ECLI:CZ:US:2023:2.US.1095.23.1
sp. zn. II. ÚS 1095/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obce Staříč, sídlem Chlebovická 201, Staříč, zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2023 č. j. 71 Co 323/2022-126 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. srpna 2022 č. j. 16 C 185/2022-17, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Petra Lamicha - LAMA, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud zakázal vedlejšímu účastníkovi provádění stavby "Dopravní napojení Staříč - I. etapa" na pozemcích v jejím vlastnictví parc. č. X1, ostatní plocha, parc. č. X2, ostatní plocha, parc. č. X3, ostatní plocha, a parc. č. X4, ostatní plocha, v katastrálním území Staříč (dále jen "stavba") a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 7 592 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelka dne 12. 2. 2020 uzavřela s vedlejším účastníkem "[s]mlouvu o právu provést stavbu na cizím pozemku" (dále jen "smlouva"), jejíž předmětem bylo oprávnění vedlejšího účastníka provést výše označenou stavbu. Dne 23. 2. 2022 stěžovatelka odeslala vedlejšímu účastníkovi dopis, jehož obsahem bylo odstoupení od smlouvy a odvolání souhlasu se stavbou z důvodu podstatného porušení smlouvy, které mělo spočívat v pozdním připsání sjednané úplaty ve výši 35 000 Kč na její účet a v nedodržení podmínek uvedených ve vyjádření ke stavbě ze dne 18. 11. 2019, které však nebyly zapracovány do projektové dokumentace založené na stavebním úřadě. Vedlejší účastník dopisem ze dne 28. 2. 2022 stěžovatelce sdělil, že s odstoupením od smlouvy nesouhlasí, považuje je za neplatné a smlouvu má za platnou a účinnou. Dále krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelka byla účastnice stavebního řízení, v němž vystupoval vedlejší účastník jako stavebník a jehož předmětem bylo vydání stavebního povolení na stavbu. Stěžovatelka v tomto řízení neuplatnila žádné námitky a se stavbou vyjádřila souhlas. S poukazem na §1004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník získal řádné stavební povolení, stěžovatelka byla účastníkem stavebního řízení a mohla vznést proti stavbě námitky stavebnětechnické či stavebně právní povahy, přičemž z již zmíněného přípisu ze dne 18. 11. 2019 vyplývá, že jde o stavebnětechnické připomínky ke stavbě, které se měly promítnout v projektové dokumentaci předložené stavebnímu úřadu. Nestalo-li se tak, měla dané nedostatky namítat v rámci stavebního řízení, což však neučinila. Vzhledem k tomu se nyní nemůže dovolávat ochrany prostřednictvím žaloby z rušené držby. Tvrzené následné jednání účastníků je podle krajského soudu bezpředmětné, neboť v daném řízení se soud omezí na zjištění faktického stavu, a není oprávněn se zabývat hmotněprávními otázkami.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka uvádí, že splnění podmínek ve vyjádření ze dne 18. 11. 2019 bylo předpokladem pro udělení souhlasu, resp. nabytí jeho účinnosti. Tyto podmínky nebyly splněny, a tudíž podle ní nikdy nebyl udělen souhlas s provedením stavby, a ve správním řízení nebyla splněna podmínka pro udělení stavebního povolení, přičemž stavební úřad pochybil, když je vydal. K odstoupení od smlouvy a odvolání souhlasu se stavbou došlo až poté, co nabyla důvodného přesvědčení, že vedlejší účastník, který nedbal na to, že souhlas ke stavbě vůbec nenabyl účinnosti, nesplní zmíněné podmínky, a dojde tak k zásahu do jejího vlastnického práva.
5. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1649/2013 stěžovatelka argumentuje tím, že jednou udělený souhlas lze odvolat. Dále má za to, že povolení pro danou stavbu nemůže zakládat závěr o oprávněnosti zásahu do jejího vlastnického práva, jelikož jde o veřejnoprávní podmínku pro provedení stavby na cizím pozemku, která nemůže bez soukromoprávního podkladu (souhlasu), obstát; stavební povolení subjektivní soukromé právo stavět na cizím pozemku nezakládá. Dále stěžovatelka předestírá právní názory týkající se výkladu §1004 odst. 1 občanského zákoníku obsažené v odborné (komentářové) literatuře, přičemž vyvozuje, že i kdyby vznesla námitku neexistence práva stavby z důvodu neudělení souhlasu, stavební úřad by ji posoudit nemohl. Je proto názoru, že se nemohla účinně bránit ve správním řízení, a musí mít možnost obrany v řízení o žalobě z rušené držby. Opačným závěrem krajský soud porušil její právo na soudní ochranu a odepřel jí přístup k soudu.
6. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že jedním z důvodů odstoupení od smlouvy bylo pozdní připsání platby na účet, což krajský soud zcela pominul.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud se povahou institutu žaloby z rušené držby ve svých rozhodnutích již vícekrát zabýval [viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná https://nalus.usoud.cz), nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179)], stejně tak se vyjádřil k principům příslušného řízení [viz např. nález ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 (N 116/81 SbNU 819), usnesení ze dne 5. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 601/23], jakož i k ústavněprávnímu přezkumu těchto řízení a v něm vydaných rozhodnutí a jeho mezím (viz např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16, podle kterého Ústavní soud provádí pouze tzv. omezený test ústavnosti, kdy zkoumá, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole). V tomto ohledu Ústavní soud z důvodu stručnosti na své předchozí závěry stěžovatelku plně odkazuje.
10. Stěžovatelka krajskému soudu předně vytýká, že nesprávně interpretoval a aplikoval §1004 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku, tedy podústavní právo, přičemž argumentuje tím, že nemohla ve stavebním řízení uplatnit své námitky, resp. námitku neexistence práva stavby. Jak patrno z napadeného usnesení krajského soudu, stěžovatelka byla účastnicí stavebního řízení, se stavbou souhlasila a stavebnětechnické podmínky, které stanovila ve vyjádření ke stavbě ze dne 18. 11. 2019, se nepromítly do stavebnětechnické dokumentace, avšak stěžovatelka v tomto ohledu žádné námitky neuplatnila. Tuto skutečnost stěžovatelka nezpochybňuje a argumentuje-li tím, že kdyby námitku neexistence práva stavby ve stavebním řízení vznesla, nemohl by se jí stavební úřad zabývat, pak tato situace jednak nenastala, jednak toto tvrzení neodpovídá platné právní úpravě (viz §187 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon). Ústavnímu soudu tak není zřejmé, co by mohl krajskému soudu vytknout (a to ani z hlediska věcné správnosti jeho rozhodnutí).
11. Stěžovatelka dále vůči krajskému soudu vznáší námitku, že se nezabýval dalším důvodem odstoupení od smlouvy, kterým bylo nezaplacení smlouvou sjednané úplaty. Ani v tomto bodě však stěžovatelce přisvědčit nelze, neboť krajský soud konstatoval bezpředmětnost tvrzeného následného jednání účastníků, čímž nepochybně mínil především odstoupení od smlouvy. Krajský soud tak přiléhavě identifikoval, že posouzení právní otázky, zda stěžovatelka odstoupila od smlouvy po právu (ať již z jednoho, nebo druhého důvodu), případně zda je její souhlas se stavbou platný a účinný a potažmo, zda vedlejšímu účastníkovi svědčí právo stavby, přesahuje rámec daného (posesorního) řízení. Stěžovatelka tímto postupem krajského soudu nemůže být na svých právech zkrácena, neboť tuto svou argumentaci může uplatnit v případném řízení petitorním.
12. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu kompetentním orgánem a Ústavní soud nehledal, že by soudní závěry nesly známky libovůle (či snad dokonce svévole), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu