ECLI:CZ:US:2023:1.US.616.23.1
sp. zn. I. ÚS 616/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Minaříka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 23 Cdo 3174/2022-287, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2022 č. j. 17 Co 146/2021-259, 17 Co 147/2021 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. března 2021 č. j. 4 C 387/2015-231, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 23. července 2021 č. j. 4 C 387/2015-237, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu (dále jen "rozsudek okresního soudu"), uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 201 088 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 201 088 Kč od 28. 8. 2015 do zaplacení (výrok I.), a dále mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé v tomto řízení vedlejší účastnici a státu (výroky II. a III.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu za neoprávněný odběr elektřiny v období od 24. 2. 2013 do 3. 2. 2015 v odběrním místě N. ve výši 201 088 Kč s příslušenstvím, neboť na základě provedeného dokazování byl zjištěn zjevný zásah do elektroměru v uvedeném odběrním místě, a to kontrolou pracovníků vedlejší účastnice a úředním přezkoušením elektroměru v autorizovaném metrologickém středisku, což bylo potvrzeno i závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Namítal-li stěžovatel, že nebylo prokázáno, že zásah provedl do elektroměru on sám osobně, soud poukázal na to, že stěžovatel jako odběratel je ze zákona povinen řádně pečovat o technický stav měřícího zařízení v odběrném místě, navíc je zjevné, že z neoprávněného zásahu do elektroměru mohl mít neoprávněný prospěch na úkor vedlejší účastnice jen stěžovatel, užívající nemovitost. Namítal-li stěžovatel, že se soudy při posouzení výše náhrady neřídily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 [(N 141/78 SbNU 183), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], poukázal krajský soud na to, že v předmětné věci byl výpočet výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny stanoven pouze podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 82/2011 Sb."). Mají-li soudy podle uvedeného nálezu Ústavního soudu při určení výše náhrady škody za neoprávněný odběr rozhodovat tak, aby se v maximální možné míře přiblížily skutečné výši způsobené škody, shledal krajský soud tuto námitku stěžovatele neoprávněnou, neboť okresní soud, aby naplnil závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu, ustanovil ke zjištění rozhodných skutečností znalce, který podle zjištění okresního soudu, s jehož závěry se krajský soud ztotožnil, zjistil pravděpodobnou průměrnou denní spotřebu elektřiny na odběrném místě po instalaci nového elektroměru po zjištěném zásahu do elektroměru 73 kWh za den, tj. 23,1x vyšší spotřebu než při měření elektřiny v určitém období neoprávněného odběru. Vedlejší účastnice přitom ve svém výpočtu náhrady za neoprávněný odběr elektřiny uvažovala jen s odběrem 55 kWh denně, tedy v hodnotě nižší, než nárokovatelná částka, proto vedlejší účastnicí stanovená náhrada za neoprávněný odběr elektřiny podle závěru obou soudů obstojí i v relaci s namítaným nálezem Ústavního soudu. S ohledem na uvedené závěry okresní soud podle krajského soudu nepochybil, nevyhověl-li návrhu stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka - souseda stěžovatele za účelem frekvence užívání předmětné nemovitosti, když tato skutečnost nebyla pro posouzení věci rozhodující. Krajský soud uzavřel, že závěr okresního soudu o stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v usnesení ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13, v němž Ústavní soud neshledal neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., která nemá být aplikována mechanicky, nýbrž je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu a v odůvodněných případech nemusí být způsob výpočtu dle vyhlášky paušálně akceptován.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není podle §237 o. s. ř., přípustné, neboť stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou konkrétní otázku hmotného práva, kterou měl krajský soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a která by měla být současně Nejvyšším soudem vyřešena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je ve skutečnosti založeno pouze na zpochybnění skutkových závěrů obou soudů a na nesouhlasu s právním posouzením věci, a to výše stanovené náhrady za neoprávněný odběr elektřiny. Nejvyšší soud poukázal na to, že již opakovaně judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. l. 2013), úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně řešil procesní otázku týkající se odmítnutí provedení důkazu (výslech svědka) okresním soudem, Nejvyšší soud uvedl, že tato otázka je založena na námitkách ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., však nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká vadné hodnocení důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, aniž jejich neprovedení ve svých rozhodnutích odůvodnily, konkrétně obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka (souseda stěžovatele) a na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Podle stěžovatele jde o hrubé procesní pochybení, které má za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
7. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu závěry nálezů ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 (N 141/78 SbNU 183), ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), nebo ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13, z nichž vyplývá, že soudy by měly brát v úvahu předchozí historii spotřeby energie a provést výpočet pro spotřebitele spravedlivým způsobem a provést takové důkazy, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit, s tím, že by nemělo docházet v rozporu se zákonným zmocněním k nadkompenzaci poškozeného či určité formě sankce neoprávněného odběratele, což je právě případ stěžovatele v této právní věci.
8. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, odmítl-li jeho dovolání, neboť jím uplatňované dovolací důvody byly způsobilými dovolacími důvody. Stěžovatel poukazuje na to, že z hlediska přípustnosti dovolacích důvodů může být hranice mezi namítanými procesními vadami (které samy o sobě platná právní úprava za samostatný dovolací důvod neoznačuje) a mezi formulovanými procesními otázkami, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, velmi tenká, jak ostatně připustil i Ústavní soud [např. v nálezu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (N 187/97 SbNU 41)]. Z uvedeného nálezu vyplývá, že v případných pochybnostech je zapotřebí při posuzování této otázky postupovat ve prospěch dovolatele s tím, že argumentace týkající se porušení procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat může, což připouští i sám Nejvyšší soud, např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4132/2018. Tentýž názor vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905). Stěžovatel namítá, že v dovolání vznesené námitky vůči postupu okresního soudu a krajského soudu byly otázkami, jejichž řešení by mělo reálný dopad na posouzení projednávané věci a promítlo by se do výsledku řízení, a jde i o právní otázky, které jsou způsobilé zobecnění při sjednocováni judikatury skrze dovolací řízení, neboť obdobné otázky již takto zobecňovány v judikatuře dovolacího soudu byly.
9. Stěžovatel také namítá, že přípustnost dovolání je založena i v případě, přistoupí-li odvolací soud k rozhodnutí bez odpovídajícího skutkového základu. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit k právnímu posouzení věci [viz nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)].
10. Stěžovatel poukazuje v neposlední řadě na to, že brojí-li účastník řízení při řádně uplatněném dovolacím důvodu (z hlediska předpokladů přípustnosti svého dovolání) ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., námitkami do skutkových zjištění, případně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, pak při zjištění, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění nedávají podklad pro odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci, pak již pro tuto okolnost jsou dány důvody pro vydání kasačního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" provedené důkazy a zabývat se jejich hodnocením jimi provedeným. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
16. V předmětné věci stěžovatel soudům vytýká neprovedení důkazu výslechem svědka (souseda stěžovatele) a revizním znaleckým posudkem. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a dostatečně vysvětlil, proč považoval provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů za nadbytečné. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, neboť okresní soud v předmětné věci zjistil úplně a správně skutkový stav, který má oporu v provedeném dokazování, a ze zjištěného skutkového stavu důvodně vyvodil právní závěry o objektivní odpovědnosti stěžovatele jako odběratele za škodu vzniklou vedlejší účastnici neoprávněným odběrem elektrické energie. Krajský soud se ztotožnil rovněž se závěrem okresního soudu o způsobu stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny stěžovatelem. Přitom dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč bylo v předmětné věci nutné pro stanovení výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny provést výpočet podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb.
17. Z napadených rozhodnutí, je zřejmé, že okresní soud i krajský soud se předmětnou věcí i námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti a svá rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Jejich závěry jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a proto jim nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
18. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
19. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
20. Úkolem Nejvyššího soudu tedy není z úřední povinnosti přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř., vymezit předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 419/22).
21. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
22. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání stěžovatele není podle §237 o. s. ř., přípustné, neboť stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou konkrétní otázku hmotného práva, kterou měl krajský soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a která by měla být současně Nejvyšším soudem vyřešena jinak. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že námitky stěžovatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
23. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že jako správná potvrdil skutková zjištění krajského soudu, jež podle něj mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy, vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení, nebyl Nejvyšší soud oprávněn se zabývat ani otázkou daného, údajně nesprávného skutkového závěru odvolacího soudu, resp. musel z něho vycházet. Rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je stanoven zákonem, přičemž nad tento rámec, jsou-li příslušné procesní normy, které jej vymezují, vyloženy a použity ústavně konformním způsobem [viz body 17 a 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553)], není Nejvyšší soud povinen, resp. oprávněn napadená rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
24. Dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
25. K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně vyřešil procesní otázku týkající se odmítnutí provedení důkazu (výslech svědka) okresním soudem, Nejvyšší soud vysvětlil, že tato otázka je založena na námitkách vztahujících se ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, přičemž námitky týkající se případných vad řízení nemohou samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Teprve shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným, přihlédne též k vadám řízení, pokud by skutečně zatěžovaly řízení a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), což však Nejvyšší soud a posléze i Ústavní soud v této věci neshledal.
26. V předmětné věci se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele ohledně procesního pochybení krajského soudu odmítl zabývat s poukazem na §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ze stěžovatelova dovolání zjistil, že pochybení, jehož se měl krajský soud v předmětné věci dopustit, stěžovatel uplatnil jako procesní vadu podle §242 odst. 3 o. s. ř., nikoliv tedy jako dovolací důvod, ve vztahu k němuž by vymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř. Za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, nemohl se s ohledem na uvedené ustanovení zabývat ani namítanými procesními vadami.
27. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při závěru o neoprávněnosti odběru elektřiny stěžovatelem a o výši náhrady škody stanovené soudy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu.
28. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné.
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
31. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu