ECLI:CZ:US:2023:1.US.491.23.1
sp. zn. I. ÚS 491/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Ostrava, Dlouhá 53/6, proti příkazu Vrchního soudu v Olomouci k dodání do výkonu trestu odnětí svobody ze dne 19. 12. 2022 sp. zn. 3 To 18/2022 a nařízení výkonu trestu odnětí svobody vydaného Vrchním soudem v Olomouci dne 19. 12. 2022 sp. zn. 3 To 18/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz Vrchního soudu v Olomouci k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020 sp. zn. 50 T 9/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2022 č. j. 3 To 18/2022-75111, a to ve výměře devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále navrhuje zrušení nařízení výkonu uvedeného trestu odnětí svobody vydaného Vrchním soudem v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel nejprve uvádí, že mu nebylo doručeno ani nařízení výkonu trestu, ani výzva k nástupu do výkonu trestu ve smyslu §321 odst. 1 trestního řádu. Namítá, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nijak neodůvodnil příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, důvod mu ani následně nebyl sdělen. Má za to, že se nelze spokojit s tím, aby byl příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody odůvodněn jen odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Napadený příkaz podle jeho názoru nevyhovoval požadavku, aby byly podmínky pro jeho vydání posuzovány individuálně, na základě konkrétních skutečností.
Stěžovatel dále rozporuje skutečnost, která měla být důvodem pro vydání napadeného příkazu a již se dozvěděl nahlédnutím do trestního spisu. Tento důvod spočíval v operativní informaci, kterou zjistil policejní orgán od utajeného informátora a podle které měl stěžovatel shánět cestovní pas na smyšlenou osobu za účelem vycestování do USA. Taková operativní informace podle něj nemůže odůvodňovat vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž vrchní soud ji ani nijak neověřil. Namítá rovněž, že napadený příkaz byl vyhotoven pouze v českém jazyce, nebyl přeložen do jazyka polského, přestože je stěžovatel polským státním příslušníkem.
Ve vztahu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel namítá, že z tohoto opatření není patrna žádná skutečnost, která by opravňovala odvolací soud nařídit výkon trestu odnětí svobody. Tvrdí rovněž, že mu vrchní soud nezapočetl do výkonu trestu odnětí svobody výkon vazby, kterou stěžovatel vykonal z rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015 č. j. 0 Nt 16038/2015-11 v roce 2015. Má za to, že vrchní soud opomenutím takového započtení postupoval v rozporu s ustálenou soudní praxí.
II
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po pravomocném odsouzení stěžovatele obdržel od policejního orgánu informaci, z níž vyplývala důvodná obava, že stěžovatel bude mařit výkon uložené sankce tím, že uprchne a bude se skrývat. Konkrétně šlo o poznatek policejního orgánu, že stěžovatel shání cestovní pas na smyšlenou osobu, aby mohl neprodleně vycestovat na území USA. Daná obava byla posilována i úzkými vazbami stěžovatele na dalšího pravomocně odsouzeného W. Ś., rovněž občana Polské republiky, který v průběhu řízení před soudem prvního stupně uprchl právě do USA a doposud se vyhýbá kontaktu s orgány činnými v trestním řízení. Z těchto důvodů bylo postupováno v souladu s §321 odst. 3 trestního řádu a dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody bylo realizováno neodkladně. Vrchní soud dále podotkl, že nařízení výkonu trestu odnětí svobody ani příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu nepatří mezi rozhodnutí, která podle §28 odst. 2 trestního řádu podléhají obligatornímu překladu. V této souvislosti též uvedl, že se stěžovatel zdržuje na území České republiky dlouhodobě, a byť v řízení před soudem žádal o překlad rozhodnutí a v průběhu řízení bylo důsledně zachováváno právo na tlumočníka, fakticky stěžovatel jeho služeb nevyužíval s vyjádřením, že česky rozumí. Připomněl, že v případě nařízení výkonu trestu či příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu se jedná o jednoduché písemnosti, které jsou srozumitelné i osobě se základní znalostí jazyka.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření rovněž odkázal na výše popsaný poznatek policejního orgánu o možném záměru stěžovatele odcestovat do USA. Uvedl, že tato informace byla postoupena vrchnímu soudu, který následně v rámci své pravomoci rozhodoval.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci a které by sám stěžovatel nezmiňoval ve své ústavní stížnosti, popř. by nebyly patrné z trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, seznámil se s částí trestního spisu vztahujícího se k předmětu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti příkazu k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody a proti nařízení výkonu tohoto trestu, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o výkonu trestu, včetně rozhodování o nařízení výkonu trestu či o dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud dále konstatuje, že příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu podle §321 odst. 3 trestního řádu představuje rozhodnutí sui generis směřující k realizaci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Na rozdíl od jiných příkazů (srov. §83 odst. 1, §83a odst. 1 a 2 či §88 odst. 2 trestního řádu) zákon nevyžaduje, aby byl takový příkaz odůvodněn. Požadavek na odůvodnění příkazu vydaného podle §321 odst. 3 trestního řádu nevyplývá ani z komentářové literatury (srov. ŠKVAIN, P.: In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3753-3754 či KRÁL, V. In FENYK, J., DRAŠTÍK, A. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha, 2017, s. 854). Při posuzování, zda vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody došlo či nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv odsouzeného, je tak rozhodné, jestli reálně existovaly důvody předpokládané citovaným ustanovením §321 odst. 3 trestního řádu. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud pochybnosti o existenci takových důvodů.
Součástí trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci je i sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality ze dne 16. 12. 2022 č. j. KRPT-295508-4/ČJ-2022-070071, jímž tento policejní orgán předal vrchnímu soudu informaci, že stěžovatel nechce vykonat uložený trest a shání si nový pas za 200 000 Kč, který bude veden na smyšlenou osobu, přičemž stěžovatel hodlá v nejbližší době vycestovat do USA. Tuto informaci policejní orgán získal od utajeného informátora, který se pohybuje v zájmovém prostředí, kde se vyskytují kriminálně závadové osoby zabývající se majetkovou, hospodářskou a drogovou trestnou činností. Tento informátor policejnímu orgánu rovněž sdělil, že se jedná řádově o dny, kdy má stěžovatel na cizí doklady vycestovat.
Ústavní soud považuje takovou informaci za dostatečný podklad pro závěr o existenci konkrétní skutečnosti, z níž vyplývá důvodná obava, že odsouzený (stěžovatel) uprchne, čímž byly splněny podmínky vyžadované ustanovením §321 odst. 3 trestního řádu k vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám směřujícím ke zpochybnění uvedené informace poskytnuté policejním orgánem, neboť ve své podstatě představují toliko polemiku s hodnocením tohoto podkladu pro rozhodnutí soudu. Ústavní soud proto jen stručně podotýká, že vytěžování utajených informátorů představuje běžnou součást operativní činnosti policejního orgánu a z jejího charakteru nelze automaticky dovozovat nedůvěryhodnost získaných informací, jak to činí stěžovatel. V posuzované věci svědčil poznatek policejního orgánu o poměrně akutním riziku vycestování stěžovatele do ciziny, což logicky znemožňovalo důkladnější ověření takového poznatku i z jiných zdrojů a vyžadovalo rychlou reakci orgánů činných v trestním řízení, která by zabezpečila naplnění účelu trestního řízení v podobě zajištění výkonu uloženého trestu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jakkoli nelze zcela marginalizovat význam příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody z hlediska zásahu do osobního života odsouzeného a do jeho ústavně zaručených práv, nepředstavuje tento příkaz originální zdroj pro omezení osobní svobody odsouzeného v podobě trestu odnětí svobody. Povinnost odsouzeného strpět výkon trestu odnětí svobody vzniká právní mocí a vykonatelností odsuzujícího rozsudku (srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 2944/16). Příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je proto třeba vnímat toliko jako prostředek k realizaci takového rozsudku, jehož uplatněním dochází k upřesnění doby a způsobu nástupu odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. Jako podklad pro vydání příkazu podle §321 odst. 3 trestního řádu lze proto připustit i takové informace, které by se v žádném případě nemohly použít při rozhodování o samotném uložení trestu odnětí svobody, např. právě poznatky získané od policejního informátora.
Z obdobných důvodů nemůže Ústavní soud akceptovat ani stěžovatelovy námitky směřující proti rozhodnutí vrchního soudu o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Ustanovení §321 odst. 1 trestního řádu umožňuje předsedovi senátu odvolacího soudu (kterým byl v tomto případě vrchní soud), aby sám nařídil výkon pravomocně uloženého a vykonatelného trestu odnětí svobody mj. tehdy, vyplývá-li z konkrétních skutečností důvodná obava, že odsouzený uprchne. Jak bylo již výše vysvětleno, v nyní posuzované věci byl tento předpoklad splněn, takže předseda senátu vrchního soudu nevybočil z mezí svých pravomocí, když nařídil výkon trestu odnětí svobody.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se toho, že vrchní soud v rámci nařízení výkonu trestu odnětí svobody nezapočetl do tohoto trestu vykonanou vazbu, z ustanovení §334 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Je tedy zřejmé, že nezapočítání vazby vykonané stěžovatelem nemůže představovat vadu napadeného rozhodnutí vrchního soudu o nařízení výkonu trestu odnětí svobody, neboť se o započítání vazby rozhoduje samostatným usnesením. K započítání vazby má navíc dojít pouze zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu, takže není vyloučené, aby předseda senátu učinil takové rozhodnutí až později, což může být odůvodněno naléhavou potřebou nařídit výkon uloženého trestu, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Jako důvodnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele, že napadený příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody nebyl přeložen do polského jazyka. Uvedený příkaz není zahrnut do taxativního výčtu rozhodnutí, které je podle §28 odst. 2 trestního řádu obligatorně třeba písemně přeložit. Příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje ani písemnost, jejíž překlad by bylo nezbytné zajistit pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, jak to vyžaduje ustanovení §28 odst. 4 trestního řádu.
IV
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné okolnosti, které by zpochybňovaly, že vrchní soud při nařízení výkonu trestu odnětí svobody a při vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody respektoval relevantní zákonná ustanovení. Vydání uvedených rozhodnutí ani postup, který tomu předcházel, nevykazuje žádné známky svévole či jiné formy nepřípustného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu