ECLI:CZ:US:2023:1.US.670.23.1
sp. zn. I. ÚS 670/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MPA ProjektStav s. r. o., sídlem Habrová 1132/6, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Hlinky 162/92, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2022 č. j. 57 Co 153/2022-151, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a MUDr. Irmy Parmové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí dne 7. 5. 2013 uzavřely smlouvu o dílo spočívající v dodávce a montáži samonosné brány za cenu 30 500 Kč. Po dokončení díla jej vedlejší účastnice jako objednatelka reklamovala a dne 6. 5. 2015 od smlouvy pro jeho vady odstoupila. Vedlejší účastnice se následně dne 21. 2. 2019 žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení celkem 34 000 Kč s příslušenstvím jako vrácení ceny za dílo a náhrady nákladů za uplatnění práva (3 500 Kč). Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. 137 C 6/2019-45 žalobu zamítl, protože shledal, že nároky vedlejší účastnice jsou promlčené.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 č. j. 57 Co 79/2020-65 k odvolání vedlejší účastnice zrušil uvedený rozsudek v části týkající se vrácení ceny za dílo a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení a co do části týkající se náhrady nákladů za uplatnění práva zamítnutí žaloby potvrdil. Podle krajského soudu nárok vedlejší účastnice na vrácení ceny za dílo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen, protože se použije §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009). V nyní posuzované věci totiž jde o synallagmatický vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, který vznikl ze zákona, protože došlo platně ke zrušení smlouvy podle §457 občanského zákoníku a stěžovatelka a vedlejší účastnice byly jako účastnice smluvního závazkového vztahu povinny si vzájemně vrátit, co podle ní dostaly. Promlčený je však nárok stěžovatelky na náhradu nutných nákladů.
4. Okresní soud nato rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 č. j. 137 C 6/2019-122 znovu žalobu vedlejší účastnice zamítl. Podle okresního soudu projev vůle vedlejší účastnice odstoupit od smlouvy byl nejednoznačný a nebyl dostatečně určitý, protože žádným výkladem nebylo možné zjistit, co přesně tvrdí. Stěžovatelka nemůže nadto za vady díla odpovídat, protože do něj vedlejší účastnice svépomocí zasahovala.
5. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem změnil uvedený rozsudek okresního soudu tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 30 500 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vedlejší účastnice vydat stěžovatelce samonosnou bránu přijatou do úschovy jako předmět díla. Podle krajského soudu vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy platně, protože z něj s odkazem na znalecký posudek jednoznačně vyplývá, jaké vady dílu vedlejší účastnice vytkla a že požaduje vrácení ceny za dílo. Vady díla pak zakládají vedlejší účastnici právo na odstoupení od smlouvy, protože šlo o opětovně se vyskytující odstranitelné vady po opravě (§648 odst. 2 občanského zákoníku). Svépomocné zásahy vedlejší účastnice do díla neměly na existenci vytýkaných vad vliv. Nárok vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení spočívající ve vrácení poskytnutého plnění ze zrušené smlouvy o dílo proto je důvodný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil, zda je nárok vedlejší účastnice promlčený. Závěry krajského soudu v tomto směru odporují §508 občanského zákoníku, který se měl ve věci použít. Krajský soud nevyhodnotil vzájemný vztah uvedeného ustanovení a §107 odst. 3 téhož zákona. Krajský soud stranil vedlejší účastnici a ignoroval tvrzení stěžovatelky; nevypořádal se zejména s jejím tvrzením, že žaloba vedlejší účastnice trpí vadou, protože v žalobním petitu nebyl "vyjádřen synallagmatický vztah", z jehož existence krajský soud dovodil použití §107 odst. 3 občanského zákoníku. Vedlejší účastnice tedy v řízení namítla, že její nárok nebyl promlčen, protože jde o synallagmatický vztah, aniž tomuto tvrzení uzpůsobila žalobní petit. K tomu stěžovatelka dodává, že vedlejší účastnice během řízení po zrušení prvního rozsudku okresního soudu krajským soudem upravila petit žaloby tak, aby vyhovoval povaze tvrzeného synallagmatického závazku. Změna žaloby však neměla být připuštěna, protože původní vadu žaloby nebylo možné zhojit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. V nyní posuzované věci jde o částku v tzv. bagatelní výši. Již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18). Je přitom především na stěžovateli, aby za takové situace přednesl argumenty směřující ke splnění nutného předpokladu, že jeho věc je buď kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22).
10. Stěžovatelka pouze upozorňuje na "excesivní" pochybení krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení promlčení nároku vedlejší účastnice a akceptaci nepřípustné změny její žaloby, resp. nevypořádání se s takovou námitkou. Jde-li o posouzení promlčení nároku a výklad a použití §107 odst. 3 občanského zákoníku, krajský soud se těmto okolnostem podrobně věnoval ve svém prvním rozhodnutí ve věci ze dne 8. 10. 2020 k podnětu odvolání vedlejší účastnice. Jedinou věcnou výtku v ústavní stížnosti v tomto směru představuje tvrzení stěžovatelky, že se krajský soud nevypořádal s tím, že jeho závěr odporuje §508 občanského zákoníku. Z odůvodnění napadeného rozsudku se však srozumitelně podává, že v nyní posuzované věci podle obecných soudů šlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení z poskytnutého plnění ze zrušené smlouvy, nikoli o nárok z odpovědnosti za vady podle §508 občanského zákoníku. Tomu ostatně odpovídá závěr krajského soudu, že podle téhož ustanovení je promlčený jiný týž žalobou uplatněný nárok vedlejší účastnice. Je rovněž zřejmé, že použití §107 odst. 3 občanského zákoníku nemůže bránit §508 téhož zákona, protože jinak by pravidlo předvídané v §107 odst. 3 občanského zákoníku postrádalo svůj rozumný smysl. Závěry krajského soudu jsou srozumitelně a logicky odůvodněné a jsou opřené o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Argumentace stěžovatelky tak zde postrádá potřebný ústavněprávní rozměr.
11. Jde-li o tvrzení o nevypořádané argumentaci stěžovatelky týkající se nepřípustné změny žaloby vedlejší účastnice, je skutečně pravdou, že krajský soud se v napadeném rozsudku s těmito námitkami řádně nevypořádal. Ústavní soud však nepovažuje tento nedostatek za vadu vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V tomto směru v obecné rovině platí, že u posuzování "adekvátnosti" vypořádání jednotlivých tvrzení soudem v rozhodnutí (prizmatem práva na řádně vedené soudní řízení) je rozsah reakce na konkrétní námitky co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), jakož i judikaturu tam odkazovanou].
12. Pro Ústavní soud je zde klíčové, že argumentace stěžovatelky o "vadné žalobě" a jejím "následném zhojení" se netýká věcného výsledku věci. Ústavní soud nepovažoval za potřebné si vyžadovat spisový materiál, protože z napadeného rozsudku a rozsudku krajského soudu ze dne 8. 10. 2020 je zřejmé, že v řízení jde po celou dobu (u nároku na vydání bezdůvodného obohacení) o zaplacení téže částky, tedy 30 500 Kč, rovnající se sjednané a zaplacené ceně za dílo. Stejně tak jde po celou dobu o tytéž skutkové okolnosti. Jediné, co se v průběhu řízení měnilo, byla právní kvalifikace provedená obecnými soudy, resp. jednotlivé právní normy, které byly ve věci rozhodné. Co do otázky promlčení přitom krajský soud již v rozsudku ze dne 8. 10. 2020 postavil najisto, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení 30 500 Kč není promlčen podle §107 odst. 3 občanského zákoníku. Na synallagmatickou povahu závazku ostatně i podle samotné stěžovatelky upozornila vedlejší účastnice již v řízení před prvním rozhodnutím okresního soudu ve věci v reakci na námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou.
13. Upravila-li vedlejší účastnice posléze petit své žaloby formulačně tím způsobem, aby odpovídal synallagmatické povaze vztahu mezi ní a stěžovatelkou (srov. výrok napadeného rozsudku, podle něhož je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku oproti povinnosti vedlejší účastnice vydat stěžovatelce předmět díla), nejde podle Ústavního soudu o skutečnosti jakkoli negativně se projevující ve sféře ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Podle bodu 26 nálezu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22 platí, že povinností žalobce v občanském řízení sporném je zjednodušeně řečeno přednést soudu určitý "příběh" (vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání) a navrhnout, jak má soud rozhodnout (formulovat petit). Již z napadeného rozhodnutí je zřejmé, čeho se vedlejší účastnice domáhala. Stěžovatelka přitom blíže nevysvětluje, jak konkrétně jí změny v návrhu zkomplikovaly její procesní obranu (srov. přiměřeně bod 15 usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 858/20). Ústavní soud považuje případné formulační změny v petitu za zanedbatelné z pohledu práv stěžovatelky, protože po celou dobu bylo zřejmé, co je podstatou řízení, tedy zaplacení peněžité částky rovnající se ceně díla. Nedostatečné "vyjádření synallagmatického vztahu", které stěžovatelka vytýká žalobě vedlejší účastnice, je ve své podstatě otázkou a důsledkem právní kvalifikace, za kterou však vedlejší účastnice odpovědná být nemůže. Jakkoli proto odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru nelze považovat za úplné, uplatnila-li stěžovatelka tuto argumentaci v dosavadním řízení a krajský soud na ni nijak nereagoval, nejde přesto ze shora uvedených důvodů o pochybení, které má za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu