ECLI:CZ:US:2023:1.US.773.23.1
sp. zn. I. ÚS 773/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Evou Novou, advokátkou, sídlem Doupovská 1411/4, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 6 Tdo 1154/2022-823, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 sp. zn. 7 To 116/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2021 sp. zn. 51 T 140/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").
2. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2020 sp. zn. 51 T 140/2019 zprostil Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") podle §226 písm. b) trestního řádu stěžovatele obžaloby pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutky popsané v obžalobě nejsou trestnými činy. S odkazem na výpovědi konkrétních svědků obvodní soud konstatoval, že soužití stěžovatele s poškozenou rozhodně nebylo harmonické, hádky mezi nimi byly oboustranné, nicméně nejpodstatnější část skutkového děje se odehrála beze svědků, a nelze jej jednoznačně prokázat. Obvodní soud poznamenal, že k objasnění by přispěly výpovědi dalších svědků.
3. K odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze (dále též "městský soud") výše uvedený rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil svým usnesením ze dne 24. března 2021 sp. zn. 7 To 76/2021 a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Městský soud uvedl, že rozsudek trpí vadami ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť se obvodní soud nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, že má pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ve smyslu §258 odst. 1 písm. c) trestního řádu a že k objasnění věci je třeba provést další důkazy. Dále městský soud obvodnímu soudu vytkl, že odůvodnění jeho rozsudku neodpovídá zákonným kritériím podle §125 odst. 1 trestního řádu, podle kterého soud stručně vyloží, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, ani kritériím podle §2 odst. 6 trestního řádu, neboť z odůvodnění nevyplývá, jak který z provedených důkazů obvodní soud hodnotil, jaká skutková zjištění z něho učinil, zda je výpověď svědka hodnocena jako věrohodná či jaké skutečnosti a motivy věrohodnost snižují. Městský soud poukázal na tzv. opomenuté důkazy, vytkl obvodnímu soudu, že situaci mezi stěžovatelem a poškozenou hodnotil naprosto jednostranně ve prospěch stěžovatele a že se nevypořádal se znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle něhož byla u poškozené zjištěna úzkostná porucha a syndrom týrané osoby. Městský soud dále uvedl, že výhružka stěžovatele, "že když poškozenou nebude moci mít on, tak nikdo jiný, není výhružka ublížením na zdraví, ale výhrůžka smrtí." Městský soud obvodnímu soudu uložil doplnit dokazování výslechem sestry poškozené, svědka incidentu, který měl vést ke zlomenině žeber, sousedů poškozené, výpisem o uskutečněném telekomunikačním provozu a lékařskou zprávou ohledně ukončení těhotenství.
4. Napadeným rozhodnutím uznal obvodní soud stěžovatele vinným pro všechny trestné činy, pro které byl předchozím rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. prosince 2020 obžaloby zproštěn, a uložil mu podle §199 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obvodní soud konstatoval, že doplnil dokazování podle požadavků městského soudu, ke znaleckým posudkům navíc vyslechl jejich zpracovatele a dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána. Věrohodnost poškozené hodnotil v souladu se znaleckým posudkem jako mírně sníženou. O negativním chování stěžovatele vůči ní nepochyboval, nicméně některá jeho jednání měl za neprokázané, a proto je z popisu skutku vypustil.
5. V odvolání proti napadenému rozhodnutí obvodního soudu stěžovatel především namítal porušení svého práva na spravedlivý proces s tvrzením, že městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2021 formuloval své skutkové zjištění o tom, že stěžovatel poškozené vyhrožoval smrtí a že ji sledoval, a to aniž by sám provedl relevantní důkazy. Uvedl, že v dalším dokazování nedošlo k žádné podstatné změně skutkového stavu a že obvodní soud nehodnotil všechny důkazy se stejnou pečlivostí, zřejmě ovlivněn kategorickou argumentací městského soudu, který byl o vině stěžovatele přesvědčen. Stěžovatel zpochybňoval věrohodnost poškozené poukazem na rozhodnutí v jiné trestní věci, ve které byl stěžovatel i poškozená zproštění obžaloby pro přečin úvěrového podvodu, a v civilní věci, ve které byla poškozené uložena povinnost zaplatit stěžovateli dlužnou částku.
6. Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto. Městský soud uvedl, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu sice neodpovídá všem zákonným kritériím uvedeným v §125 odst. 1 trestního řádu, což však není samo o sobě vadou, která by měla vést ke zrušení rozhodnutí. Ohledně stěžovatelovy námitky vytýkající městskému soudu formulaci skutkového zjištění o výhrůžce smrtí městský soud uvedl, že citovaná věta není skutkovým zjištěním ani závazným právním názorem ve smyslu §264 odst. 1 trestního řádu, ale logickým výkladem obecně používané výhrůžky, neboť logicky lze dosáhnout toho, aby poškozenou nikdo neměl, pouze jejím zabitím. Podle městského soudu se rozhodně nejednalo o závazný pokyn ke způsobu hodnocení důkazů, kterým by byl obvodní soud vázán. Městský soud souhlasil se stěžovatelem, že v dalším dokazování nedošlo k žádné podstatné změně skutkového stavu a obvodní soud dospěl k závěru o vině na základě stejných důkazů, které v případě prvního rozhodnutí obvodního soudu nepostačovaly, což však neznamená, že by provedené důkazy výslechem svědků nepřímo neusvědčovaly stěžovatele. Městský soud upozornil, že stěžovatelem uváděný rozsudek v civilním sporu byl vyhlášen až po vynesení napadeného rozsudku obvodního soudu a ani městský soud se k němu nemohl vyjádřit, neboť mu nebyl předložen.
7. Ve svém dovolání stěžovatel městskému soudu vytýkal, že se nevypořádal adekvátně s jeho námitkou, že za stejné důkazní situace byl prvním rozhodnutím obvodního soudu zproštěn obžaloby a druhým rozhodnutím stejného soudu byl uznán vinným. Stěžovatel namítal, že městský soud bagatelizuje význam skutečností vyplývajících z civilního i trestního rozsudku, které zpochybňují věrohodnost poškozené. Podle stěžovatele bylo povinností městského soudu doplnit dokazování o rozsudek civilního soudu. Stěžovatel napadal závěr městského soudu o věrohodnosti poškozené také poukazem na výpovědi v jeho prospěch a vyjádření znalce o nemožnosti vzniku poranění způsobem tvrzeným poškozenou. Nesouhlasil s vypořádáním své námitky ohledně postupu městského soudu v jeho prvním rozhodnutí, který podle stěžovatele dal obvodnímu soudu instrukci skutkového zjištění týkajícího se pohrůžky násilím.
8. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl, která konkrétní skutková zjištění obou soudů nejsou správná a nevyplývají z provedeného dokazování, a sám v žádném stadiu trestního řízení nevypovídal. Uvedl, že není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. K námitce ohledně instrukce pro hodnocení pohrůžky násilím Nejvyšší soud vysvětlil, že o závazný pokyn by se jednalo v případě, kdyby městský soud stanovil, jak má případný důkaz obvodní soud hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout, což není případ projednávané věci. V ní městský soud podle Nejvyššího soudu pouze poukázal na nedostatek a nelogičnost argumentace obvodního soudu, kdy hodnocení důkazů nebylo souladné s §2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud poznamenal, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel neuplatnil jedinou relevantní námitku, kterou by vytýkal jiné hmotněprávní posouzení, ale pouze opakoval svoji obhajobu a námitky skutkového charakteru, s nimiž se vypořádaly oba soudy.
II. Argumentace stěžovatele
9. Obsah ústavní stížnosti je z velké části doslovně totožný se zněním stěžovatelova odvolání a dovolání. Odvolací a dovolací argumentace je pouze doplněna odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a zásady in dubio pro reo.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Z tohoto pravidla jsou připuštěny výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)]. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází [nález sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. 1. 2021 (N 2/104 SbNU 19)]. S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou [nález sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 77/69 SbNU 311)]. Žádná taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
13. Obsahem ústavní stížnosti je pouze doslovné převzetí odvolacích a dovolacích námitek, bez uvedení relevantních námitek ústavněprávních. Ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tím stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Stěžovatelova polemika je tak vedena pouze v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
14. Závěry obvodního soudu jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Obvodní soud v souladu s pokyny městského soudu v jeho zrušujícím usnesení ze dne 24. 3. 2021 doplnil dokazování podle jeho požadavků a přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o vině stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry.
15. Jakkoliv stěžovatel ve svém odvolání, dovolání i ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí rozhodl pod vlivem výkladu provedeného městským soudem v jeho prvním zrušujícím usnesení, že výhrůžka stěžovatele nebyla výhrůžkou ublížení na zdraví, ale výhrůžkou smrtí, z napadeného rozhodnutí obvodního soudu nic takového není patrné. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí předmětný výklad městského soudu nijak nepoužil a svůj závěr o stěžovatelově vině na něm nepostavil. Městský soud i Nejvyšší soud se s touto námitkou, týkající se interpretace stěžovatelových slov, logicky a srozumitelně vypořádaly a uvedly, že předmětný výrok měl poukázat na nelogičnost a nedostatek argumentace obvodního soudu v jeho prvním zprošťujícím rozhodnutí. Městský soud i Nejvyšší soud upozornily, že v případě formulace závazného názoru by muselo být ve zrušujícím usnesení uvedeno, jak má obvodní soud případný důkaz hodnotit, což se nestalo.
16. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových zjištění a závěrů učiněných obecnými soudy, ani hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
17. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu