ECLI:CZ:US:2023:1.US.707.23.1
sp. zn. I. ÚS 707/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2022 č. j. 22 Co 231/2020-4275 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. 6. 2020 č. j. 0 P 59/2018-2288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 2 odst. 3 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že mezi rodiči nezletilých probíhá dlouhodobý spor týkající se záležitostí nezletilých dětí. Tyto záležitosti byly řešeny německými i českými soudy. Ve stěžovatelem napadeném rozhodnutí Okresní soud v Chrudimi svěřil nezletilé děti do péče matky, rozhodl o vyživovací povinnosti otce i dlužném výživném, nahradil souhlas otce s přihlášením a umístěním jedné z nezletilých k předškolnímu vzdělávání a upravil styk otce a babičky s nezletilými dětmi. Dále rozhodl o předběžné vykonatelnosti některých výroků, o nákladech řízení a zamítl návrh otce na zrušení usnesení Okresního soudu v Chrudimi, týkajícího se přispívání na výživu nezletilých. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil výroky o nahrazení souhlasu otce a zamítnutí návrhu na zrušení usnesení o povinnosti přispívat na výživu dětí (výrok I.) a ostatní výroky změnil (vyjma výroku VIII.). Návrh otce na změnu úpravy péče zamítl, o styku otce s nezletilými rozhodl tak, že se styk neupravuje, zamítl návrh babičky na úpravu styku s nezletilými, změnil výroky týkající se výživného a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprovedly jím navržený důkaz nahrávkami hovorů otce s nezletilými, které měly prokázat jednání matky v podobě nepřímého negativního ovlivňování dětí vůči otci, přičemž soud v odůvodnění nevysvětlil, proč tak učinil. Soud také neprovedl důkaz stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem znalkyně Ilony Wölfelové, který měl potvrdit výše uvedené a prokázat, že výchovné schopnosti otce jsou dobré. Stěžovatel dále uvádí, že ze znaleckého posudku Václava Mrštíka vyplývá, že výchovné schopnosti otce a matky jsou stejné, znalec uvažoval o tom, že se vůči otci vytváří syndrom zavrženého rodiče (přesto však doporučil péči matky). Soud k těmto skutečnostem nepřihlédl. Soud prvního stupně neprovedl účastnické výslechy otce a matky, což negativně hodnotil i odvolací soud. Dále stěžovatel odkazuje na zprávy organizace Host, kde probíhaly asistované styky, z nichž podle stěžovatele vyplynulo ovlivňování dětí matkou. Otec na tuto skutečnost upozorňoval, soudy to však nevzaly v potaz. Všechny tyto opomenuté důkazy i opomenutá tvrzení či závěry znalců vyznívaly ve prospěch otce, soudy je neprovedly a neodůvodnily proč tak učinily.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že zčásti jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a ve zbytku jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel navrhuje v ústavní stížnosti zrušení obou napadených rozhodnutí v plném rozsahu. Výrokem V. rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi a částí výroku II. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích však bylo rozhodováno o návrhu babičky nezletilých dětí na úpravu jejího styku s nezletilými dětmi. Uvedenými výroky tedy nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ve vztahu ke zbývajícím výrokům napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí ve věcech rodinných přistupuje obzvlášť rezervovaně. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Konstatuje, že podstatu ústavních stížností představuje jednak polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry soudů a dále námitky stěžovatele ohledně soudy neodůvodněného neprovedení jím navržených důkazů.
Předně je nutné zdůraznit, že občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů (srov. sp. zn. 26 Cdo 1304/2000). Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudy by měly v rozhodnutí ozřejmit, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupily, resp. proč je nepřevzaly za základ svých skutkových zjištění. Přitom postačuje, pokud tak učiní stručně, s náležitou mírou konkretizace (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2736/19, na který stěžovatel sám upozorňuje). Ústavní soud ověřil, že i přes enormní množství podání a návrhů ze strany stěžovatele se soudy s neprovedenými důkazy podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jde-li o neprovedení důkazu výslechem účastníků, odvolací soud dokazování o výslechy rodičů doplnil. Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou, zda dochází k ovlivňování dětí matkou. Soudy to považovaly za jednu ze stěžejních otázek a k jejímu prokázání či vyvrácení bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Mj. i za tím účelem nařídil odvolací soud také provedení dalšího znaleckého posudku. Otec však s ustanoveným znalcem nespolupracoval a znalecký posudek nebylo možné zhotovit. Soudy také reflektovaly to, že soudem prvního stupně ustanovený znalec PhDr. Mrštík ovlivňování dětí matkou ve vědomé rovině neshledal. S argumenty stěžovatele se obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavnímu soudu pak v takovéto situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
Ústavní soud má za to, že soudy při svém rozhodování zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmů nezletilých. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Soudy obou stupňů ve věci provedly velmi podrobné a rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Z neochoty či neschopnosti rodičů dohodnout se o péči o nezletilé a navazujících otázkách a následného nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Argumenty stěžovatele směřují zejména proti výroku soudu o svěření dětí do péče matky a úpravě styku otce s nezletilými. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem spatřuje porušení svých základních práv ostatními výroky soudů. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že ani tyto napadené výroky neshledává neústavními a s jejich závěry se také ztotožňuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu