ECLI:CZ:US:2023:1.US.935.23.1
sp. zn. I. ÚS 935/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Erika Stallings Besta, zastoupeného JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023 č. j. 20 Cdo 40/2023-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, vydaného v dovolacím řízení o dovolání stěžovatele jako povinného (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 9. 2022 č. j. 25 Co 223/2022-110, jímž tento soud v exekuční věci oprávněného Mgr. Radka Pokorného (dále jen "oprávněný"), potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2022 č. j. 34 EX 1868/2021-79 o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, která je vedena pro vymožení nezastupitelného plnění oprávněného proti povinnému uveřejnit na twitterovém účtu povinného omluvu ve zde uvedeném znění na základě vykonatelného exekučního titulu. Zastavení exekuce navrhl stěžovatel s odkazem na ust. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s tím, že uloženou povinnost řádně splnil. S tímto tvrzením se odvolací soud neztotožnil, ale naopak dospěl k závěru, že pro běžného sledujícího bylo vyloučeno, aby odhalil, že jde o osobní omluvu za nepravdivé informace, protože omluva byla na předepsaném místě uveřejnění schována tak, že nezainteresovaná veřejnost k takovému závěru vzhledem ke všem okolnostem nemohla dospět.
Dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesení dovolací soud podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť dovolání nesplnilo obligatorní náležitosti stanovené v ust. §241a odst. 2 o. s. ř. Předmětné dovolání především neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání v předmětné věci mohlo být přípustné jen podle ust. §237 o. s. ř., byl stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Tento požadavek nelze podle dovolacího soudu shledat splněným v případě, vymezí-li stěžovatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují, jako tomu bylo v předmětné věci. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již stěžovatel nemohl odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak mohl učinit, uběhla. Jde přitom o takovou vadu, která brání v pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nejprve obecně v bodu č. 4 dovolání vymezil důvody a předpoklad přípustnosti dovolání, přičemž současně specifikoval čtyři právní otázky hmotného práva, na nichž záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které v textu ústavní stížnosti podrobně rekapituluje.
Usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že jeho přípustnost dovolací soud posoudil výlučně podle prvního odstavce bodu č. 4 dovolání. Závěr dovolacího soudu, že stěžovatel nesprávně uvedl tři ze čtyř důvodů dovolání, které se vzájemně vylučují je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 3822/15). Ústavní soud dospěl k závěru, že v dovolání lze vymezit více důvodů jeho přípustnosti. Jestliže se dovolací soud po vyhodnocení námitky poukazující na individualizované rozhodnutí jako nepřípadné nezaměřil na to, zda nebyl naplněn druhý z předpokladů přípustnosti dovolání, porušil jeho právo na soudní ochranu a na přístup k soudu (obdobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20). Poukaz dovolacího soudu na závěry vyplývající z usnesení sp. zn. I. ÚS 2967/2014 považuje stěžovatel za nepřípadný, neboť jednotlivé předpoklady přípustnosti dovolání ke konkrétním právním otázkám zcela jasně přiřadil (body 16 a 29 dovolání), přičemž dovolací soud k této části dovolání nepřihlédl. K této otázce stěžovatel argumentuje rovněž nálezem sp. zn. IV. ÚS 410/20. Dovolací soud se nezabýval celým obsahem předmětného dovolání, jeho přípustnost nesprávně vyhodnotil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a v souvislosti s tímto nesprávným postupem se nesprávně nezabýval stěžovatelem formulovanými právními otázkami.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud v souladu s platnou judikaturou konstatuje, že vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí být v dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, je třeba vymezit důvod dovolání, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se domáhá (dovolací návrh). Jednou z obsahových náležitostí řádného dovolání je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z platné právní úpravy dovolání vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti: 1. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2. nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, 3. nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, 4. anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stěžovatel shledává nesprávné posouzení přípustnosti předmětného dovolání v otázce uvedení tří ze čtyř předpokladů přípustnosti jako nesouladné s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu, která stručně řečeno připouští, že za splnění dalších podmínek, které se váží k jednotlivým výše uvedeným předpokladům přípustnosti dovolání, lze uvést dvě alternativy předpokladu přípustnosti dovolání s řádným poukazem na judikaturu ke každé z nich. V předmětné věci jde o námitku, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu současně záviselo na vyřešení několika právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a podle názoru stěžovatele mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. V případě primárního uvedení předpokladu spočívajícího v odklonu od ustálené judikatury dovolacího soudu (s poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu), je dovolatel oprávněn sekundárně (in eventum), kdy relevantní odklon nebude dovolacím soudem shledán, poukázat na absenci patřičných judikatorních závěrů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3822/15), jako druhé, alternativní kritérium přípustnosti dovolání.
Stěžovatel sice tvrdí, že ke každé z jím v dovolání předestřené právní otázce "přiřadil" jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání (uvedené v ust. §237 o. s. ř.), o jejich řádném vymezení však nic netvrdí. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než dospět k závěru, že poukazy stěžovatele na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu nejsou v předmětné věci relevantní.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu