ECLI:CZ:US:2023:1.US.678.23.1
sp. zn. I. ÚS 678/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) A. M., 2) A. M., zastoupených Mgr. Bohuslavem Baudyšem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Luženská 1980, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 849/2022-1117 ze dne 30. listopadu 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 60/2022-1080 ze dne 17. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 9 T 20/2020-975 ze dne 2. února 2021 otce stěžovatelek vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků, a dále přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obžalovaného usnesením č. j. 11 To 125/2021-1014 ze dne 3. června 2021 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
2. Rozsudkem č. j. 9 T 20/2020-1040 ze dne 13. prosince 2021 uznal nalézací soud otce stěžovatelek vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků, a přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání obžalovaného zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným za spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, s přiměřenou povinností ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.
3. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 1887/22 ze dne 23. srpna 2022 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť odsouzený podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, řízení před obecnými soudy tedy ještě nebylo ukončeno a stěžovatelkám přísluší podat ústavní stížnost teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odsouzeného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu podaly stěžovatelky ústavní stížnost znovu; namítají, že uvedl-li odvolací soud ve skutkové větě nižší dlužné výživné, na které mají vůči svému otci nárok, byla tím porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Podle stěžovatelek bylo správné prvotní zjištění nalézacího soudu, že otec jim dluží na výživném 37 336 € a 34 371 €, podle odvolacího soudu však činí dlužné částky jen 23 666 € a 20 701 €. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají jen nápravy stran těchto částek, nedomáhají se však změny výroku o trestu, neboť by důsledkem toho jejich otec nemusel být způsobilý hradit dlužné výživné. Rozhodnutí považují za svévolné, neboť odvolací soud ignoroval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 2 Tzn 172/96 ze dne 13. listopadu 1996, sp. zn. 4 Tz 114/2001 ze dne 26. června 2001 či sp. zn.
8 Tdo 1372/2016 ze dne 11. ledna 2017), podle které lze za výživné považovat příležitostná plnění pouze za předpokladu, že tím byly kryty potřeby nezletilého. Stěžovatelky poukazují na usnesení odvolacího soudu č. j. 11 To 125/2021-1014, podle kterého nalézací soud právem odmítl obhajobu jejich otce, že výživné platil podle požadavků jejich matky; v napadeném rozsudku však k téže otázce odvolací soud uvedl, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je nutno do výživného zahrnout i další jím provedené platby, které přitom nebyly ani spolehlivě prokázány, neboť odvolací soud vycházel jen z evidence sepsané odsouzeným. Dále stěžovatelky odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. srpna 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), podle kterého požívají poškození v trestním řízení větší ochrany svých opravných zájmů, jejich postavení není nadále "jen doplňkové", a nelze je proto nedůvodně odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelky by neměly být nuceny domáhat se svých nároků v dalším řízení, v němž by s ohledem na jejich bydliště byl přítomen mezinárodní prvek; proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud si k věci vyžádal spis nalézacího soudu, ze kterého zjistil průběh trestního řízení před obecnými soudy i procesní postup účastníků a vedlejších účastníků řízení; k dispozici měl rovněž stručné vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu, zaslané k původní ústavní stížnosti, který zcela odkázal na napadený rozsudek. Jakkoli stěžovatelky v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadly rozhodnutí Nejvyššího soudu, je z ústavní stížnosti i z jejich postupu patrné, že brojí i proti poslednímu rozhodnutí ve věci.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli obecným soudem dalšího stupně, kterým není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí obecných soudů, nenahrazuje jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, nebo jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
9. Již v usnesení ze dne 3. června 2021 odvolací soud nalézacímu soudu mimo další vytkl, že nelze bez bližšího odůvodnění odmítnout všechny obžalovaným prokazatelně uskutečněné platby stěžovatelkám, ale je třeba každou z nich posoudit zvlášť (viz odst. 7). Nezapočtení provedených plateb prokázané nalézacím soudem, který je však neakceptoval pro jejich nepravidelnost a vyhodnotil je jako platby výhradně jen pro nadstandardní vyžití stěžovatelek, bylo důvodem zrušení rozsudku ze dne 13. prosince 2021 a vydání napadeného rozsudku; v něm odvolací soud sám započetl neuznané platby, ve skutkové větě ponížil dlužné částky a nově rozhodl o trestu, aniž by při hodnocení věci vybočil z mezí daných judikaturou Nejvyššího soudu. Za výživné sice nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí (rozsudek sp. zn. 2 Tzn 172/96), ale právě proto je nutno zjišťovat, zda věci jim byly poskytnuty v rámci vyživovací povinnosti a zda kryly jejich odůvodněné potřeby (rozsudek sp. zn. 4 Tz 114/2001); provedené platby není možné automaticky odmítat nebo akceptovat, ale je nezbytné důkladně zkoumat každou platbu samostatně. Platby ani není možné posuzovat podle toho, považují-li je za vyživovací povinnost vyživované osoby, a v případě pochybností je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ústavní soud považuje za správné, přistupují-li obecné soudy k posouzení věci zdrženlivě, neboť trestní řízení je "ultima ratio" - krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě, neboť trestnými činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenského jednání. "Ochrana nejen majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti" (usnesení č. j. 8 Tdo 1372/2016-22).
10. Jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky) a k posouzení okolností podstatných pro takové rozhodnutí je oprávněn vyhodnotit i ty otázky, o nichž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto (§9 odst. 1 trestního řádu). Tak postupoval i odvolací soud v projednávané věci, který svá zjištění uvedl ve skutkové větě, aby obsahovala úplný popis skutku i všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace mající oporu v provedeném dokazování.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytuje záruku, že účastníkovi (vedlejšímu účastníkovi) soudního řízení bude umožněno řízení podle předem stanovených pravidel se zachováním jeho procesních práv, ovšem nezaručuje, že výsledek řízení bude splňovat jeho očekávání. Děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny) a jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Porušení práva na rodičovskou péči je trestným činem a úkolem orgánů činných v trestním řízení (včetně obecných soudů) je posoudit, v jakém rozsahu byl spáchán a určit jak má být pachatel potrestán. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála; stěžovatelky neuvedly mimo svého nesouhlasu nic, z čeho by bylo možné uzavřít, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jejich základní práva a svobody.
12. Namítají-li stěžovatelky porušení svých základních práv odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16, s tím, že trestní soudy měly rozhodnout v adhezním řízení způsobem, který by je nenutil domáhat se úhrady dlužného výživného v samostatném civilním řízení, odkazuje Ústavní soud na §43 odst. 3 trestního řádu, podle něhož je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému (v adhezním řízení) povinnost nahradit škodu, která trestným činem vznikla. Předpokladem pro takový postup ovšem je, aby poškození učinili takový návrh řádně a včas. V projednávané věci takový návrh stěžovatelky ani jejich zmocněnec v řízení před nalézacím soudem neučinil, a proto nemohlo být adhezní řízení zahájeno. Ani v tomto směru nebyla základní práva stěžovatelek porušena.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu