ECLI:CZ:US:2023:1.US.944.23.1
sp. zn. I. ÚS 944/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Gajdošíka, zastoupeného JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 221/28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3394/2022-219 ze dne 24. 1. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 174/2021-202 ze dne 7. 6. 2022 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 35 C 173/2020-123 ze dne 3. 6. 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Šárky Tököly, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny a bez dalšího navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.
2. V původním řízení se vedlejší účastnice (teta stěžovatele) domáhala proti stěžovateli zaplacení 470 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její matka (babička stěžovatele) uzavřela přibližně před dvaceti lety ústní dohodu se svými třemi dcerami [vedlejší účastnicí, její sestrou (matkou stěžovatele) a její další sestrou], podle které měly druhé dvě sestry vedlejší účastnice obdržet od matky každá jednu nemovitost; každá z nich pak měla vyplatit vedlejší účastnici 500 000 Kč jako kompenzaci za to, že od matky jako jediná ze sester nedostala nemovitost žádnou. Podle vedlejší účastnice její sestra (matka stěžovatele) postupně odkládala splacení dluhu až do dne 27. 6. 2017, kdy vystavěla vedlejší účastnici směnku znějící na částku ve výši 470 000 Kč (zbývající část již byla splacena). Po stěžovateli se vedlejší účastnice nesplacené částky domáhala, protože její sestra zemřela a stěžovatel po matce zdědil majetek ve výši přibližně dvou milionů.
3. Okresní soud ve Zlíně ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 470 000 Kč s příslušenstvím. Podle nalézacího soudu bylo prokázáno, že nárok vedlejší účastnice vůči matce stěžovatele na zaplacení 470 000 Kč z titulu vypořádání majetku mezi rodinnými příslušníky vznikl a povinnost k úhradě uvedené částky dosud zcela splněna nebyla. Nalézací soud vyhodnotil předloženou kopii směnky jako listinu, která nepřímo prokazuje existenci závazku matky, která se směnkou zavázala k vyplacení této částky dne 27. 6. 2017. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Předně stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně provedly test proporcionality při vyhodnocení nepřípustnosti důkazu nahrávkou rozhovoru mezi stěžovatelem a třetí sestrou (další tetou stěžovatele). Uvedená nahrávka měla prokazovat, že předmětná směnka měla sloužit ke zcela jiným, opačným, účelům - zajištění pohledávky matky stěžovatele právě za vedlejší účastnicí. Z judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485); či usnesení sp. zn. II. ÚS 143/06 ze dne 20. 10. 2011] podle stěžovatele vyplývá, že součástí požadovaného testu proporcionality je vždy okolnost, zda mohl účastník získat důkaz jiným způsobem, než audionahrávkou pořízenou bez souhlasu nahrávaného. Stěžovatel jinou možnost neměl. Použití takového důkazu je v souladu s ustálenou judikaturou ospravedlnitelné, je-li chráněn zájem tzv. slabší strany, kterou stěžovatel bezesporu je. Stěžovatel jakožto právní nástupce své matky neměl o údajné dohodě žádné informace a jeho vlastní příbuzní vůči němu mají silně negativní vztah; ze společného postupu zároveň mají majetkový prospěch. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy chybně posoudily jeho námitku promlčení tvrzeného nároku vedlejší účastnice. Podle stěžovatele nelze mít za prokázané, že předmětnou směnkou měla být uzavřena nová dohoda o splatnosti údajného závazku, který byl promlčen již v roce 2003. Podle stěžovatele není možné prolongovat splatnost závazku slovní dohodou u již promlčené pohledávky; v takovém případě by musela existovat celá řada prolongací časově dosahujících až k dohodě v podobě směnky nebo by musel být uznán dluh co do důvodu a jeho výše; k tomu se však vyžaduje písemná forma, kterou prostá, chybně vyplněná kopie směnky nenaplňuje.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. K první námitce stěžovatele lze uvést následující: Ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 Ústavní soud dovodil, že základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v civilněprávním řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, budou rozhodující i význam právem chráněného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a další možnosti, které měl účastník uplatňující nahrávku k dispozici, aby informace získal jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí; takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit [obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 2299/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 35/88 SbNU 491)].
7. Odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního, zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je podle Ústavního soudu analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci (viz rovněž nález sp. zn. II. ÚS 1774/14). Obdobně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") vyplývá, že při zvažování přípustnosti audiozáznamu získaného bez souhlasu musí soudy mimo jiné jednak zvažovat konkrétní okolnosti, za kterých byl záznam nahrán, jednak vzít v úvahu, zda záznam nepředstavoval jediný dostupný důkaz (viz rozsudek ESLP ze dne 17. 10. 2019 ve věci López Ribalda a ostatní proti Španělsku, č. stížností č. 1874/13 a 8567/13, §§149-152)
8. S ohledem na výše zmíněná obecná východiska Ústavní soud dospěl k závěru, že test proporcionality provedený obecnými soudy v nyní projednávané věci stěžovatele z ústavního hlediska obstojí. Obecné soudy předně zdůraznily, že byť se stěžovatel subjektivně cítí být "slabší stranou", objektivně jí není (viz bod str. 4 napadeného usnesení; bod 26 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud se s takovým závěrem ztotožňuje, a to i po zvážení okolností tvrzených stěžovatelem v ústavní stížnosti. Samotná skutečnost, že stěžovatel jakožto dědic nebyl o původní dohodě sester vyrozuměn, z něho slabší stranu požívající speciální ochrany nečiní; obdobně je tomu i u okolnosti tvrzeného negativního přístupu vlastních příbuzných. Za klíčové nicméně Ústavní soud považuje, že předmětná nahrávka nebyla jediným důkazem, kterým se stěžovatel v řízení snažil neexistenci dohody mezi vedlejší účastnicí a matkou stěžovatele (resp. toho, že to byla právě matka stěžovatele, která vedlejší účastnici půjčila spornou částku) prokázat. Stejná tvrzení se totiž stěžovatel snažil prokázat prostřednictvím výpovědi svědkyně Bohumily Juříkové, která u nalézacího soudu svědčila o údajném dalším závazku mezi matkou stěžovatele a vedlejší účastnicí (viz body 28-30 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatel zároveň mohl zpochybňovat a zpochybňoval samotnou věrohodnost kopie směnky jakožto důkazního prostředku (viz body 39-41 tamtéž). S ohledem na právě uvedené tedy lze uzavřít, že nepřipuštění důkazu předmětnou nahrávkou nelze označit za excesivní či svévolné a že na postupu obecných soudů nelze spatřovat nic protiústavního (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2555/19 ze dne 30. 9. 2019, ve kterém se Ústavní soud ztotožnil se závěrem obecného soudu, který nepřipustil důkaz prostřednictvím zvukové nahrávky mimo jiné z důvodu, že skutečnosti vyplývající z této nahrávky šlo zjistit i jinak).
9. Ohledně druhé námitky stěžovatele týkající se promlčení pohledávky Ústavní soud pouze stručně uvádí, že odvolací soud stěžovateli logicky a srozumitelně vysvětlil, proč rozporovanou směnku považuje jako nepřímý důkaz existence nové dohody (kumulativní novace) stran splatnosti dluhu ke dni 27. 6. 2017. Odvolací soud v této otázce rovněž odkázal na souvislost s výpovědí sestry vedlejší účastnice a skutečností, že matka stěžovatele svůj závazek částečně plnila a snažila se jej dále řešit. Jak přitom zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, předmětem novace může být i právo promlčené, neboť promlčením právo nezaniká (viz str. 3 napadeného usnesení). Lze uzavřít, že zjištění skutkového stavu ani jeho právní hodnocení ze strany obecných soudů není ani v otázce důvodnosti námitky promlčení natolik excesivní, aby ospravedlňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu