ECLI:CZ:US:2023:1.US.932.23.1
sp. zn. I. ÚS 932/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 181/2022-1025 ze dne 7. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 12 Nc 32/2019-723 ze dne 12. 4. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a) A. P., b) nezletilé M. P., c) nezletilé O. P. a d) nezletilého S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 3, čl. 5 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rodiče [stěžovatel a vedlejší účastnice a)] nezletilých vedlejších účastníků jsou manželé, kteří se pro vzájemné partnerské neshody rozhodli rozvést; nezletilá vedlejší účastnice c) ["starší dcera"] a nezletilý vedlejší účastník d) ["syn"] jsou přibližně třináctiletá dvojčata navštěvující gymnázium a nezletilá vedlejší účastnice b) ["mladší dcera"] je jejich téměř sedmiletá sestra. Okresní soud Praha-západ ("opatrovnický soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil všechny tři děti do tzv. asymetrické střídavé péče rodičů s tím, že v péči matky budou od neděle každého sudého kalendářního týdne do úterý bezprostředně následujícího sudého kalendářního týdne (výrok I.); otci a matce uložil opatrovnický soud povinnost platit výživné (výroky II.-IV.), a dále upravil speciální režim styku v období prázdnin a svátků (výroky V.-XIII.).
3. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek opatrovnického soudu v části upravující péči o syna a mladší dceru a prvostupňové rozhodnutí změnil ohledně péče o starší dceru. Dospěl k závěru, že za současné situace je v jejím zájmu svěření do výlučné péče matky; otec je oprávněn se stýkat se starší dcerou pouze v každém sudém kalendářním týdnu od pátku do neděle. Odvolací soud dovodil, že tzv. asymetrická forma střídavé péče v dosavadním rozsahu nejlépe vystihuje aktuální emocionální potřeby mladší dcery a syna, kteří mají hezký vztah k oběma rodičům. Ohledně starší dcery odvolací soud dospěl k závěru, že výchovné poměry se s ohledem na aktuální vývoj musí změnit, neboť nezletilá kontakt s otcem striktně odmítá a styk s ním absolvuje jen ve výjimečných případech.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s ním starší dcera odmítá trávit čas i během soudem stanoveného víkendu; její psychický stav se zhoršil a dokonce začala vyhrožovat sebevraždou, zcela odmítá rodinu otce, blokuje jeho telefon, chová se vulgárně a agresivně. Odvolací soud se podle stěžovatele příčinou posunu v chování starší dcery dostatečně nezabýval a bez dalšího dovodil, že jde o "tzv. konflikt dvou lásek". Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádně nezjistily nejlepší zájem dětí, neboť neprovedly potřebné důkazy k ověření, zda nejsou ze strany matky manipulovány a zda u nich nevznikl syndrom zavrženého rodiče z důvodu matčiny nedostatečné podpory pozitivního vztahu dětí k otci. Obecné soudy se dále nezabývaly nedostatečnou komunikací matky, která nezletilé dlouhodobě manipuluje, k čemuž stěžovatel navrhoval několik důkazů (nahrávky, na kterých matka dětem kladla sugestivní otázky a hanila střídavou péči; SMS zprávy a e-maily; další znalecký posudek soudní znalkyně v odvětví psychologie; či doplňující znalecký posudek), jež obecné soudy nedůvodně zamítly. Ustanovený znalec na pokyn opatrovnického soudu důkazní návrhy a další tvrzení otce nebral při vypracování znaleckého posudku v potaz. Vyplývá-li z výpovědi znalce, že by v opačném případě upravil kladené otázky, je znalecký posudek neúplný. Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy v rozporu s §127a občanského soudního řádu nevyslechly jím navrhovanou znalkyni. Dále uvádí, že v tomto ohledu došlo k neúplné protokolaci při jednání dne 19. 10. 2022, které si nahrával a odvolací soud na jeho písemné námitky ze dne 2. 11. 2022 nereagoval. Obecné soudy podle stěžovatele chybně hodnotily údajné přání dětí. Nekriticky převzaly tvrzené přání starší dcery a syna, aniž by jejich aktuální názory slyšeli přímo soudci; u mladší dcery nebyl její názor zjišťován vůbec. Soudy zároveň porušily svoji informační povinnost, neboť děti náležitě nepoučily o důsledcích vyřčených názorů. Odvolací soud podle stěžovatele rozhodl v rozporu s §474 zákona o zvláštních řízeních soudních a ustálenou judikaturou, neboť aktivně neusiloval o zlepšení vztahu mezi dětmi a rodiči, a to například prostřednictvím nařízení rodinné terapie. Stěžovatel se snaží pro celou rodinu zajistit psychologickou pomoc, která je však ze strany matky odmítána i přes doporučení opatrovníka. Stěžovatel konečně žádá Ústavní soud, aby věc byla postoupena jinému senátu opatrovnického soudu, a to zejména s ohledem na nepřiměřenou délku původního řízení, které trvalo více než tři roky.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinněprávních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to především nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
8. V nyní projednávané věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí právě shrnutému ústavněprávnímu standardu dostála. Odvolací soud k opakovaným námitkám otce o manipulaci dětí matkou přihlédl a stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč silnější emocionální vazba na matku a přání samotných dětí ospravedlňují zvolenou formu tzv. asymetrické střídavé péče. Odvolací soud konkrétně uvedl, že byť formou nepřímé manipulace může ze strany matky docházet k určitému ovlivňování dětí, nejde podle něj o manipulaci přímou, vědomě směřující k eliminaci otce v životě dětí; důkazy nahrávky či SMS zprávy pak podle odvolacího soudu svědčí pouze o tom, že matka s dětmi situaci rozebírá a sdílí své pocity, rozhodně však není patrné, že by otce u nezletilých očerňovala, dehonestovala, případně dětem podsouvala, že otec by se na jejich výchově neměl podílet (viz bod 25 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Za logický lze rovněž označit závěr odvolacího soudu, že o absenci přímé manipulace matky svědčí i skutečnost, že syn a mladší dcera se s otcem pravidelně stýkají a otce neodmítají (viz tamtéž). Dospěl-li konečně odvolací soud k závěru, že je nyní vhodné nenutit starší dceru "silou" k akceptování péče otce, neboť takový postup by za aktuální situace mohl vést pouze ke zhoršení vztahu, nelze takové posouzení považovat za porušení základních práv stěžovatele. Odvolací soud v tomto ohledu ústavně konformně vzal v úvahu přání téměř třináctileté starší dcery a zaměřil se na možnost obnovení jejího vztahu s otcem do budoucna. O tom svědčí i závěr odvolacího soudu, podle kterého má úprava styku v době prázdnin sloužit k tomu, aby otec měl možnost starší dceři nabídnout zajímavý program a přesvědčit ji, že styk s ním může být pro ni přínosný a příjemný (viz bod 31 napadeného rozsudku).
9. K námitce stěžovatele týkající se nedostatečného zjištění a hodnocení přání nezletilých lze uvést následující: Byť povinnost zajistit slyšení nezletilého před vydáním rozhodnutí není absolutní, Ústavní soud opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech. Názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Hodnocení zájmů nezletilého vždy přísluší opatrovnickému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli; opatrovnický soud přitom vždy musí přihlížet úměrně k věku dítěte, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. k rodinnému zázemí a prostředí (viz nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022, bod 49).
10. Podle Ústavního soudu i těmto ústavním požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů dostála. Namítá-li stěžovatel, že měl odvolací soud s ohledem na věk starší dcery zjistit její přání přímo při soudním jednání, žádným způsobem dále nevysvětluje, jakým způsobem by měl rozporovaný postup odvolacího soudu porušovat jeho základní práva či participační práva starší dcery; naopak, ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel existenci přání starší dcery být primárně v péči matky nerozporuje, nýbrž popírá jeho příčiny. Za rozhodné Ústavní soud považuje, že odvolací soud přání starší dcery použil jako klíčové vodítko při nalézání jejího nejlepšího zájmu a nové úpravy rozsahu péče. Byť lze stěžovatelovu frustraci nezájmem ze strany starší dcery z lidského hlediska chápat, Ústavní soud zcela souhlasí s odvolacím soudem, že požadovaný extrémnější zásah obecných soudů by současný přístup starší dcery stěžovatele jen stěží mohl zvrátit. Ohledně nezjištěného názoru mladší dcery Ústavní soud považuje za podstatné, že odvolací soud v odůvodnění řádně vysvětlil, že byť nebylo vedeno dokazování stran její preference, není vhodné, aby péče každého z dětí byla nastavována ve zcela jiném režimu (viz bod 27 napadeného rozsudku). Odkaz odvolacího soudu na nízký věk mladší dcery a dosavadní převažující péči matky v tomto ohledu nelze považovat za natolik extrémní závěr odvolacího soudu, který by výjimečný zásah Ústavního soudu v projednávané věci ospravedlňoval.
11. K námitkám o neúplnosti znaleckého posudku a řádného neprovedení dalšího posudku vypracovaného vybranou znalkyní lze stěžovatele odkázat na závěry nálezu sp. n. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023. Ústavní požadavek, že právo rodičů pečovat o dítě může být podle 32 odst. 4 Listiny omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona, musí být naplněn i materiálně; obecné soudy nemohou svoji odpovědnost rozhodnout o nejlepším zájmu dítěte přenést na znalce (viz bod 38 předmětného nálezu). Z ústavněprávní perspektivy je rozhodné, že v nyní projednávané věci stěžovatele obecné soudy založily své právní závěry na dostatečných skutkových zjištěních, a to i bez provádění dalších znaleckých posudků, jejich revizí či (dalších) výslechů znalců.
12. Rozporuje-li konečně stěžovatel postup odvolacího soudu, protože aktivně nenařídil rodinnou terapii, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na bod 42 napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud vysvětlil, že za současné situace je možné rozvrácené rodinné vztahy prostřednictvím terapie zlepšit pouze tehdy, budou-li spolu rodiče z vlastní vůle spolupracovat dobrovolně a vzájemně se respektovat. Takový závěr Ústavní soud považuje nejen za ústavně konformní, ale zároveň za zcela případný.
13. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu