ECLI:CZ:US:2023:1.US.808.23.2
sp. zn. I. ÚS 808/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti H. J., zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 23. 2. 2023 č. j. 68 To 26/2023-159 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2023 č. j. 3 T 58/2020-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Olomouci, kterým byl nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jenž jí byl uložen trestním příkazem téhož soudu ze dne 3. 8. 2020 č. j. 3 T 58/2020-51. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tomuto návrhu soud vyhověl a usnesením ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 808/23 odložil vykonatelnost napadených usnesení až do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o samotné ústavní stížnosti.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II
Stěžovatelka namítá, že trestní soudy při svém rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu opomenuly zohlednit nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to jak v rovině formální, tak v rovině materiální. V této souvislosti vysvětluje, že je matkou nezletilé B. J., přičemž je jedinou osobou, která o nezletilou pečuje a může pečovat, neboť nezletilá byla svěřena do výlučné výchovy stěžovatelky a otec nezletilé se o svou dceru po celý její život nezajímal. Uvádí, že nezletilá byla předběžným opatřením Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 20. 10. 2022 č. j. 0 Nc 4029/2022-10 umístěna do diagnostického ústavu v Ostravě, přičemž toto předběžné opatření bylo soudem následně několikrát prodlouženo. Je přesvědčena, že trestní soudy měly s ohledem na nejlepší zájem její dcery důkladně zohlednit, zda nejsou splněny podmínky pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, což by zabránilo extrémnímu zásahu do výživy a výchovy její dcery. Tvrdí, že bez jejího osobního podílu na výchově nezletilé je jedinou možností nařízení ústavní výchovy nezletilé.
Stěžovatelka dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy IV. ÚS 950/19 a II. ÚS 2027/17. Trestním soudům vytýká, že při svém rozhodování zájem jejího dítěte nijak nezohlednily, přestože výše uvedené okolnosti uváděla jak při veřejném zasedání před soudem prvního stupně, tak v podané stížnosti. Uvádí, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") se k této okolnosti nevyjádřil vůbec a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") na otázku trestu nahlížel pouze z hledisek na straně stěžovatelky, nikoliv z hledisek na straně nezletilého dítěte. Má za to, že trestní soudy nepřiznaly zájmu jejího dítěte náležitou váhu, nezvažovaly jeho konkurenci s veřejným zájmem na potrestání pachatele a nezabývaly se jednotlivými kritérii pro případné nenařízení výkonu trestu odnětí svobody, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu.
III
Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v projednávané věci převážil veřejný zájem na přiměřeném potrestání stěžovatelky nad nejlepším zájmem nezletilé dcery. K tomuto závěru soud dospěl zejména s ohledem na to, že stěžovatelka opakovaně řídila motorové vozidlo pod výrazným vlivem alkoholu. Zdůraznil, že stěžovatelce byla opakovaně dána šance k nápravě ukládáním alternativních trestů, přičemž je pouze její vinou, že neprokázala dostatečnou sebereflexi a opakovaně usedala za volant pod vlivem návykové látky. Dřívější alternativní tresty tak podle okresního soudu nesplnily svůj účel. Vyjádřil přesvědčení, že jednání stěžovatelky mohla být ostatně ohrožena i její nezletilá dcera. Dodal, že tvrzení stěžovatelky, podle něhož se v rámci veřejného zasedání bránila skutečnostmi týkajícím se výchovných aspektů nezletilé dcery včetně jejího pobytu v terapeutické komunitě, neodpovídá protokolu o veřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2023.
Krajský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení i usnesení okresního soudu.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z trestního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a vyjádření soudů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud připouští, že nejlepší zájem dítěte může představovat okolnost, ke které má být v některých případech přihlíženo při rozhodování o trestu, uloženém rodiči dítěte. Jelikož celá stěžovatelčina argumentace je vystavěna na tom, že trestní soudy nepřihlédly při rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody k nejlepšímu zájmu její dcery, nelze její ústavní stížnost v rozsahu argumentace nejlepším zájmem dítěte považovat za podanou osobou k tomu neoprávněnou (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19).
Z citovaného nálezu dále vyplývá, že faktorem, který v rámci zohledňování nejlepšího zájmu dítěte může ovlivňovat důvodnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody rodiči tohoto dítěte (popř. jiné pečující osobě) může být mj. míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv), míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.) či míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě. Ústavní soud v uvedeném nálezu dále uvedl, že zmíněná kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Pokud je nevyhnutelné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.
Z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje, rovněž vyplývá, že trestní soud musí při rozhodování o trestu posuzovat nejen nejlepší zájem dítěte, ale takové úvahy se také musí adekvátně odrazit v odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. nálezy IV. ÚS 950/19 a II. ÚS 2027/17).
Z protokolu o veřejném zasedání před okresním soudem konaném 10. 1. 2023 vyplývá, že stěžovatelka v rámci své výpovědi uvedla, že se svou patnáctiletou dcerou od září 2022 bydlí v nájemním bytě v Š. Stěžovatelka při tomto jednání nezmínila žádné další skutečnosti týkající se její dcery, tedy např. že její dcera byla již v říjnu 2022 umístěna do diagnostického ústavu. Jestliže tedy v ústavní stížnosti tvrdí, že okolnosti týkající se nejlepšího zájmu jejího dítěte uváděla již při veřejném zasedání před soudem prvního stupně, je toto tvrzení v rozporu s protokolem o veřejném zasedání.
Ve stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu stěžovatelka mj. uvedla, že je samoživitelkou nezletilé patnáctileté dcery, která nemá nikoho, kdo by se o ni mohl po dobu stěžovatelčina výkonu trestu starat, neboť její otec se o ni nezajímá. Tedy ani v tomto podání stěžovatelka neuvedla konkrétní okolnosti týkající se zájmů její dcery, které podrobněji popsala v ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených závěrů vyplývajících z jeho judikatury se Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda z napadených rozhodnutí trestních soudů dostatečně vyplývá, že zájem na tom, aby stěžovatelka vykonala trest odnětí svobody, který jí byl původně uložen s podmíněným odkladem výkonu, převažuje nad nejlepším zájmem její nezletilé dcery.
Okresní soud na č. l. 2 svého usnesení důsledně odůvodnil nutnost přistoupit k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jakož i neakceptovatelnost výjimečného ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Argumentoval primárně skutečností, že se stěžovatelka opakovaně dopouštěla typově shodného protiprávního jednání, které spočívalo v řízení motorového vozidla po požití alkoholických nápojů. Dospěl k závěru, že podmíněné odsouzení neodradilo stěžovatelku od páchání další úmyslné trestné činnosti, tudíž dosažení účelu trestu vyžaduje působení v podobě přímého výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytknul.
Krajský soud na č. l. 2 svého usnesení stručně reagoval i na (rovněž velmi stručně vyjádřenou) námitku stěžovatelky týkající se její výhradní péče o nezletilou dceru. Uvedl, že si stěžovatelka byla vědoma své rodinné situace zahrnující péči o nezletilou dceru, avšak nezabránilo jí to v opakování společensky vysoce škodlivého jednání.
Z uvedeného je zřejmé, že se trestní soudy ve svých rozhodnutích soustředily na odůvodnění závažnosti opakovaného protiprávního jednání stěžovatelky a na nezbytnost reagovat na ně přímým výkonem trestu odnětí svobody. Stěžovatelka sice krajskému soudu vytýká, že na otázku trestu nahlíží výlučně z hledisek na její straně, nikoli též z hledisek na straně nezletilého dítěte, nicméně zůstává otázkou, jaké konkrétní okolnosti existující na straně její dcery měly trestní soudy zohlednit.
Z podkladů přiložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti (jde o usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 3. 2023 č. j. 40 P 217/2022-799, jímž bylo prodlouženo předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 20. 10. 2022 č. j. 0 Nc 4029/2022-10, a o zprávu o průběhu pobytu nezletilé B. J. v terapeutické komunitě) vyplývá, že v době rozhodování krajského soudu trvalo umístění nezletilé dcery stěžovatelky do Diagnostického ústavu pro mládež, a to na základě výše označeného usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově. Od února se konkrétně nacházela v terapeutické komunitě, kde se snažila řešit svou závislost na užívání marihuany. Krajský soud však o tom v době svého rozhodování neměl žádnou povědomost, neboť to stěžovatelka v žádné fázi řízení nesdělila.
Krajský soud tak vycházel ze samotné skutečnosti, že má stěžovatelka nezletilou dceru, která je v její výhradní péči. Na tuto skutečnost upozorňovala stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení okresního soudu a krajský soud konstatoval, že stížnostní námitky nemohou vést k přehodnocení závěru o nutnosti nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Nelze tedy tvrdit, že by krajský soud faktor v podobě výhradní péče stěžovatelky o nezletilou dceru zcela ignoroval.
Ústavní soud k tomu dodává, že jakkoli nehodlá zpochybňovat význam výhradní péče rodiče o nezletilé dítě, samo o sobě se nejedná o tak mimořádnou okolnost, která by měla vytvářet zásadní překážku při snaze trestních soudů o dosažení účelu trestu ukládaného za závažné protispolečenské jednání. Není od věci připomenout, že ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 2027/17, na který stěžovatelka odkazuje, hrál roli nejlepší zájem malého (čtyřletého) syna stěžovatele, který při nehodě (způsobené stěžovatelem) přišel o matku a bratra a na kterého mělo odnětí svobody jeho otce silný negativní dopad. Z těchto důvodů Ústavní soud v odkazovaném případě dovodil velmi vysokou váhu nejlepších zájmů stěžovatelova syna.
V nyní posuzovaném případě je však situace značně odlišná. Stěžovatelčina dcera dosáhla patnácti let a v době rozhodování trestních soudů se nacházela v diagnostickém ústavu, resp. v terapeutické komunitě zaměřené na řešení její závislosti na marihuaně. Sama stěžovatelka páchala trestnou činnost v přímé souvislosti se zneužíváním návykových látek.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy náležitě odůvodnily nutnost nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přičemž z tohoto odůvodnění lze dovodit, že uvedená potřeba nemůže být zásadním způsobem zpochybněna jen na základě toho, že má stěžovatelka ve výhradní péči patnáctiletou dceru. Trestní soudy nejlepší zájem stěžovatelčiny dcery zohlednily, byť jen stručně a nepřímo, což však souviselo s toliko stručnými a neúplnými údaji, které sama stěžovatelka trestním soudům sdělila. Podmínky pro kasační zásah Ústavní soud neshledal také proto, že stěžovatelčina situace a okolnosti týkající se její dcery, nevykazovaly taková specifika, aby mohly převážit nad veřejným zájmem spočívajícím v adekvátním postihu závažného a opakovaného protiprávního jednání, jehož se stěžovatelka dopustila.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu