ECLI:CZ:US:2017:1.US.2662.16.1
sp. zn. I. ÚS 2662/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. PhDr. Zdeňky Beranové a Mgr. PhDr. Ing. Josefa Macase, zastoupených JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 2168, Louny, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 20 Co 125/2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Pavla Petříka, 2) MUDr. Zbyňka Petříka, 3) Heleny Petříkové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2016, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížností napadeným usnesením změnil Městský soud v Praze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 1. 2016, č. j. 26 C 7/2016-9, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2016, č. j. 26 C 7/2016-18, jímž bylo vyhověno žalobě, kterou se stěžovatelé jako žalobci domáhali ochrany rušené držby tak, že zamítl žalobu stěžovatelů se žádostí, aby bylo vedlejším účastníkům, žalovaným v dané věci, zakázáno bránit stěžovatelům ve výkonu spoluvlastnického práva k pozemkům konkrétně specifikovaných parcelních čísel se stavbami na nich stojícími v k. ú. Strašnice a uloženo jim umožnit stěžovatelům vstup na tyto pozemky, do společných částí domu č. p. X a do bytu v I. patře tohoto domu, zdržet se vstupu do předmětného bytu a jeho užívání a vydat stěžovatelům na jejich náklady klíče od branky a vchodových dveří do dotčeného domu nebo uvést zámek u branky a vchodových dveří do původního stavu. Soud vyšel z toho, že žaloba z rušené držby ve smyslu §176 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) je žalobou směřující k ochraně faktického pokojného stavu proti svémocnému jednání. Soud proto nezkoumá právní otázky, ale omezuje se toliko na zjištění poslední držby a zjištění jejího svémocného rušení, popř. zbavení. V daném případě tak byla významnou pro odvolací soud pouze okolnost, zda došlo ze strany vedlejších účastníků k zásahu do pokojného stavu užívání nemovitostí stěžovateli. Podle odvolacího soudu však tuto okolnost posoudil soud prvního stupně vadně, neboť stěžovatelé nemovitosti po koupi spoluvlastnického podílu na nich nikdy fakticky neužívali. Zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatelé platili za odběr plynu v domě, na kterém založil své rozhodnutí, byla podle odvolacího soudu z pohledu držby práva bez významu. Za této situace zde proto nebyl stav žádné faktické držby práva (užívání bytu), který by vedlejší účastníci rušili. Podmínky pro vyhovění žalobě podle §1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), proto nebyly naplněny. Za opodstatněnou považoval odvolací soud i námitku vedlejších účastníků o podání návrhu po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §1008 odst. 1 o. z.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Odvolacímu soudu vytýkají, že při jednání konaném dne 5. 5. 2016 postupoval chybně, neboť připustil, aby vedlejší účastníci doplnili své odvolání o další důkazy a skutečnosti, když stěžovatelé neměli možnost se k nim v dané věci vyjádřit. Odvolací soud se nedržel podstatných důkazů stěžovateli předloženými a porušil tak příslušná ustanovení občanského soudního řádu o dokazování. Podle mínění stěžovatelů napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Městský soud se dle názoru stěžovatelů nezabýval otázkami zásadního právního významu ve věci samé.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Řízení ve věcech ochrany z rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť jak vyplývá z ustanovení §177 až §180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případně sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby, tj. nedochází tak k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil pouze na zjišťování faktického skutkového stavu, tj. zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování (lhůty stanovené pro rozhodování soudů v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání), dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v prvním stupni přitom není třeba nařizovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3358/15). Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti, pokud jde o námitky stěžovatelů vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, který připustil, aby vedlejší účastníci doplnili své odvolání o nové důkazy a skutečnosti, těmto nemohl Ústavní soud přisvědčit. V procesním postupu odvolacího soudu, který rozhodoval v intencích ustanovení §212 a §212a o. s. ř. v souladu s §101 odst. 3 ve spojení s §211 o. s. ř. v nepřítomnosti stěžovatelů, Ústavní soud žádná pochybení, natož pochybení dosahující ústavněprávní úrovně, nezjistil. Možnosti uplatnit svá procesní práva při nařízeném jednání odvolacího soudu se stěžovatelé svou neúčastí vzdali, neboť se z jeho jednání omluvili a o jeho odročení soud nežádali. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tvrzení vedlejších účastníků o opožděnosti podané žaloby s odkazem na návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření ohledně totožného nároku podaného u Obvodního soudu pro Prahu 10, o něž vedlejší účastníci doplnili důvody svého odvolání, odvolací soud přisvědčil, na něm své rozhodnutí však nezaložil.
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s námitkami stěžovatelů vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem a jejich tvrzením, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak je uvedeno shora, soudy se v řízení ve věci ochrany z rušené držby omezují pouze na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. V dané věci dovodil soud prvního stupně existenci stavu pokojné držby ze strany stěžovatelů ze skutkového zjištění, že stěžovatelé platili za odběr plynu v domě. Odvolací soud však dospěl k závěru, že tato skutečnost není z pohledu držby práva významnou a tudíž z této nebylo lze na existenci stavu pokojné držby usuzovat. Podle odvolacího soudu k žádnému zásahu do pokojného stavu užívání nemovitostí stěžovateli nedošlo, neboť zde žádné faktické držby práva (užívání bytu), jež by vedlejší účastníci rušili, nebylo. Z obsahu žalobního návrhu stěžovatelů totiž vyplynulo, že stěžovatelé předmětný byt nikdy neužívali, když sami ve svém podání tvrdili, že vedlejší účastníci jim ve vstupu do nemovitosti a v užívání předmětného bytu výměnou klíčů od branky a vstupních dveří zabránili.
Právnímu závěru odvolacího soudu, že podmínky pro vyhovění žalobě ve smyslu §1003 o. z. naplněny nebyly a žalobu proto z tohoto důvodu bylo třeba zamítnout, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout, neboť tento není dle názoru Ústavního soudu v rozporu se skutkovými zjištěními, tím méně v extrémním rozporu. Rovněž zcela správně odvolací soud stěžovatelům vysvětlil, že v daném řízení není předmětem zkoumání soudu, zda mají stěžovatelé k uplatňované držbě právní titul, a zda se jedná o držbu řádnou ve smyslu §991 o. z. Tyto otázky mohou být následně posouzeny v řízení o petitorní žalobě, jejímž prostřednictvím mohou stěžovatelé uplatnit svůj nárok na užívání nemovitosti.
V souzené věci považuje Ústavní soud za podstatné, že městský soud své rozhodnutí adekvátně zdůvodnil, přičemž požadavkům, které jsou na rozhodnutí tohoto druhu obecně kladeny, napadené usnesení dostojí. V kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu lze uzavřít, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad. Také právní normy byly interpretovány a aplikovány ústavně konformním způsobem, přičemž důvody, pro které by závěr soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu