ECLI:CZ:US:2023:1.US.972.23.1
sp. zn. I. ÚS 972/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 3708/2022-198, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2022 č. j. 54 Co 40/2022-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2019 č. j. 38 C 148/2019-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Biloxion s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem pro zmeškání Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ve výroku I. uložil žalovanému, právnímu předchůdci stěžovatelky, povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 523 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel z toho, že původně žalovanému byla s účinky ke dni 31. 10. 2019 doručena žaloba a předvolání k jednání nařízenému na 6. 12. 2019 včetně poučení o následcích nedostavení se, avšak původně žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil. Vedlejší účastnice se k jednání dostavila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Obvodní soud měl zato, že pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny všechny předpoklady, neprováděl dokazování, vzal žalobní tvrzení obsažená v žalobě za nesporná a s odkazem na §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), žalobě v plném rozsahu vyhověl.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 4. 2020 č. j. 38 C 148/2019-58 bylo předmětné řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř., přerušeno, a to do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 37 D 108/2020, které bylo zahájeno v důsledku úmrtí původně žalovaného, zemřelého dne 21. 1. 2020.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 8. 4. 2021 č. j. 38 C 148/2019-66 bylo po přerušení řízení rozhodnuto o jeho pokračování, přičemž v řízení bylo nadále na straně žalované pokračováno se stěžovatelkou jako žalovanou, která je podle §107 odst. 2 o. s. ř., dědičkou po zemřelém původně žalovaném.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podal původně žalovaný, resp. poté stěžovatelka jako právní nástupkyně původně žalovaného, odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrokem I. napadeného rozsudku potvrdil rozsudek obvodního soudu pro zmeškání ve výroku I. Výrokem II. změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu jen ohledně výše nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna vedlejší účastnici zaplatit, a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud postupoval správně, když ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání, neboť všechny předpoklady podle §153b odst. 1 a 3 o. s. ř., pro jeho vydání byly naplněny. Původně žalovaný, jemuž byla žaloba společně s výzvou k vyjádření se k žalobě a předvolání na jednání soudu řádně doručeny, se k jednání soudu bez jakékoli omluvy nedostavil a vedlejší účastnice navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Městský soud nepovažoval za rozhodnou odvolací námitku původně žalovaného, že v důsledku psychických problémů, zapříčiněných nadměrnou konzumací alkoholu, se mu nepodařilo adresu trvalého pobytu přehlásit, a neměl tak možnost vznést k žalobě obranná tvrzení, zejména, že písemnou smlouvu o zápůjčce peněz ze dne 4. 3. 2019 sice podepsal, avšak žalovanou částku od vedlejší účastnice nikdy neobdržel. Městský soud poukázal na povinnost původně žalovaného jako adresáta doručovaných písemností a jeho odpovědnost za zajištění přijímání písemností na adrese určené k doručování, bez ohledu na to, zda se na této adrese zdržuje, kdy této odpovědnosti se nelze zprostit tím, že pro nadměrné požívání alkoholu není adresát schopen přijímání písemností řádně zajistit. Městský soud konstatoval, že tvrzení o tom, že původně žalovaný od vedlejší účastnice nikdy žalovanou částku neobdržel, nemůže mít na věc za dané procesní situace žádný vliv, když obvodním soudem byla tvrzení vedlejší účastnice o skutkových okolnostech obsažená v žalobě vzata podle §153b odst. 1 o. s. ř., za nesporná. Městský soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, která vstoupila do řízení po smrti původně žalovaného, že šlo o hraniční případ, při kterém nebylo vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Městský soud uzavřel, že v dané věci obvodní soud vyčerpal všechny možnosti, jak původně žalovanému písemnosti doručit.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné pro řešení stěžovatelkou předestřených otázek, jako otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka staví první otázku na vlastních skutkových závěrech o tom, že původně žalovaný nebyl neschopen si vyzvedávat poštovní zásilky pro jeho chorobné užívání alkoholu, ke kterým však městský soud nedospěl, na stěžovatelkou učiněných skutkových závěrech své právní posouzení věci nezaložil. Nejvyšší soud přitom opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud dále dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle §237 o. s. ř., ani pro řešení její druhé předestřené otázky, neboť stěžovatelka i tuto otázku staví na posouzení skutkových okolností. Městský soud přitom správně ve svém rozhodnutí vysvětlil, že tvrzení vedlejší účastnice o skutkových okolnostech zápůjčky, obsažená v žalobě, se považují podle §153b odst. 1 o. s. ř., za nesporná.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje specifické okolnosti předmětné věci a namítá, že městský soud se nezabýval tím, že v odvolacím řízení bylo tvrzeno, že původně žalovaný byl v době řízení před obvodním soudem osobou s duševní poruchou, která mu bránila v řádné účasti v řízení. Městský soud nevzal v úvahu, že přeroste-li požívání alkoholu již v chorobný alkoholismus (který je z psychiatrického hlediska považován za duševní onemocnění), musí mít pro soudní řízení existence takové duševní poruchy již právní význam. Takto postiženou osobu nelze sankcionovat tím, že v soudním řízení bude přehlížena její objektivní duševní neschopnost účastnit se úředních jednání a rozpoznat následky svého jednání (v souzené věci spíše následky absence jednání), a v důsledku toho bude probíhat řízení za její neúčasti, bez jejího slyšení a bez možnosti obrany. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že nezemřel-li by její původně žalovaný bratr tragicky v průběhu odvolacího řízení, mohl být v řízení o omezení svéprávnosti znalecky zjištěn jeho duševní stav a jeho neschopnost účastnit se řízení by jasně vyšla najevo. Obecné soudy tak využily toho, že pro náhlé úmrtí původně žalovaného nemohl být jeho duševní stav objektivizován, což jim umožnilo tento jeho stav bagatelizovat.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval až extrémně formalisticky, když všechny její námitky označil za skutkové a její dovolání odmítl. Odmítl-li Nejvyšší soud "v zásadě" ústavněprávně koncipované námitky stěžovatelky přezkoumat, je jeho rozhodnutí protiústavní, neboť obecné soudy nejsou oprávněny odmítnout přezkum dodržení ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů došlo proti duševně nemocné osobě k vydání kontumačního rozsudku ukládajícího peněžité plnění, aniž podezřele vyhlížející skutek, na němž měl být závazek založen, byl detailněji zkoumán. Městský soud a Nejvyšší soud pak tuto situaci aprobovaly vysokým stupněm formalismu jejich rozhodnutí, kdy se odmítly věnovat podstatě věci a zabývaly se pouze formální aplikací procesních předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 28 až 33).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20). Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 419/22).
15. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Povinností dovolatele je tedy způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř., vymezit předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
17. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
18. Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo jakékoliv nedostatky. Nejvyšší soud svůj závěr, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení stěžovatelkou předestřených otázek, jako otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených, dostatečně odůvodnil. Nejvyšší soud vyložil, že první otázku stěžovatelka staví na vlastních skutkových závěrech, avšak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu skutkové závěry odvolacího soudu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Druhou otázku pak stěžovatelka staví na posouzení skutkových okolností, avšak přehlíží, že již městský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že při vydání rozsudku pro zmeškání se tvrzení vedlejší účastnice o skutkových okolnostech zápůjčky, obsažená v žalobě, považují podle §153b odst. 1 o. s. ř., za nesporná. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci (srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.), pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb. ST 45/87 SbNU 905)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však, jak z výše uvedeného vyplývá, nejde o tento případ.
20. Pro úplnost lze dodat, že námitky, týkající se případných vad řízení nemohou samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., založit. Teprve shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
21. Napadla-li stěžovatelka dovoláním rovněž nákladový výrok rozsudku městského soudu, postupoval Nejvyšší soud v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když dovolání i v této části odmítl, neboť podle uvedeného ustanovení není dovolání podle §237 o. s. ř., ex lege přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, proč dovolání neshledal přípustným. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud uzavírá, že v postupu Nejvyššího soudu nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
24. Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
25. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
26. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
27. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
28. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v §229 a následujících upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
29. Podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen.
30. Podle §229 odst. 3 o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
31. Právě takové námitky stěžovatelka uplatnila ve své ústavní stížnosti, když namítala, že původně žalovaný trpěl v době řízení před obvodním soudem duševní poruchou, která mu bránila v řádné účasti na řízení.
32. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost proti shora označenému rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, podala, natož, že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, resp. měla, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. Tím, že v předmětné věci stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, nastala situace, kdy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
33. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu