ECLI:CZ:US:2023:1.US.443.23.1
sp. zn. I. ÚS 443/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2022 sp. zn. 2 T 48/2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a J. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2022 sp. zn. 2 T 48/2022 byla porušena práva stěžovatele zakotvená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2022 sp. zn. 2 T 48/2022 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl vedlejší účastník podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro skutek (zkráceně uvedeno), že dne 23. 10. 2020 v prostorách restaurace, kam se stěžovatel dostavil na předem smluvené vyzvednutí routeru v hodnotě 1 400 Kč, poté, co odmítl podepsat protokol o převzetí routeru, na což vedlejší účastník odmítl router předat, se stěžovatel pokusil vzít router sám tím způsobem, že odsunul kovový stolek bránící v době vládních protiepidemických opatření vstupu do restaurace, router vzal a jal se s ním urychleně odcházet z provozovny, na což vedlejší účastník zareagoval tím, že stěžovatele nejméně jednou velkou silou strhnul na zem a zalehl ho, čemuž se stěžovatel bránil, kdy v důsledku stržení stěžovatele na zem a následného nepřirozeného pohybu trupu došlo u něj ke kompresivní zlomenině 11. hrudního obratle s prolomením přední hrany obratle, s drobným úlomkem a snížením výšky přední hrany o cca 1/4, krevnímu výronu na levé temenní straně hlavy a kožní oděrce na zadní ploše levého lokte, kdy zlomenina hrudního obratle omezovala stěžovatele zprvu nutností přísného zákazu vertikalizace a dále několikatýdenní fixací hrudní páteře pevným korzetem, bolestivostí, následným výrazným omezením v pohybu a potřebou rehabilitace, to vše po dobu podstatně delší šesti týdnů, a takto vedlejší účastník jednal, přestože mu vzhledem k tělesným konstitucím obou zúčastněných, jakož i z užití velké intenzity násilí bylo zřejmé, že stěžovateli může způsobit vážnou poruchu zdraví spočívající v poranění pohybového aparátu, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí, v němž byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odstavec 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (§29 odst. 1 trestního zákoníku).
3. Poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a stěžovatel byli podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Daný rozsudek neobsahuje podrobné písemné odůvodnění zprošťujícího výroku, a to s ohledem na prohlášení osob oprávněných podat proti němu odvolání ve smyslu §129 odst. 2 trestního řádu. Odůvodněn byl proto toliko výrok o odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. dílčího práva na efektivní trestní řízení. Nesouhlasí se zprošťujícím výrokem a s tím, že neobsahuje odůvodnění. Má za to, že z důvodu absence odůvodnění nemá možnost posoudit své vyhlídky v občanskoprávním řízení, na něž je trestním soudem odkazován. Obvodní soud měl podle jeho mínění s ohledem na jeho práva a s ohledem na fakultativnost postupu podle §129 odst. 2 trestního řádu napadené rozhodnutí řádně odůvodnit, a to bez ohledu na prohlášení osob oprávněných podat proti němu odvolání ve smyslu §129 odst. 2 trestního řádu.
6. V další části ústavní stížnosti uvádí, že byl napaden vedlejším účastníkem, že nevedl žádný útok proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem a že reakce vedlejšího účastníka na jeho jednání byla zjevně nepřiměřená. Je přesvědčen, že vedlejší účastník měl být odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 trestního zákoníku.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Obvodní soud ve svém vyjádření vyjma již řečeného poukázal na to, že u hlavního líčení konaného dne 30. 8. 2022, ve kterém byl napadený rozsudek vyhlášen i s odůvodněním hodnocení důkazů, úvah soudu o právním posouzení věci a samostatným odůvodněním zprošťujícího důvodu i obligatornosti odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 trestního řádu, byl přítomen stěžovatel i jeho obhájce Mgr. Jiří Hladík. Ani jeden z nich se k opravnému prostředku po řádném poučení v jednací síni nevyjádřili a po prohlášení obžalovaného a státního zástupce o vzdání se práva odvolání a netrvání na podrobném písemném odůvodnění rozsudku netrvali na opaku či vhodnosti jeho existence. Nedošlo tak podle něj k porušení práva stěžovatele na efektivní trestní řízení.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že obvodní soud postupoval podle zákona a že odůvodnění jeho rozhodnutí vyhlášené při závěrečném hlavním líčení bylo dostačující a je obsahem trestního spisu. Podotýká, že nález Ústavního soudu, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje (sp. zn. I. ÚS 3196/12), byl zamítavý. Z podané ústavní stížnosti podle něj vyplývá, že stěžovatel se snaží za pomoci ústavní stížnosti o získání výhody pro případný postup před civilním soudem. Závěrem ze svého pohledu popisuje průběh vytýkaného jednání.
10. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
11. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž zdůrazňuje, že napadený rozsudek reprezentuje namítanou neefektivnost sám o sobě, neboť jeho odůvodnění je založeno jen na tom, že nelze přiznat nárok v adhezním řízení poškozenému (stěžovateli), došlo-li ke zproštění vedlejšího účastníka, aniž by byl vyložen konkrétní skutkový (nikoli zákonný) důvod pro takové zproštění. Uvádí, že zákonná úprava nemůže být užívána a vykládána tak, že by poškozený měl představovat jen pasivně přihlížejícího účastníka, jenž má právo nanejvýš vyčíslit výši svého nároku bez toho, že by o základu svého nároku (věcných důvodech pro jeho nepřiznání) byl podrobně zpraven. Obvodní soud podle stěžovatele k otázce namítaného rozporu rozhodnutí od zavedené praxe formující právní doktrínu tzv. nutné obrany v trestním právu neuvádí ničeho. Podotýká, že se jeví být nesmyslným označit jakékoli fyzické napadení osoby za nedbalostní, stalo-li se tak vědomým působením násilí vůči napadané osobě, a nikoli například vlivem nepozornosti. Dodává, že s ohledem na rozsah jeho zranění, dobu jeho rekonvalescence a procesní postoj vedlejšího účastníka se zdají být prostředky civilního práva k řešení věci bez inherence práva trestního hrubě nedostatečnými.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatel byl účastníkem daného trestního řízení proti vedlejšímu účastníku v postavení poškozeného a s ohledem na §43 odst. 1 trestního řádu je třeba ho považovat i za účastníka řízení o vině a trestu, neboť mu příslušným trestným činem byla způsobena újma. Podle uvedeného ustanovení se jeho postavení v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21).
13. Podle dosavadní judikatury platí, že podá-li případně poškozený odvolání proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané osobou neoprávněnou, proto je odvolací soud zamítne podle §253 odst. 1 trestního řádu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1967 sp. zn. 2 To 22/1967, publikované pod č. 43/1967 Sbírky rozhodnutí trestních). S ohledem na uvedenou skutečnost poškozený proti napadenému rozsudku nemohl podat odvolání ani žádný jiný procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §72 a 75 zákona o Ústavním soudu, proto jde vůči němu o završený tvrzený zásah do jeho základních práv.
14. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obvodní soud měl s ohledem na jeho práva a s ohledem na fakultativnost postupu podle §129 odst. 2 trestního řádu napadené rozhodnutí i ohledně zprošťujícího výroku řádně odůvodnit, a to bez ohledu na prohlášení osob oprávněných podat proti němu odvolání ve smyslu §129 odst. 2 trestního řádu.
17. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
a) Obecná východiska
K odůvodnění soudního rozhodnutí
18. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí.
19. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů. Slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17, bod 21; nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151)]. Zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností. Jednoduše řečeno, v právním státě je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování podobných případů [nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739) či nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 21].
20. Podle §129 odst. 2, věty první, trestního řádu jestliže se po vyhlášení rozsudku nebo v soudem stanovené lhůtě po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obžalovaný vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.
21. Nutno však dodat, že Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k povinnosti obecných soudů odůvodnit v určitých případech svá rozhodnutí i v situacích, kdy zákon umožňuje vydání rozhodnutí bez odůvodnění. Možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí musí být podle Ústavního soudu interpretována restriktivně, a to zejména v případech, kdy neexistuje shoda ohledně výsledku. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jednotlivými argumenty - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svých závěrů [srov. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), bod 30, nález ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479), bod 12 či nález ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 41/15 (N 76/81 SbNU 305), bod 17]. Pokud tak soud neučiní, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů tohoto práva [srov. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), bod 29 nebo nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 427/18].
K právu na účinné vyšetřování
22. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury ESLP, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 Úmluvy. Byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou, zejména jejím čl. 4, v kontextu nynější věci s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku není namístě tyto jiné články zvažovat. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na čl. 3 Úmluvy (čl. 7 odst. 1 Listiny).
23. Byť se judikatura ESLP k právu na účinné vyšetřování výrazně formovala zejména na případech zásahu do fyzické integrity způsobeného jednotlivci veřejnou mocí, zejména jejími ozbrojenými složkami (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94, bod 102, či rozsudek ESLP ze dne 30. 9. 2004 ve věci Krastanov proti Bulharsku, stížnost č. 50222/99, bod 53), připouští, že právo na účinné vyšetřování může být založeno i tehdy, došlo-li k zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1993 ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87, bod 115).
24. Aby vůbec právo na účinné vyšetřování oběti podle čl. 3 Úmluvy v souvislosti se zásahem do fyzické integrity vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič proti Chorvatsku, stížnost č. 7334/13, bod 99), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko proti Spojenému království, stížnost č. 5310/71, bod 162, rozsudek velkého senátu ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 120, či rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, stížnost č. 54810/00, bod 67), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu, stížnost č. 22978/05, bod 88, či rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Egmez proti Kypru, stížnost č. 30873/96, bod 78).
25. U nedbalostních trestných činů spáchaných jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc proti jinému jednotlivci ESLP zdůrazňuje, že pouhá intenzita zranění nemůže být určujícím kritériem pro dovození vzniku práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy, a že i v těchto případech je třeba posuzovat takový zásah komplexně podle individuálních okolností případu, jako je tomu u úmyslných zásahů do fyzické integrity (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2019 ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, stížnost č. 41720/13, bod 121).
26. ESLP rovněž konstatoval, že v případě, že nedbalostní zásah do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, má jen povahu nešťastné (byť stále zaviněné) náhody, zásadně takový zásah nemůže naplnit definici čl. 3 Úmluvy, neboť pachatel takového zásahu z povahy věci oběť "nepodrobuje" žádnému "zacházení", a proto v takových případech k porušení čl. 3 Úmluvy nemůže dojít (rozsudek ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku).
27. Účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva, a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče. Negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci. Podstatou práva na účinné vyšetřování je zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 29].
28. Účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury ESLP: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené veřejné kontrole a umožňující aktivní participaci poškozeného.
29. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány činné v trestním řízení musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14, sp. zn. II. ÚS 1376/18, sp. zn. IV. ÚS 1559/20].
30. Kritérium důkladnosti a dostatečnosti se uplatňuje i tehdy, jsou-li poznatky získávány prostřednictvím znalců (znaleckých posudků). Úkolem Ústavního soudu ale není posuzovat věcnou správnost znaleckého posudku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13), nýbrž to, zda orgány činné v trestním řízení dodržely požadavky účinného vyšetřování, a to i se zřetelem k hodnocení znaleckého posudku.
31. Míra požadované kontroly veřejností se může lišit případ od případu. Ve všech případech však oběť či pozůstalí musí být do vyšetřování zapojeni v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů.
b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
32. Z výše uvedených obecných východisek je zřejmé, že v nyní posuzované věci obvodní soud z formálního hlediska postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu, když využil možnosti dané §129 odst. 2 trestního řádu a zprošťující výrok napadeného rozsudku písemně neodůvodnil s ohledem na prohlášení osob oprávněných podat proti rozsudku odvolání ve smyslu §129 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem k právům stěžovatele coby poškozeného v daném trestním řízení se však Ústavní soud zabýval tím, zda takovým postupem nebylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že stěžovatel byl napaden vedlejším účastníkem na předem domluvené schůzce, na níž mu měla být předána věc nikoli vysoké hodnoty (router), a to jako jednateli vlastníka dané věci. Podle výpovědi stěžovatele vedlejší účastník po stěžovateli požadoval občanský průkaz, který však stěžovatel nechal ve voze, a podpis předávacího protokolu, který měl 3 až 5 listů. Protokol si stěžovatel chtěl přečíst, což vedlejšímu účastníku sdělil. Na to mu vedlejší účastník vytrhl papíry z ruky se slovy "když to nechceš podepsat...". Po dalším dotazu, zda i vedlejší účastník má nějaký protokol, že to přebíral, vedlejší účastník se otočil, hodil protokoly na jiný stůl a řekl, že mu nic nedá. Následně se stěžovatel pokusil vzít router sám tím způsobem, že odsunul kovový stolek bránící v době vládních protiepidemických opatření vstupu do restaurace, router vzal a jal se s ním urychleně odcházet z provozovny. Na to jej vedlejší účastník napadl zezadu skokem na záda, čímž mu způsobil kompresivní zlomeninu 11. hrudního obratle s dobou léčení po dobu podstatně delší šesti týdnů.
34. Obvodní soud přibral k posouzení věci znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k vypracování znaleckého posudku, z jehož závěrů mimo jiné vyplynulo, že u stěžovatele byla zjištěna kompresivní zlomenina hrudního obratle, která vznikla účinkem tupého násilí, které velkou intenzitou účinkovalo na dolní část hrudní páteře, a to v podélné ose páteře zpředu. Podle propouštěcí zprávy 1. Chirurgické kliniky VFN Praha, kde byl stěžovatel hospitalizován od 23. 10. 2020 do 25. 10. 2020, bylo dne 23. 10. 2020 u stěžovatele provedeno CT páteře, na základě kterého byla u něj zjištěna fraktura přední hrany obratle Th 11 s odlomeným drobným fragmentem a snížení výšky přední hrady obratle o cca 1/4. K otázce konkrétního mechanizmu vzniku poranění hrudní páteře stěžovatele znalec konstatoval, že pád stěžovatele s prudkým dopadem na hýždě a současným náhlým předklonem trupu a přenesením silového účinku na přední plochu 11. hrudního obratle se vznikem zlomeniny, tak, jak stěžovatel vypověděl, je mechanismus, který může vznik daného poranění dobře vysvětlit (srov. č. l. 71 a násl. spisu).
35. Stěžovateli tak byla podle výsledků provedeného dokazování s vysokou mírou pravděpodobnosti jednáním vedlejšího účastníka způsobena těžká újma na zdraví, přičemž z žádného důkazu nelze dovodit, že by šlo o nešťastnou náhodu ve světle shora zmíněné judikatury ESLP (viz sub 25). Je tak zřejmé, že stěžovateli svědčí právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 1 Listiny.
36. S ohledem na skutečnost, že obvodní soud po provedeném dokazování vydal ve věci zprošťující rozsudek, který neobsahuje náležité písemné odůvodnění zprošťujícího výroku, nabývá ve vztahu k stěžovateli mimořádného významu okolnost, zda obvodní soud své rozhodnutí dostatečně ústně odůvodnil po vyhlášení rozsudku u hlavního líčení, aby bylo stěžovateli, který coby poškozený proti takovému rozhodnutí nemohl podat odvolání ani žádný jiný procesní prostředek ochrany práva (sub bod 13), rozhodnutí řádně vysvětleno.
37. Vzhledem k absenci odůvodnění zprošťující části napadeného rozsudku si Ústavní soud poslechl zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 30. 8. 2022 (zaznamenaný na CD), z něhož se v zásadě podává toliko to, že samosoudce obvodního soudu dospěl k závěru, že vedlejší účastník se pohyboval v mezích nutné obrany a že neshledal exces z nutné obrany. V dalším odkázal na závěrečnou řeč příslušného státního zástupce, který uvedl, že ke zdravotnímu následku stěžovatele došlo prokazatelně při dané potyčce mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, že stěžovatel neprokázal, že je osobou oprávněnou k vyzvednutí routeru, a i když bylo velmi pravděpodobné, že je oprávněnou osobou, měl vedlejší účastník právo se o tom přesvědčit. Proto se měl stěžovatel vrátit do auta pro občanský průkaz za účelem identifikace, což neučinil. Stěžovatel vnikl do provozovny tím, že odsunul stolek, za který nebylo možno s ohledem na covidová opatření vstupovat, a zmocnil se modemu, čemuž se vedlejší účastník snažil zabránit, došlo k potyčce a k pádu stěžovatele, v důsledku čehož utrpěl popsaná zranění. Státní zástupce zdůraznil, že vedlejší účastník se snažil stěžovatele zastavit, stěžovatel se mu snažil vytrhnout a došlo k jeho pádu. Obhajobu vedlejšího účastníka označil za přiléhavou a po zhodnocení provedených důkazů jeho zásah nepovažoval za excesivní, proto navrhl zproštění obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
38. Nutnou obranou podle §29 trestního zákoníku se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Může tak dojít ke střetu zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na straně jedné zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), který je při nutné obraně obětován, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy konstatovat, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, přičemž svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci [srov. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)].
39. Podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok ovšem nesmí být ukončen ani přerušen. Tvoří-li útok skutkovou podstatu trestného činu, může hrozit již ve stadiu přípravy (§20), nebo dokonce při projevu úmyslu spáchat trestný čin (např. u osoby známé svou agresivitou), za podmínky, že hrozí bezprostředně. Zpravidla však bude počátek nutné obrany spadat vjedno s okamžikem, kdy útok přejde do stadia pokusu (§21), kdy jde již vždy o bezprostřední hrozbu útoku. Časový rozdíl mezi počátkem nutné obrany a očekávaným prvním úderem útočníka bývá velmi krátký a závisí na povaze útoku.
40. Stěžovatel se prokazatelně zmocnil pro něj předem k převzetí připravené movité věci, která byla ve vlastnictví korporace, které byl statutárním orgánem. Není pochyb o tom, že v rámci svépomoci nejednal správně, když se odmítl identifikovat předložením občanského průkazu a když se následně pokusil vzít router sám shora popsaným způsobem. Stejně tak však nelze považovat za správnou a přiměřenou ani reakci vedlejšího účastníka. Z hlediska naplnění podmínek nutné obrany podle §29 trestního zákoníku je však při střetu občanskoprávní svépomoci se svépomocí trestněprávní otázkou, zda vedlejší účastník vůbec objektivně vedl útok směřující proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, když router byl ve vlastnictví obchodní korporace, jejímž statutárním orgánem byl stěžovatel, o čemž vzhledem k okolnostem případu (příchodu na místo předem avízované schůzky a přesně specifikovaného účelu - převzetí routeru) v zásadě nevznikaly pochybnosti, resp. zda byl dán důvod pro zásah z jeho strany, zvláště když se také sám nijak nelegitimoval a nenechal stěžovatele ani přečíst doklady, které od něj chtěl podepsat, čímž se obvodní soud nijak nezabýval. Povinností obvodního soudu bylo řádně odůvodnit, proč jednání vedlejšího účastníka posoudil jako jednání v nutné obraně, a co vlastně podle něj vedlejší účastník chránil, když šlo o věc, která nebyla v jeho vlastnictví ani ve vlastnictví jiného držitele, za nějž vystupoval, ale v podstatě šlo o věc obchodní společnosti stěžovatele. S žádnou z těchto skutečností se však obvodní soud nevypořádal a nijak neřešil ani to, zda reakce vedlejšího účastníka na jednání stěžovatele, kdy mu zezadu skokem na záda způsobil kompresivní zlomeninu 11. hrudního obratle s trváním léčení po dobu podstatně delší šesti týdnů, byla přiměřená či nikoliv (za takové vypořádání jistě nelze považovat tvrzení v ústním odůvodnění, že "neshledal exces z nutné obrany").
41. Rozhodující obvodní soud tak své zprošťující rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil, byť tak mohl učinit i ústně při hlavním líčení, přestože stěžovateli coby poškozenému v daném trestním řízení svědčilo právo na účinné vyšetřování podle čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 1 Listiny (viz sub 27 až 31 shora). Nedostál proto požadavkům na řádný proces, čímž zatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené vady činí napadené rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelným a současně i neústavním, neboť nenaplňuje požadavky na transparentnost a kontrolovatelnost soudních rozhodnutí a naopak poskytuje prostor libovůli v soudním rozhodování.
VI.
Závěr
42. Jakkoliv Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, zdůrazňuje, že ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na řádný zákonný proces (srov. i §2 odst. 1 trestního řádu), ve kterém musí být vyloučena libovůle v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí je i právo na projednání každé věci v řádném trestním řízení, což je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal v postupu obvodního soudu jeho porušení, a to ve smyslu nerespektování základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy a porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodl, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva stěžovatele zakotvená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 Úmluvy. V návaznosti na to podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví specifikované rozhodnutí obvodního soudu zrušil.
44. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu