ECLI:CZ:US:2023:1.US.62.23.1
sp. zn. I. ÚS 62/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Jana Hájka, MBA, DiS., a stěžovatelky Ing. Michaely Kalné, zastoupených Mgr. Bc. Jiřím Hrabánkem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022, č. j. 14 Co 345/2022-391, výrokům V - IX rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. července 2022, č. j. 23 C 53/2020-366, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. srpna 2022, č. j. 23 C 53/2020-373, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a obchodní společnosti Ledexus, s.r.o., sídlem Přípotoční 1519/10c, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je otázka nákladů řízení. Stěžovatelé namítají, že navzdory jejich úspěchu ve věci soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení protistrany svévolně a nepředvídatelně, v rozporu s jejich právem na soudní ochranu zakotveným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále "Ústava"), právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právem na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a právem na ochranu vlastnictví dle čl. 17 Listiny základních práv EU. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále "obvodní soud") sp. zn. 23 C 53/2020 se stěžovatelé jako žalobci domáhali po vedlejší účastnici řízení každý zaplacení částky ve výši 509 840 Kč. Tato částka představuje slevu z ceny bytu, který koupili od vedlejší účastnice řízení, jenž však posléze vykázal vady spočívající v pronikání hluku. Dále se stěžovatelé domáhali částky 39 930 Kč, kterou vynaložili za nezbytná měření a znalecký posudek.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem vyhověl každému stěžovateli co do částky 119 930 Kč (výroky I a II), ve zbytku jejich žalobu zamítl (výroky III a IV). Při posouzení výše přiměřené slevy vyšel ze znaleckého posudku. Dále uložil dle §148 odst. 1 o.s.ř. stěžovatelům i vedlejší účastnici povinnost zaplatit podle míry úspěchu ve věci poměrné části nákladů státu specifikované v samostatném usnesení (výroky VII, VIII a IX).
4. Hlavním předmětem řízení před Ústavním soudem jsou výroky V a VI, jimiž obvodní soud uložil každému stěžovateli zaplatit dle §142 odst. 2 o.s.ř. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 51 012,50 Kč. Daný výrok obvodní soud odůvodnil konstatováním, že stěžovatelé již od počátku žalobou usilovali o nepřiměřenou částku. V průběhu řízení mohli vzít svou žalobu částečně zpět poté, co byl vypracován znalecký posudek na určení slevy z kupní ceny, a mohli tak nenavyšovat další náklady, případně si mohli sami nechat udělat odhad slevy z kupní ceny, stejně jako zadali jiné znalecké zkoumání ohledně výskytu vad. Protože byli v řízení neúspěšní co do 78 % a úspěšní co do 22 % předmětu řízení, přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení ve výši 56 % jí vynaložených nákladů.
5. Dále obvodní soud napadeným usnesením upřesnil k výrokům výše zmíněného rozsudku VII, VIII a IX (sub 3) povinnost všech účastníků řízení dle §148 odst. 1 o.s.ř. uhradit náklady státu (znalečné) poměrně dle jejich úspěchu v řízení. Pro každého stěžovatele to znamenalo spolu se složenou zálohou částku 24 069,63 Kč. Proti výrokům V - IX shora citovaného rozsudku a proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání.
6. Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozsudek obvodního soudu ve výrocích V - IX. Vysvětlil, že postup podle §142 odst. 3 o.s.ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení. I v případě, kdy je rozhodnutí o výši plnění odvislé od znaleckého posudku, je přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch jen částečný, postupem toliko možným, a soudu je tak dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí. Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se řadí mezi okolnosti, opodstatňující rozhodnutí o náhradě nákladů dle §142 odst. 2 o.s.ř., též zcela excesivní nadhodnocení žalovaného plnění. Po odečtení nároku na účelně vynaložené náklady na uplatnění jejich práva, kterému bylo zcela vyhověno, však obvodní soud přisoudil každému ze stěžovatelů 80 000 Kč, což představuje 15,7 % jimi uplatněného nároku, čili částku 6 krát nižší než požadovali. Obvodní soud vzal správně v úvahu judikatorní závěry vyšších soudů i excesivně nadhodnocenou částku.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy nezohlednily širší souvislosti merita věci. V důsledku toho nejsou s to pocítit výsledek rozhodnutí v jeho materiální podstatě. Závěry o excesivním nadhodnocení žalovaného plnění vykazují znaky libovůle a nepředvídatelnosti. Obecné soudy měly aplikovat §142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu. Závěrem stěžovatelé blíže vysvětlují racionálnost svého procesního postupu
8. Před vlastním přezkoumáním obsahu ústavní stížnosti se musí Ústavní soud nejdříve vypořádat s otázkou, nakolik jsou splněny formální předpoklady pro její podání. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů, promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné (např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 či sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001).
11. Stěžovatelé postavili svou argumentaci především na nesouhlasu s použitím §142 odst. 2 o. s. ř. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na aplikaci právní normy však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Obvodní soud i městský soud v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily své výroky o náhradě nákladů řízení. Srozumitelně vysvětlily, proč nebylo za daných skutkových okolností namístě vycházet z §142 odst. 3 o.s.ř. Argumenty stěžovatelů ohledně jejich procesního postupu či charakteru znaleckých posudků jsou vedeny na podústavní úrovni, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu.
12. Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé odkazují na podporu svých tvrzení, se liší od projednávané věci v několika rovinách. Žalobci v těchto řízeních buď dosáhli plného úspěchu ve věci (nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005), nebo se obecné soudy užitím §142 odst. 3 o.s.ř. vůbec nezabývaly a navíc na náhradě nákladů řízení bylo žalobcům uloženo zaplatit podstatně vyšší částku, než jaké se svou žalobou v meritu domohli (nález sp. zn. III. ÚS 2389/20 ze dne 30. 11. 2021). Ani jeden z těchto aspektů skutkově neodpovídá situaci stěžovatelů. V jejich věci přitom městský soud odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2558/07 ze dne 24. 4. 2008). Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal v napadených rozhodnutích kvalifikované vady, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu