ECLI:CZ:US:2023:1.US.586.23.1
sp. zn. I. ÚS 586/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Pavlíny Sadilové, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 27 Cdo 1385/2022-186, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022 č. j. 14 Cmo 88/2021-164 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021 č. j. 73 Cm 78/2020-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka, jako společnice žalované obchodní společnosti, domáhala uložení povinnosti žalované předložit jí v žalobě specifikované informace a doklady a umožnit jí pořízení kopií těchto dokladů. Krajský soud v Praze žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho měsíce stanovené v §156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen "zákon č. 90/2012 Sb."). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že se zákonem stanovená prekluzivní lhůta vztahuje na všechny případy, kdy požadované informace nejsou poskytnuty, i o okamžiku, od něhož počala prekluzivní lhůta běžet. Rozsudek proto jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud zamítl dovolání; stěžovatelce se podle Nejvyššího soudu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím zasáhl do jejího práva na předvídatelnost rozhodnutí a legitimní očekávání, když v obdobné věci nebyla soudy dovozena opožděnost žaloby. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud na tuto námitku reagoval nedostatečně. Nejvyššímu soudu dále vytýká vady v odůvodnění jeho rozhodnutí, soud se dostatečně nezabýval jejími argumenty týkajícími se okolností podstatných pro počátek prekluzivní lhůty a jí poskytnutým výkladem §156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. Stěžovatelka dále uvádí, že soudy učiněný výklad daného ustanovení nepřiměřeně zasahuje do jejího práva na ochranu majetku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se skutkovými závěry učiněnými soudy a zejména pak na ně navazujícími právními závěry. Odůvodnění soudů jsou podle stěžovatelky nedostatečná a dostatečně nereagují na její námitky.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům. Jde-li o námitku stěžovatelky vztahující se k nepředvídatelnosti rozhodnutí, Nejvyšší soud jasně odůvodnil, proč nesdílí názor stěžovatelky, podle kterého již v řízení vedeném pod sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 musel soud povahu lhůty podle §156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. posoudit. Na jeho závěrech nelze shledat žádné pochybení. Dovolací soud v daném řízení nebyl oprávněn danou otázku přezkoumávat, neboť nebyla uplatněna jako dovolací důvod a nejde o věc, která by byla otevřena přezkumu podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., jak se mylně domnívá stěžovatelka.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že se dovolací soud nezabýval okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu prekluzivní lhůty. Obecné soudy jasně osvětlily, jak dospěly k datu rozhodnému pro určení počátku běhu dané lhůty. Jejich závěry jsou zřejmé a logické.
Stejně tak soudy zřetelně a velmi detailně odůvodnily, proč nesdílí názor stěžovatelky, že se ustanovení §156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. vztahuje jen na případy odmítnutí informací z důvodů uvedených v předchozím odstavci tohoto ustanovení. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádaly s veškerými argumenty stěžovatelky, které uvádí i v ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v této věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu