ECLI:CZ:US:2023:1.US.8.23.1
sp. zn. I. ÚS 8/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 Cdo 2760/2022-824, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2022 č. j. 69 Co 422/2019-764 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 C 42/2018-351, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31 věta první, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), vše v souvislosti s porušením čl. 1 věta první, čl. 9 odst. 1, čl. 19 a čl. 26 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a čl. 11 odst. 1 a čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Jeseníku uložil stěžovateli povinnost vyklidit v rozhodnutí specifikovaný jednolůžkový pokoj v Centru sociálních služeb J. (žalobce) a tento předat žalobci do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému vyklidit daný pokoj do čtyř měsíců od právní moci rozsudku. Tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě předcházelo potvrzující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1765/21. Dovolací soud dovolání podané proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci vydanému jako druhému v pořadí odmítl. Stěžovatel nyní napadá rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího.
III
Stěžovatel podrobně popisuje skutkový stav věci. Je osobou se zdravotním postižením v nejtěžším IV. stupni závislosti. V roce 2015 byl přijat do Centra sociálních služeb J., přičemž se domníval, že na dobu neurčitou. Až následně zjistil, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou, neboť nesplňuje cílovou skupinu domova pro seniory v podobě poskytování péče osobám od 65 let věku. Smlouva mu byla následně prodloužena, a to do 30. 9. 2017. Protože stěžovatel předmětný byt po tomto datu nevyklidil, podal vedlejší účastník na konci února 2018 žalobu na vyklizení. Zároveň stěžovateli narůstá dluh vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť mu z důvodu nedostatku finančních prostředků nehradí poskytovanou nezbytně nutnou péči. Stěžovatel detailně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a rozhodnutí soudů, včetně řízení po nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do práva na zachování lidské důstojnosti ve spojení s právem na respektování soukromého a rodinného života a s právem na ochranu zdraví. Stěžovatel upozorňuje na jednostrannou interpretaci nálezu sp. zn. I. ÚS 2637/17, podle níž soudy dovozují, že ani osobě se zdravotním postižením nelze zaručit, že bude mít přístup k péči v konkrétní podobě podle svých ideálních představ, ale postačuje, je-li pro ni služba sociální péče alespoň v obecných rysech vhodná a umožňující důstojný život. Soudy se však tím, co je pro stěžovatele důstojný život, nezabývaly a je otázkou, zda to nejsou právě individuální potřeby stěžovatele (rozumná dojezdová vzdálenost od místa dosavadního života, jednolůžkový pokoj s přístupem k internetu a elektrický zvedák na toaletu). Nelze připustit, aby k vyhovění žalobě na vyklizení postačovalo, existuje-li nějaké na první pohled jiné "vhodné" sociální zařízení, aniž by se soudy zabývaly tím, jaké služby a podmínky nabízejí. Stěžovatel přitom prokázal, že v Olomouckém kraji adekvátní pobytové služby nejsou. V současné době je veden v pořadníku domova pro osoby se zdravotním postižením Domov Na zámečku Rokytnice, p. o., zařízení je na druhé straně Olomouckého kraje, má jen několik jednolůžkových pokojů a je stále na 7. místě. Stěžovatel je přesvědčen, že korektiv dobrých mravů a lidské důstojnosti nebyl v jeho případě naplněn.
Stěžovatel dále namítá zásah soudů do práva na spravedlivý proces. Podle něj se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, vady spatřuje i v procesu dokazování. Stěžovatel napadá závěr soudů, podle něhož není omezen pouze na domovy pro osoby se zdravotním postižením, ale může být přijat i do domova pro seniory. Pokud však byl stěžovateli dán k tíži jeho zdravotní stav, nebude z důvodu zdravotního stavu splňovat kritéria ani u jiných domovů pro seniory, které se budou od toho dosavadního lišit podmínkou nižší věkové skupiny. Podle stěžovatele nedošlo k vyjasnění používaných kritérií věku, rozsahu nutné péče a zdravotního stavu. Soudy posuzovaly rozsah nutné péče bez zjištění jeho zdravotního stavu, přitom stěžovatel k tomu navrhoval zpracování znaleckého posudku. Soudy dále dospěly k závěru, že nebyly prokázány silné rodinné a sociální vazby k městu J. K tomuto závěru však soud prvního stupně přistoupil značně formalisticky, odvolací soud se nevypořádal s novými důkazy provedenými na podporu tvrzení stěžovatele.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se odmítl zabývat namítaným porušením lidských práv s pouhým odvoláním na nepřípustnost dovolání. V tomto směru odkazuje na bod 30 nálezu sp. zn. III. ÚS 1765/21. Dovolací soud podle stěžovatele také dezinterpretoval nález Ústavního soudu, když podle něj Ústavní soud vytkl obecným soudům pouze opomenutý důkaz a ve zbytku stěžovatelových námitek rozhodnutí obstála. To je v přímém rozporu se závěry prezentovanými v bodě 31 daného nálezu. Zároveň Nejvyšší soud podle stěžovatele nepochopil jeho argument týkající se "revidování určení a délky k případnému vystěhování" stěžovatele.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem tvrzeným zásahem do práva na zachování lidské důstojnosti, práva na respektování soukromého života a práva na ochranu zdraví.
Obecné soudy adekvátně přistoupily ke zkoumání toho, zda je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy a zabývaly se v této souvislosti všemi nezbytnými okolnostmi případu.
Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že s ohledem na uzavření smlouvy na dobu určitou (stěžovatel byl přijat do zařízení z důvodu krajně nepříznivé sociální situace na základě výjimky, neboť nesplňoval podmínky stanovené pro přijetí do zařízení), byl stěžovatel od počátku srozuměn s tím, že po uplynutí dané doby bude muset zařízení opustit. S ohledem na její prodloužení měl dostatek času zajistit si jiné vhodné zařízení. Jak vyplynulo i ze zprávy o šetření provedené Veřejným ochráncem práv, žalobce i MÚ J. nabízeli stěžovateli součinnost, kterou odmítal. Stěžovatel si počínal při řešení situace liknavě (což ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém zrušovacím nálezu).
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný nesplňuje cílovou skupinu nejen věkem, ale ani rozsahem nutné péče, která je podstatně časově i finančně náročnější než u jiných uživatelů a u žalovaného nebyly navíc zjištěny ani žádné silné sociální vazby na osoby, které bydlí v okolí města J.
Soudy také akcentovaly nezbytnost reálné možnosti zajistit si dostupné adekvátní sociální služby. Odvolací soud poté, co jeho původní rozhodnutí bylo Ústavním soudem zrušeno (právě z důvodu opomenutého důkazu, kdy neprovedl důkazy navržené stěžovatelem, že ve stanovené době neexistuje reálná možnost zajištění jiného odpovídajícího sociálního zařízení), doplnil důkazy a z vyjádření stěžovatele pak také zjistil, že byla vytipována určitá zařízení a stěžovatel odeslal oficiální žádost do čtyř z nich. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel má reálnou možnost zajistit si odpovídající sociální službu v přiměřené době, a to nejen v zařízeních, kam zaslal svoji žádost (vyjma centra Dominika Kokory, které žádost zamítlo, neboť zařízení neposkytuje služby, které jsou pro stěžovatele vhodné). Pokud nedošlo k okamžitému přijetí do některého z těchto zařízení, byl informován, že jejich kapacita je naplněna, ale je třeba zmínit, že o přijetí uchazeče rozhoduje nejen pořadí přihlášky, ale i okolnosti vypovídající o potřebnosti umístění. To ostatně vyplývá i ze zpráv ostatních zařízení oslovených pouze obecně dcerou stěžovatele. Krajský soud pak uzavřel, že je zde reálná možnost uzavřít smlouvu konkrétně v Domově seniorů Komárov (podle vyjádření stěžovatele učiněného k Nejvyššímu soudu došlo následně k zamítnutí jeho žádosti o umístění do tohoto zařízení).
V této souvislosti je třeba připomenout stěžovatelem i soudy uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17. Ústavní soud zde došel k závěru, že "nejde přitom o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ, například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb; jde o to, aby existovaly a dotčeným osobám byly dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život, při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním sociálním začlenění". S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obecné soudy právě v tomto duchu uvedené závěry aplikovaly i na stěžovatelův případ. Zhodnotily veškeré okolnosti případu včetně existence adekvátních dostupných služeb pro stěžovatele. Byť sociální zařízení nejsou schopna naplnit veškeré požadavky stěžovatele, je zřejmé, že velká část z požadavků jimi může být naplněna. Některá zařízení jsou přitom specializovaná přímo na jeho typ nemoci, ačkoliv se nacházejí ve větší vzdálenosti od současného zařízení stěžovatele. Rodinní příslušníci stěžovatele mohou za stěžovatelem dojíždět. Přitom není vyloučeno, že se po určité době objeví jiné vhodné zařízení, které bude lépe vyhovovat stěžovatelovým požadavkům. Odvolací soud poskytl stěžovateli adekvátní lhůtu k plnění. Zároveň je nutné připomenout, že stěžovatel užívá pokoj bez právního důvodu již od roku 2017 a pokud by nebyl v dané věci liknavý, situace již mohla být vyřešena. Znovu je také třeba připomenout, že obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen zajistit osobě, jíž není poskytována sociální služba a je v takové situaci, že by neposkytnutí okamžité pomoci ohrozilo její život či zdraví, poskytnout sociální služby nebo jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu.
Ústavní soud v dané věci neshledal ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel jako zásadní nedostatky v procesním postupu soudů uvádí nevypořádání se s jeho argumenty, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a vady při dokazování. K tomu je nutné uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se logického rozporu v závěrech soudů ohledně požadavku na nutnou péči a vhodné zařízení pro stěžovatele. Soud prvního stupně po provedeném dokazování došel k závěru, že žalovaný nesplňuje požadavky na cílovou skupinu věkem, ale ani nároky na nutnou péči. Z těchto závěrů však nelze dovodit, že v jiném zařízení (domově pro osoby se zdravotním postižením, ale i domově pro seniory) nemohou být tyto požadavky naplněny. Stěžovatel tedy není omezen při výběru pouze na domovy pro osoby se zdravotním postižením. Ústavní soud tedy tvrzený logický rozpor v závěrech obecných soudů neshledává.
Žádný ze soudů se podle stěžovatele dále nezabýval jeho zdravotním stavem, který je v příčinné souvislosti s posouzením kritéria rozsahu nutné péče. Za tím účelem žádal stěžovatel o vypracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně k tomu konstatoval, že předvolal ošetřující lékařku stěžovatele, kterou však stěžovatel nezprostil mlčenlivosti. Soud prvního stupně pak konstatoval, že ke zjišťování zdravotního stavu nepřistoupil proto, že pro rozhodnutí postačí zjištění, že žalovaný nesplňuje cílovou skupinu věkem ani nutnou péčí. To, zda nesplňuje cílovou skupinu také svým zdravotním stavem již proto nezjišťoval. V těchto závěrech soudu nelze shledat pochybení.
Stěžovatel dále zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho nedostatečně silných rodinných a sociálních vazeb k městu J. Soud prvního stupně v této věci provedl dokazování a dospěl k předestřeným závěrům, které nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat. Tyto závěry jsou jasně a logicky odůvodněny. Byť odvolací soud provedl k těmto skutečnostem i další důkazy, v odůvodnění rozhodnutí se jimi již podle stěžovatele nezabýval. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. V rozhodnutí uvádí, že způsob, jak se okresní soud s těmito námitkami vypořádal, nebyl zpochybněn ani Ústavním soudem. Ten se vymezil pouze proti neprovedení důkazů ve vztahu k existenci adekvátního zařízení. Byť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru není zcela ideální, nelze dospět k závěru, že by bylo v zásadním rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Z výčtu osob žijících či pracujících v J. a výčtu dalších vazeb stěžovatele na J. ještě nelze učinit závěr, že by byly vazby stěžovatele na tyto osoby silné a všechny tyto osoby jej pravidelně navštěvovaly.
Napadá-li stěžovatel v souvislosti s porušením práva na spravedlivý (řádný) proces také rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ani v tomto případě neshledal porušení namítaných práv. Stěžovatel argumentuje tím, že Nejvyšší soud měl posoudit dovolání jako přípustné. Nejvyšší soud závěr o nepřípustnosti řádně zdůvodnil, a to v souladu se svou ustálenou judikaturou. Osvětlil, proč nelze hodnocení důkazů shledat jako přípustný dovolací důvod, nad rámec toho uvedl, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu. Soudy provedly všechny relevantní důkazy, včetně jejich doplnění v souladu s požadavky vyhovujícího nálezu Ústavního soudu. K odůvodnění rozhodnutí uvádí, že naplňuje požadavky o. s. ř. a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. Pokud stěžovatel odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, pak z ústavní stížnosti není zřejmé, o jakou právní otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí, se konkrétně jednalo, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Z uvedeného stanoviska Ústavního soudu nelze dovodit, že by bylo dovolání přípustné vždy, argumentuje-li dovolatel porušením lidských práv bez dalšího. Nejvyšší soud je vázán předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Nejvyššímu soudu dále stěžovatel vytýká nepochopení zrušovacího nálezu Ústavního soudu, když Nejvyšší soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu vytkl soudům pouze opomenutý důkaz a ve zbytku stěžovatelových námitek rozhodnutí obstála. Stěžovatel odkazuje na bod 31 rozhodnutí. Nutno však říci, že ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud v bodě 20 opravdu konstatoval, že mu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, jak to také Nejvyšší soud uvádí. Navíc jde ze strany Nejvyššího soudu pouze o podpůrný argument a ani opačný závěr by nic nezměnil na jeho závěrech. Nejvyšší soud se v rozhodnutí věnoval otázce, zda je výkon práva žalobce, domáhajícího se vyklizení, výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. V této otázce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž v daném případě neshledal důvod se od ní odchýlit. Přihlédl k tomu, že žalovaný nesplňuje předpoklady pro umístění do zařízení žalobce (věk, rozsah péče), nemá v blízkém okolí silné rodinné vazby, byl přijat do zařízení na dobu určitou a při vyhledávání jiných zařízení postupoval liknavě. Teprve po vydání zrušujícího nálezu si podal žádost do čtyř zařízení. Pokud Domov seniorů Komárov odmítl s dovolatelem uzavřít smlouvu o poskytování pobytových služeb, ze sdělení se podává, že důvodem odmítnutí byly individuální požadavky stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel nemá nárok na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území. Odkázal přitom na nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 a také zrušovací nález v této věci.
Stěžovatelem namítané nepochopení jeho námitky ve vztahu ke lhůtě k plnění není ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu relevantní.
Obecné soudy v dané věci provedly rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí detailně odůvodnily. V odůvodnění se vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a reagovaly na veškeré námitky stěžovatele. V jejich závěrech nelze proto shledat žádná pochybení.
Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o skutkové a právní závěry, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu