ECLI:CZ:US:2023:2.US.1002.23.1
sp. zn. II. ÚS 1002/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ř., právně zastoupeného Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou, sídlem Národní 60/28, Praha 1, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1002/23, a o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ř., právně zastoupené JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Kubišova 49/1303, Praha 8, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1048/23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023 č. j. 68 Co 363/2022-1955, a o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1002/23 a II. ÚS 1048/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1002/23.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, podanými samostatně, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o výchově a výživě jejich dvou nezletilých dětí.
2. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti uvedené požadavky splňují; stěžovatelé napadají shodné rozhodnutí obecného soudu, i když každý z jiných důvodů.
3. Řízení o obou ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 1002/23. Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 (č. Org. 1/23, ve znění rozhodnutí č. Org. 14/23, č. Org. 28/23 a č. Org. 34/23).
4. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 č. j. 62 Nc 2529/2019-1775, 12 P a Nc 109, 110/2019 Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil nezletilého M. a nezletilého Š. pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče rodičů tak, že otec je oprávněn nezletilé vychovávat každý lichý týden od středy po ukončení školního vyučování či 11:30 hodin do bezprostředně následujícího pondělí 7:30 hodin předáním nezletilých do školního zařízení a matka je oprávněna nezletilé vychovávat každý sudý týden od pondělí 7:30 hodin do středy lichého týdne 11:30 hodin. Místem převzetí a předání nezletilých určil soud vzdělávací zařízení nezletilých nebo místo bydliště toho rodiče, u něhož jsou nezletilí ve výchově (výrok I). Výrokem II. soud upravil péči rodičů o nezletilé v době prázdnin, výrokem III. určil, že otec je povinen s účinností od 1. 2. 2019 do 31. 8. 2021 platit na výživu nezletilého M. částku 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částku 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2021 na výživu nezletilého M. částku 7 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částku 6 000 Kč měsíčně. Výživné je splatné vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem a k rukám matky. Výrokem IV. soud určil, že nedoplatek na výživném, vzniklý tímto otci za období od 1. 2. 2019 do 30. 6. 2022 v celkové výši 169 350 Kč pro nezletilého M. a 128 350 Kč pro nezletilého Š., je otec povinen splácet k rukám matky částkou 4 000 Kč měsíčně pro nezletilého M. a částkou 3 000 Kč měsíčně pro nezletilého Š. spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Podle výroku V. je matka povinna s účinností od právní moci rozsudku platit na výživu nezletilého M. částku 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částku 2 000 Kč měsíčně. Výživné je splatné vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám otce. Nedoplatek na výživném matce nevznikl (výrok VI.).
5. Takto soud prvního stupně rozhodl v řízení zahájeném návrhem otce na úpravu poměrů obou nezletilých a úpravu styku pro dobu před rozvodem manželství ze dne 7. 3. 2019. Původně se otec domáhal svěření nezletilých do výlučné péče matky a stanovení jejich širokého styku s otcem, výživné navrhl určit částkou 6 000 Kč měsíčně pro nezletilého M. a částkou 4 500 Kč měsíčně pro nezletilého Š., a dále navrhl upravit svůj prázdninový styk se syny. Matka zpochybnila některá tvrzení otce a navrhla, aby nezletilí byli svěřeni do její péče a byl upraven jejich styk s otcem, výživné navrhla stanovit ve výši 13 000 Kč pro každého z nezletilých.
6. V průběhu řízení se stanoviska rodičů měnila. Před rozhodnutím soudu prvního stupně otec navrhl, aby nezletilí byli svěřeni do jeho výlučné péče, aby byl stanoven jejich styk s matkou každý sudý víkend od pátku 16:00 hodin do neděle 16:00 hodin, alternativně svěření nezletilých do střídavé péče rodičů od září 2022 do prosince 2022 s tím, že by děti byly v péči otce od středy do pondělí, a od prosince 2022 nadále s péčí otce v lichém týdnu a péčí matky v sudém týdnu s předáváním v 7:30 hodin ve školním zařízení. Výši výživného otec ponechal na úvaze soudu a navrhl stanovení předběžné vykonatelnosti rozsudku. Matka navrhla svěření nezletilých do své výlučné péče a stanovení jejich styku s otcem jedenkrát za dva měsíce, a to každý lichý měsíc od pátku 12:00 hodin do neděle 18:00 hodin, výživné navrhla stanovit pro nezletilého M. od 1. 2. 2019 částkou 12 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2019 nadále částkou 14 000 Kč měsíčně a pro nezletilého Š. od 1. 2. 2019 částkou 10 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2020 nadále částkou 12 000 Kč měsíčně. Opatrovník nezletilých navrhl svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče dle stávajícího stavu v rozsahu pěti dnů v péči otce a devíti dnů v péči matky, výživné navrhl stanovit matce částkou 2 000 Kč měsíčně pro nezletilého Š. a částkou 2 500 Kč měsíčně pro nezletilého M., otci částkou 6 000 Kč měsíčně pro nezletilého M. a částkou 5 000 Kč měsíčně pro nezletilého Š.
7. Soud prvního stupně takto rozhodl na základě skutkových zjištění a vyšel z toho, že poměry obou nezletilých nebyly dosud konečně soudně upraveny, děti jsou v péči matky a s otcem se na základě předběžné úpravy stýkají od čtvrtka lichého týdne od 7:30 hodin do pondělí sudého týdne do 7:30 hodin. Na straně žádného z rodičů nebyly zjištěny okolnosti, které by z psychiatrického hlediska narušovaly jejich schopnost vychovávat nezletilé. Oba rodiče jsou schopni plnohodnotně zajistit veškeré potřeby nezletilých. Konflikt rodičů je dlouhodobý a intenzivní, veden na všech možných úrovních. Schopnost rodičů komunikovat odvisí od momentální intenzity vzájemného konfliktu, v době jeho nízké intenzity spolu rodiče dokáží komunikovat o záležitostech týkajících se nezletilých. V současné době je většina záležitostí ohledně nezletilých určována matkou s ohledem na větší časový rozsah její péče. Objektivně jsou oba rodiče schopni vzájemné komunikace, jsou dostatečně vyzrálými osobnostmi se schopností sebekontroly, kterou však nechtějí vůči sobě uplatňovat. Nezletilí jsou hluboce zasažení konfliktem rodičů, přičemž danou situaci hůře snáší nezletilý M.
8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání matka, která jej napadla v celém rozsahu. Namítla nesprávné právní posouzení, nedostatečné a nesprávné zhodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Vytkla soudu prvního stupně, že sice vyjmenoval v celém řízení provedené důkazy, nicméně fakticky se ve svých závěrech opřel výhradně o znalecký posudek doc. PhDr. Preisse, aniž by se řádně vypořádal se zdravotním stavem nezletilého M. a jeho projevy, ač chlapec je v psychiatrické péči, i nezletilého Š., jenž trpí noční enurézou. Střídavou péči podle ní soud upravil asymetricky, aniž by hodnotil, že v zájmu nezletilých by bylo vhodnější svěřit je do péče matky a otci upravit styk v daném rozsahu.
9. Otec proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání rovněž. Brojil proti všem výrokům, kromě výroků o náhradě nákladů řízení, a vytkl soudu, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stran výživného otec namítl, že soud prvního stupně ze stejných příjmů rodičů vyměřil zásadně odlišné výživné, než v rozsudku ze dne 8. 2. 2021. Poukázal na to, že při rozhodnutí o dlužném výživném sice uvedl, že otec hradil po ukončení společné domácnosti náklady na bydlení v domě, kde bydlí matka s dětmi, ale tento závěr nezohlednil ve výroku o výživném, nezohlednil ani výživné na manželku, které bylo otci vyměřeno, ani rozsah péče rodičů o nezletilé v minulosti. Otci bylo stanoveno platit matce výživné i za měsíce, kdy měl nezletilé ve své výhradní péči. Svým rozhodnutím postavil soud prvního stupně otce do tíživé ekonomické situace.
10. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání matky důvodné není, odvolání otce zčásti důvodné je. Posuzovaná věc je, jak odvolací soud konstatoval již v předchozích svých rozhodnutích v ní vydaných, komplikována především neschopností rodičů dosáhnout jakékoli dohody a spolupracovat, byť minimálně, v zájmu nezletilých. Stav, který je vyvolán do značné míry zcela odlišnou představou každého z rodičů o životních hodnotách a výchovném přístupu k nezletilým dětem, oba chlapce značně zatěžuje a je s podivem, že ani jejich zhoršený zdravotní stav či psychosomatické projevy nepřiměly rodiče ke snaze o minimálně dílčí spolupráci, která by vedla k vyloučení projevů jejich animozit před dětmi. Faktem je, že se tak nestalo a z obsahu celého rozsáhlého spisového materiálu plyne, že rodiče zastávají antagonistické postoje, přičemž je to matka, kdo si původně uzurpovala péči o syny a k navázání jejich pravidelného styku s otcem pak došlo ne přímo na základě soudního rozhodnutí (nařízení předběžného opatření), ale až pod tlakem výkonu rozhodnutí uložením opakovaných pokut.
11. Podle odvolacího soudu jsou naplněna všechna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče. V případě prvých tří není pochyb, že jsou dána, v otázce přání dětí se jeví jako protiargument opakovaně vyslovené přání nezletilého M. setrvat v péči matky spojený s verbálním odmítáním otce. Nezletilý Š. podle všech postupně získaných zjištění s pobytem u otce nemá problém, je u něho spokojený, ve svých projevech ale někdy přejímá stanovisko staršího bratra (a potažmo i matky). Odvolací soud v této souvislosti hodnotil věk nezletilého M. a jeho vývojovou zralost, když je zřejmé, že se jedná o velmi inteligentního chlapce schopného vyjádřit své mínění, současně ale také to, že M. při pobytu u otce obecně nemá problémy, vychází jak s otcem, tak s jeho rodinou, a především sám nikdy nevyjádřil konkrétní a akceptovatelný důvod, proč by u otce nechtěl být. To, že by byl ze strany otce fyzicky napadán, nebylo prokázáno, naopak matčina tvrzení v tomto směru nebyla shledána správnými. Znalecky byly zjištěny naopak jisté známky manipulace nezletilého M. ze strany matky v tom, že pobyt u otce pro něj není dobrý. Jako další hledisko pak odvolací soud posoudil i vzájemný sourozenecký vztah bratrů s věkovým rozdílem necelé tři roky, u nichž považuje za neodpovídající jejich zájmu, aby byli vychováváni odděleně.
12. Odvolací soud proto uzavřel, že v nejlepším zájmu obou nezletilých je, aby byli svěřeni do střídavé péče rodičů, přičemž jedním z úhelných kamenů jeho rozhodnutí je to, že pro oba nezletilé je vhodné, zejména pro zajištění možného dalšího fungování rodinných vztahů do budoucna, aby se na jejich výchově rovným dílem podíleli oba rodiče, praktikující popsané odlišné modely péče. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud přistoupil k nastavení střídavé péče v rovném poměru, a to po týdnu (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výživném rodičů změnil odvolací soud tak, že matka je povinna počínaje dnem 8. 2. 2021 do 30. 6. 2021 přispívat na výživu nezletilého M. částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 2 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. 2022 do právní moci tohoto rozsudku přispívat na výživu nezletilého M. částkou 2 300 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 2 000 Kč měsíčně a počínaje právní mocí tohoto rozsudku a počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého M. částkou 3 000 Kč a na nezletilého Š. částkou 2 500 Kč měsíčně k rukám otce do patnáctého dne v měsíci, za nějž je výživné placeno; otec je povinen s účinností od 1. 2. 2019 do 31. 8. 2019 přispívat na výživu nezletilého M. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2019 do 7. 2. 2021 přispívat na výživu nezletilého M. částkou 5 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 4 500 Kč měsíčně, s účinností od 8. 2. 2021 do 31. 8. 2021 přispívat na výživu nezletilého M. částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 3 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2021 do 31. 5. 2022 přispívat na výživu nezletilého M. částkou 6 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 5 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 6. 2022 do právní moci tohoto rozsudku přispívat na výživu nezletilého M. částkou 5 500 Kč a na výživu nezletilého Š. částkou 4 500 Kč měsíčně a počínaje právní mocí tohoto rozsudku a počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého M. částkou 4 500 Kč a na výživu nezletilého Š. částkou 4 000 Kč měsíčně k rukám matky do patnáctého dne v měsíci, za nějž je výživné placeno. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o předběžné vykonatelnosti odvolací soud potvrdil.
13. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o výši výživného na nezletilé děti nezohlednil odvolací soud rozsah styku nezletilých se stěžovatelem, spojený s jeho osobní péčí o ně a jím vynaložené běžné náklady spojené s nezletilými, byť podle §913 odst. 2 občanského zákoníku je třeba přihlédnout k tomu, jak povinný o nezletilého pečuje, a k míře, v jaké tak činí. Odvolací soud považoval některé změny v poměrech účastníků za nevýznamné a mezi ně patří právě i rozsah péče otce o děti. Vyživovací povinnost přitom mají oba rodiče, což vyplývá z rovnoprávného postavení muže a ženy. Stěžovatel má za to, že symetrické střídavé péči rodičů by měla odpovídat shodná procentuální výše výživného z výchozích příjmů rodičů. Ve stěžovatelem napadeném výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze však bylo otci stanoveno výživné ve výši 14 % a matce ve výši 12 % z příjmů. Podle stěžovatele tak bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena řada práv nejen jejích, ale i nezletilých dětí. Konkrétně uvádí čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a 3, čl. 32 odst. 4 a 5, čl. 31, čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č1. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 a 3 Úmluvy o právech dítěte a další. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatelka zkráceně v tom, že Městský soud v Praze vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, kdy jeho závěry neodpovídají provedeným důkazům, a dále že nerespektoval zájem nezletilých a nevzal jejich názor při rozhodování v úvahu, resp. v rozporu s vyjádřením nezletilých uzavřel, že M. nemá při pobytu u otce problémy a nevěnoval tak patřičnou pozornost přání a vyjádřenému názoru dětí, že chtějí být v péči maminky, jak mu to ukládá zákon a konstantní judikatura. Odvolací soud rozhodnutí opřel o selektivní a jednostranný výběr důkazů, aniž by své měnící rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, zvláště pokud své rozhodnutí opřel o nepodložené závěry nemající oporu v provedených důkazech. Jako zásadní pochybení považuje stěžovatelka to, že v řízení před obecnými soudy, resp. soudem odvolacím, byl za účelem posouzení vhodnosti výchovného modelu střídavé péče zpracován znalecký posudek PhDr. Hilbertové i odborné stanovisko Mgr. Kubíka a k nevhodnosti střídavé péče se vyjádřilo odborné pracoviště DC Paprsek v aktuální zprávě ze dne 11. 1. 2023 i ošetřující psychiatrička MUDr. Brodová. Odvolací soud vůbec neposuzoval zdravotní, sociální či jiné schopnosti dětí podřídit se střídavému režimu péče rovnoměrně ani okolnosti, zda to je v zájmu nezletilých dětí.
II.
16. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
17. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů, resp. soudu odvolacího, ohledně určení výše výživného. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že toto je v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v něm žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Rozhodnutí odvolacího soudu je co do výživného pro nezletilé děti stěžovatele jasně a srozumitelně odůvodněno. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se v rámci řízení snažily jasně vymezit skutkovou stránku věci, z níž by bylo možno dovodit výši výživného pokud možno tak, aby byla jak dostatečná s ohledem na potřeby nezletilých, tak pro stěžovatele únosná. Ve věci proběhlo před soudem prvního stupně rozsáhlé dokazování k majetkovým, výdělkovým, a osobním poměrům stěžovatele. Toto dokazování bylo doplněno odvolacím soudem, přičemž oba soudy se určením výše výživného zabývaly zcela v souladu s právními předpisy i judikaturou Ústavního soudu.
20. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů o výživném pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů ohledně výše výživného zasahovat.
21. Námitky stěžovatelky směřují převážně do výroku ohledně svěření obou nezletilých do symetrické střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka argumentuje zejména ve vztahu k nezletilému M., a to tím, že jeho psychický stav střídavé péči nesvědčí.
22. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, §55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé.
23. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, §135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19].
24. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25].
25. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14).
26. Naplnění výše uvedených demonstrativních kritérií tedy neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 28]. Opatrovnický soud však musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče a nezvolí-li nakonec tuto formu, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), bod 16]. Soudy mají povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti odrážející jedinečnou situaci dítěte a následně je reflektovat v odůvodnění svého rozhodnutí.
27. Byť lze rovnocennosti podílu obou rodičů na péči o dítě obecně dosáhnout i prostřednictvím modelu výlučné péče jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. "širokého" styku dítěte s druhým rodičem (nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 22), může to být právě model nerovnoměrné střídavé péče, který umožňuje zachovat ústavou preferovaný princip rovnosti. I při odlišném rozsahu péče totiž střídavá péče lépe zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší "oprávnění" na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem (nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 60). Jinými slovy, asymetrická střídavá péče může představovat v konkrétním případě významnou symbolickou hodnotu, která zajistí "absenci vítězství" a díky které budou moci oba rodiče zastávat v očích svých i v očích svého dítěte plnohodnotnou rodičovskou roli (viz J. Kratochvíl, In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J. Kosař, D. a kolektiv. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, str. 1168).
28. V nyní projednávaném případě byla soudem prvního stupně zvolena zmíněná nerovnoměrná střídavá péče. S tímto uspořádáním však nesouhlasil ani jeden z rodičů; matka požadovala svěření nezletilých do své výlučné péče, otec naopak požadoval rovnoměrné uspořádání střídavé péče. Odvolací soud po doplněném dokazování shledal, že jsou naplněna kritéria rovnoměrné střídavé péče, pouze v otázce přání dětí se jeví jako protiargument opakovaně vyslovené přání nezletilého M. setrvat v péči matky, spojený s verbálním odmítáním otce.
29. Pokud jde o názor nezletilých dětí, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) a sp. zn. II. ÚS 2943/14, usnesení sp. zn. I. ÚS 2496/17 ze dne 7. 3. 2018 a další]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59). Například v usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 Ústavní soud vyslovil, že nejde bez dalšího o pochybení soudu, pokud s ohledem na jiné důvody automaticky nerozhoduje v souladu s přáním dítěte, vyloží-li jasně důvody svého rozhodnutí. Přání dítěte je jedním z kritérií posouzení, nikoli kritériem jediným.
30. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně péče o nezletilé změnil a upravil symetrickou střídavou péči obou rodičů. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem soudu neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Pokud soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze to považovat za zásah do ústavně zaručených práv. Opatrovnické soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí dostál.
III.
31. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ze stejných důvodů lze v průběhu času korigovat také výši stanoveného výživného.
32. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud získal dojem, že situace mezi oběma rodiči je značně vyhrocená, přičemž k uklidnění rozporů mezi nimi nevede ani apel opatrovnického soudu a kolizního opatrovníka nezletilých. Ten dokonce zvažuje podání návrhu na stanovení soudního dohledu, neboť podle jeho názoru situace již hraničí s ohrožením zdravého vývoje nezletilých. V této situaci je s podivem, že namísto snahy obou stěžovatelů rodinnou situaci ve prospěch nezletilých zklidnit, domluvit se a ušetřit nezletilé dalšího soudního řízení, raději se oba současně obrací s ústavními stížnostmi na Ústavní soud, očekávaje od jeho rozhodnutí to, co je naopak zcela v jejich rukou.
33. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud obě ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. Stejně tak Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na odklad napadeného rozhodnutí, neboť k takovému postupu neshledal důvod (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu