ECLI:CZ:US:2023:1.US.811.23.1
sp. zn. I. ÚS 811/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Mákové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2023 č. j. 12 Cmo 206/2022-54 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 53 Cm 171/2013-46, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Půjčovna strojů s. r. o., sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že výše uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl námitky stěžovatelky jako žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 53 Cm 171/2018-18. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že směnečný platební rozkaz byl stěžovatelce doručen fikcí dne 23. 9. 2013 na adresu jejího tehdejšího bydliště a nabyl právní moci dne 9. 10. 2013. Stěžovatelka podala dne 2. 11. 2022 proti platebnímu rozkazu námitky, kde mimo jiné uvedla, že platební rozkaz jí nebyl řádně doručen. Směnka zajišťovala podnikatelský závazek mezi vedlejší účastnicí jako žalobkyní a stěžovatelkou, a proto jí měl být směnečný platební rozkaz doručen na adresu místa podnikání fyzické osoby evidované v živnostenském rejstříku. Městský soud postupoval podle §175 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a k argumentaci stěžovatelky uvedl, že až do podání námitek nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovatelka byla podnikající fyzickou osobou, a že by jí měly být písemnosti zasílány na adresu podle živnostenského rejstříku. V řízení, v němž se osoba domáhá plnění ze směnky, není povinností soudu zkoumat, jaké okolnosti vedly výstavce směnky k jejímu podepsání. Doručení směnečného platebního rozkazu na adresu tehdejšího bydliště stěžovatelky proto bylo podle městského soudu správné. Směnečný platební rozkaz byl stěžovatelce doručen fikcí dne 23. 9. 2013 a patnáctidenní zákonná lhůta k včasnému podání námitek skončila dnem 8. 10. 2013. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala námitky až dne 2. 11. 2022, stalo se tak po lhůtě uvedené §175 odst. 1 o. s. ř., a městský soud je proto jako pozdě podané odmítl.
3. Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud dospěl k závěru, že odmítl-li městský soud podle §175 odst. 3 o. s. ř., námitky doručené stěžovatelkou na elektronickou podatelnu soudu až dne 2. 11. 2022, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty, nelze jeho postupu nic vytknout.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že směnečný platební rozkaz jí měl být zaslán na adresu místa podnikání, nikoliv na adresu trvalého pobytu, jelikož daný spor se týkal její podnikatelské činnosti. Vzhledem k vadnému postupu městského soudu při doručování byly námitky stěžovatelky odmítnuty jako opožděně podané. Uvedeným postupem soudu tak byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a bránit svá práva. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že městský soud neměl žádný důvod určit tzv. zákonnou adresu podle §46b písm. b) o. s. ř., neboť z ničeho nevyplývalo, že by směnečný závazek vznikl v souvislosti s podnikatelskou činností stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že v roce 2015 došlo ke změně právní úpravy, dle níž je pro řádné doručení směnečného platebního rozkazu nutné, aby si žalovaný účastník směnečný platební rozkaz převzal, je tedy vyloučeno náhradní doručení. Stěžovatelka namítá, že čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní nejen tehdy, domáhá-li se účastník svého nároku, ale i tehdy, brání-li se žalobě proti němu podané. Podle stěžovatelky odporuje právu na spravedlivý proces, je-li žalovanému znemožněno se proti návrhu bránit, neboť je tím porušena i zásada rovnosti účastníků řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 32 Odo 1421/2005), je odnětím možnosti jednat před soudem rovněž takový postup soudu, kterým je znemožněna účastníku řízení realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává, tedy i práva účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud je vždy povinen poskytnout účastníkovi možnost vyjádřit se.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v §229 a následujících upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
11. Podle §229 odst. 3 o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Právě takové námitky stěžovatelka uplatnila v podané ústavní stížnosti, když namítala vadný postup městského soudu při doručování směnečného platebního rozkazu, kterým jí byla odňata možnost jednat před soudem a bránit svá práva.
12. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost proti napadenému usnesení vrchního soudu, podala, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, resp. měla, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že mimořádným opravným prostředkem, který slouží k prověření správnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, je žaloba pro zmatečnost).
13. Tím, že stěžovatelka v předmětné věci žalobu pro zmatečnost nepodala a obrátila se přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
14. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj