ECLI:CZ:US:2023:1.US.405.23.1
sp. zn. I. ÚS 405/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 24 Cdo 3404/2022-154, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. července 2022 č. j. 36 Co 226/2021-119 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. července 2021 č. j. 10 Nc 50023/2021-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a L. S., nezletilé E. V., a nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") v řízení o úpravu výchovy, výživy a péče o nezletilé vedlejší účastníky v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl námitku místní nepříslušnosti, kterou při prvním procesním úkonu uplatnil stěžovatel (dále též "otec"). Odkázal přitom na §467 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, s tím, že na základě zprávy kolizního opatrovníka z 30. 6. 2021 nepochyboval o tom, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se s nezletilými přestěhovala v průběhu února 2021 z původně společného bydliště v K. do nového místa bydliště v L. Měl přitom za to, že dohoda o změně bydliště byla mezi rodiči uzavřena konkludentně, když otec tomuto přestěhování nijak nebránil, s nezletilými se stýká a platí výživné. Navíc projednání věci před okresním soudem je v zájmu obou nezletilých, kteří v L. navštěvují (před)školní zařízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. Na základě učiněných skutkových zjištění měl za prokázané, že rodiče uzavřeli konkludentní dohodu v otázce bydliště obou nezletilých v L. a doplnil, že i kdyby od obsahu jemu předestřené komunikace (zejména e-mailu ze dne 6. 1. 2021 a komunikaci v aplikaci Messenger) odhlédl, měl existenci konkludentní dohody rodičů za prokázanou i na základě dalších skutečností.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Konstatoval, že první dovolací námitka, podle níž se krajský soud v otázce rozvržení důkazního břemene při popírání soukromé listiny odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemohla přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr krajský soud neučinil, resp. dovoláním předestřená problematika důkazního břemene nebyla v posuzované věci významná. Zdůraznil, že stěžovatel v dovolání nebrojil proti tomu, že by jeho návrhu nebylo vyhověno z důvodu, že by neunesl důkazní břemeno, nýbrž výlučně z důvodu, že nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil účastníky předložené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěl. Šlo tak o námitku, jejímž prostřednictvím nebylo možno založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
5. K druhé dovolací námitce, tj. námitce nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, Nejvyšší soud připomněl, že ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Shledal, že v posuzované věci rozhodnutí krajského soudu zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami obou rodičů. Ani v této otázce tak podle Nejvyššího soudu nebylo dovolání stěžovatele podle §237 občanského soudního řádu přípustné.
6. K třetí dovolací námitce, tj. k otázkám, zda lze pouze v jednání rodiče, který bezprostředně či krátce po odstěhování nezletilých dětí bez souhlasu druhého rodiče do jiného města nebrojil proti takovému jednání druhého rodiče soudní cestou, spatřovat konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých, resp. zda lze činit závěry o udělení či neudělení konkludentního souhlasu se změnou bydliště nezletilých na základě jednání otce, které nastalo až poté, co mu byl doručen návrh na zahájení řízení, Nejvyšší soud uvedl, že ve skutečnosti představují kritiku skutkových závěrů krajského soudu. Proto nevystihují způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení k první shora zmíněné dovolací námitce opětovně uvádí, že při jednání u krajského soudu popřel pravost a pravdivost matkou předložené elektronické komunikace, vyjma SMS zpráv, které byly podle něj psány v jiném kontextu a ze kterých žádný jeho souhlas se změnou bydliště nezletilých nevyplývá. Je přesvědčen, že za situace, kdy uvedl, že matkou předložené zprávy nepsal, bylo na matce, aby navrhla důkazy k prokázání pravosti a správnosti jí předložených listin, což neučinila. Má za to, že Nejvyšší soud se odchýlil od své judikatury v otázce procesního práva, koho tíží důkazní břemeno v případě, že jedním účastníkem předložená soukromá listina je druhým účastníkem popřena co do pravosti a pravdivosti. Je toho mínění, že jeho dovolání bylo v tomto ohledu přípustné a mělo být Nejvyšším soudem projednáno.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že nevytýkal krajskému soudu, že se nevypořádal s každou jednotlivou námitkou, ale že jeho obranu odmítl jako účelovou a nevěrohodnou (s poukazem na domněnku, že jako IT specialista by nenechal přihlašovací údaje ke svému e-mailovému účtu a účtu v aplikaci Messenger uložené v počítači, když se z bytu kvůli velmi vyhroceným vztahům s matkou stěhoval) a bez prokázání pravosti přijal matkou předloženou elektronickou komunikaci. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu ohledně v pořadí druhé dovolací námitky proto považuje za nepřezkoumatelné s tím, že i v této části mělo být jeho dovolání jako věcně přípustné projednáno.
9. I ve vztahu ke třetímu dovolacímu důvodu bylo podle stěžovatele dovolání přípustné, neboť jde o otázky hmotného práva, na kterých rozhodnutí krajského soudu závisí. Je podle něj otázkou hmotného práva, zdali jeho jednání, kdy přestěhování nezletilých matkou nebránil soudní cestou, může založit jeho konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se obecné soudy srozumitelně a zevrubně vypořádaly. Okresní soud měl na základě učiněných skutkových zjištění za prokázané, že rodiče uzavřeli konkludentní dohodu v otázce bydliště obou nezletilých v L. Krajský soud se s jeho názorem ztotožnil, ač stěžovatel při nařízeném ústním jednání popřel, že by psal matkou předložené e-mailové zprávy, SMS zprávy či zprávy v aplikaci Messenger, ze kterých vyplynulo, že se stěhováním nezletilých do L. souhlasil. Hodnotil skutkové okolnosti, které dosud vyšly najevo, tj. že otec se jako první odstěhoval z místa společného bydliště v K. a naléhal na matku, aby se z bytu co nejrychleji odstěhovala (jiný výklad SMS komunikace nebyl logický), a že stěžovateli bylo podle jeho vlastního sdělení známo, že nezletilí bydlí v L. od března 2021, kde navštěvují či mají navštěvovat (před)školní zařízení, přesto školní docházku nezletilých neřešil, nepřihlásil je do školského zařízení v místě původního společného bydliště, ani proti jejich přihlášení do školského zařízení v L. nijak aktivně nebrojil. Krajský soud považoval za stěží představitelné, aby stěžovatel, coby IT specialista, který se kvůli velmi vyhroceným vztahům s matkou v prosinci 2020 odstěhoval ze společného bydliště, ponechal své e-mailové účty a účty v aplikaci Messenger bez jakékoliv ochrany, aby nemohly být zneužity. Nadto přihlédl i k obsahu samotné komunikace, kdy se například stěžovatel matky ptal, kdy musí být podána přihláška do mateřské školy v L., což vázal na své jednání s bankou o poskytnutí hypotečního úvěru, což před soudem potvrdil. Na základě uvedených skutečností krajský soud uzavřel, že obrana stěžovatele vůči důkazům předloženým matkou je nevěrohodná a účelová.
15. Okresní soud i krajský soud tak dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily svá rozhodnutí a řádně vysvětlily, na základě jakých skutečností považovaly konkludentní dohodu o bydlišti nezletilých dětí za prokázanou. Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
16. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud po posouzení věci shledal, že námitka, podle níž se krajský soud v otázce rozvržení důkazního břemene při popírání soukromé listiny odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemohla přípustnost dovolání založit, neboť dovoláním kritizovaný právní závěr krajský soud v posuzované věci neučinil. Daná námitka nebyla zamítnuta proto, že by pro věc určující skutkové okolnosti nevyšly najevo, nýbrž soudy v poměrech projednávané věci rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, o němž neměly pochybnosti. Stěžovatel dovoláním nebrojil proti tomu, že by jeho návrhu nebylo vyhověno z důvodu, že by neunesl důkazní břemeno, nýbrž výlučně z důvodu, že nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil účastníky předložené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěl.
17. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovateli ani ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, resp. konstatoval, že ani v této otázce není dovolání podle §237 občanského soudního řádu přípustné. Zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu zjevně netrpí nepřezkoumatelností, neboť z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami obou rodičů.
18. Za kritiku skutkových závěrů nezakládající žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu považoval Nejvyšší soud i otázky stěžovatele, zda lze pouze v jednání rodiče, který bezprostředně či krátce po odstěhování nezletilých dětí bez souhlasu druhého rodiče do jiného města nebrojil proti takovému jednání druhého rodiče soudní cestou, spatřovat konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých, resp. zda lze činit závěry o udělení či neudělení konkludentního souhlasu se změnou bydliště nezletilých na základě jednání otce, které nastalo až poté, co mu byl doručen návrh na zahájení řízení.
19. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
20. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatele a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu