ECLI:CZ:US:2004:3.US.221.04
sp. zn. III. ÚS 221/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. p. s. r. o., právně zastoupené Mgr. et Mgr. V. S. advokátem proti výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, č. j. 3 Cmo 117/2003-14, znějícímu "Žalovaný je povinen do tří dnů od doručení tohoto usnesení zastavit prodej videokazety VHS s názvem "Tak neváhej a..."", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 4. 2004 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 8. 4. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, č. j. 3 Cmo 117/2003-14, a to v jeho výroku znějícím "Žalovaný je povinen do tří dnů od doručení tohoto usnesení zastavit prodej videokazety VHS s názvem "Tak neváhej a..."", s poukazem na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 31. 3. 2003, č. j. Nc 1028/2003-4, Městský soud v Praze zamítl návrh žalobce České televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil žalovanému B. p. s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zastavit prodej videokazety VHS s názvem "Tak neváhej a ...", povinnost odstranit z internetových stránek veškeré zmínky o této kazetě a zajistit stažení z distribuce prodejen a videopůjčoven.
Usnesením ze dne 22. 1. 2004, č. j. 3 Cmo 117/2003-14, Vrchní soud v Praze změnil výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze tak, že nařídil následující předběžné opatření: "Žalovaný je povinen do tří dnů od doručení tohoto usnesení zastavit prodej videokazety VHS s názvem "Tak neváhej a...". Ohledně požadavku, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit z internetových stránek veškeré zmínky o této videokazetě, byl návrh na vydání předběžného opatření odmítnut. Ohledně požadavku, aby žalovanému bylo uloženo zajistit stažení výše uvedené videokazety z distribuce prodejen a videopůjčoven, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Žalobci bylo dále uloženo, aby ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal k soudu prvního stupně žalobu ve věci samé."
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření zasahuje do jejích ústavně zaručených práv a svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva stěžovatelky, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozici s majetkem - odvolací soud zakázal stěžovatelce zcizit její majetek, a současně napadené rozhodnutí bylo odvolacím soudem vydáno bez naplnění příslušných zákonných podmínek. Podle stěžovatelky odvolací soud v předmětné věci bez existence zákonných podmínek nařídil předběžné opatření, přesto, že Česká televize zákonem požadované předpoklady pro nařízení předběžného opatření neosvědčila, vycházel z nedostatečně podložených tvrzení České televize a změnou rozhodnutí soudu prvního stupně zkrátil stěžovatelku na jejím právu podat řádný opravný prostředek. Některé závěry učiněné odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí navíc podle stěžovatelky nemají oporu v jakémkoli osvědčujícím dokazování. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí použil hodnocení věci samé, bez něhož by nařízení předběžného opatření neobstálo, což odporuje zákonným podmínkám pro nařízení předběžného opatření. Odvolací soud podle stěžovatelky nařídil napadeným rozhodnutím předběžné opatření a uložil stěžovatelce povinnost přesto, že neměl při rozhodování nijak osvědčenu ani doloženu skutečnost, že by byla dána potřeba zatímní úpravy poměrů stěžovatelky a České televize. Vrchní soud neměl podle stěžovatelky dále osvědčenu ani obavu České televize spočívající ve způsobení údajných nepříznivých důsledků stavu věci a její případné trvání v okamžiku rozhodování odvolacího soudu. Odvolací soud shledal existenci naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků přesto, že soud prvního stupně se kromě podmínky naléhavosti zatímní úpravy poměrů účastníků zkoumáním míry osvědčení Českou televizí tvrzených skutečností nezabýval. Vrchní soud podle stěžovatelky neprováděl dokazování k tomu, zda stěžovatelka předmětnou videokazetu skutečně prodává či zda ji sama nabízí na internetových stránkách, přestože uvedené skutečnosti v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje. Odvolací soud podle stěžovatelky vycházel pouze z ničím neosvědčeného tvrzení České televize o tom, že údajně "nepříznivé účinky současného stavu věci trvají a nadále poškozují Českou televizi", aniž by tato specifikovala, jaké konkrétní nepříznivé účinky by měly trvat a jak by měly Českou televizi poškozovat. Vrchní soud, uvádí stěžovatelka, navíc vůbec nevzal v úvahu hledisko ochrany práv stěžovatelky a porovnání vzniku možné újmy na straně stěžovatelky a České televize, když tato v předmětném řízení ani netvrdí, že by jí vznikla či hrozila nějaká škoda v souvislosti s tvrzeným jednáním stěžovatelky, natož aby byla připravena tuto hrozící škodu blíže specifikovat. Při posuzování předmětné věci vrchní soud použil podle stěžovatelky hodnocení, že údajně "jednání žalovaného, který využil názvu divácky oblíbeného pořadu žalobce pro svůj pornografický film a způsobil tak i to, že její partneři nabízejí tento film prostřednictvím internetu, navozují souvislost s pořadem žalobce, je způsobilé poškodit žalobce". Výše uvedený závěr učiněný odvolacím soudem však podle stěžovatelky nemá oporu v příslušném soudním spise, a navíc je úsudkem spočívajícím v posuzování a hodnocení věci samé. Přitom bez závěru soudu a bez dokazování o tom, že stěžovatelka údajně využila názvu pořadu České televize pro svůj film, by nařízení předběžného opatření neobstálo. Dosavadní výsledky řízení navíc podle stěžovatelky neobsahují podklad pro vyslovení závěru o tom, že by Českou televizí tvrzené jednání stěžovatelky bylo způsobilé poškodit Českou televizi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že v napadeném rozhodnutí vrchního soudu absentuje řádné odůvodnění postupu soudu ve smyslu ust. §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v důsledku toho je nepřezkoumatelné. Odvolací soud navíc podle stěžovatelky změnou rozhodnutí soudu prvního stupně bez provedení odpovídajícího dokazování za účelem zjištění skutkového stavu zkrátil stěžovatelku na jejím právu podat řádný opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního rozhodování.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve judikoval, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadený výrok rozhodnutí vrchního soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 221/98 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, str. 171 a násl.), zaujal Ústavní soud názor, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů v soudním řízení ve skutečnosti trvá i několik let.
Ústavní soud ovšem také ve své předchozí judikatuře konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 o. s. ř., a rovněž §76 o. s. ř.
Otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, zejm. právo vlastnické, se Ústavní soud zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 69, str. 183 a násl., dále též rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 375/2000, sp. zn. II. ÚS 343/02), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný.
Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli).
K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Vyplývá to z toho, že rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit žalobce (navrhovatel). Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má žalobce (navrhovatel). Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost i v tomto směru má žalobce. Pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Znamená to mimo jiné, že nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, listinám nebo k dalším důkazům, které neměl k dispozici soud prvního stupně v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předpokládá.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je však zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány. Ústavní soud byl povinen přesvědčit se, zda Vrchní soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, a zda tyto důvody vůbec Česká televize osvědčila. Kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam a vznikl by problém opačného rázu, totiž zda je soudní řízení schopno zajistit podmínky pro ochranu ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci vrchní soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, řádně zvážil důvody pro vydání předběžného opatření. K vydání napadeného rozhodnutí přistoupil Vrchní soud po té, co shledal, že v předmětné věci byla dostatečným způsobem prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž své rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil, když zejména uvedl, jaké okolnosti ho k tomuto rozhodnutí vedly. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší.
Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že žalobcem byla zejména z předložených listinných důkazů nepochybně prokázána nutnost upravit zatímní poměry účastníků, nelze v předběžném opatření, jímž bylo stěžovatelce v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř., uloženo něčeho se zdržet, spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K namítanému porušení čl. 11 Listiny je třeba podotknout, že při posuzování možného dotčení stěžovatelky na jejím vlastnickém právu je nutné vzít v úvahu znění celého článku 11 Listiny, nejen jeho jednotlivých odstavců, neboť Ústavní soud musí respektovat nejen vlastnická práva stěžovatelky, ale i věcné právo žalobce - České televize. Vlastnické právo jako právo ústavní skutečně požívá ochrany státu, když jedním z atributů tohoto práva (jednou z jeho obsahových složek) je nepochybně i možnost vlastníka s věcí disponovat, to však pouze za podmínky, že výkon dispozičního oprávnění vlastníka nebude na úkor práv jiných. Skutečnost, že vlastnické právo nelze chápat izolovaně od práv či oprávněných zájmů jiných subjektů, jak se domnívá stěžovatelka poukazujíc na čl. 11 odst. 4 Listiny, ostatně vyplývá z obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny, který stanoví, že vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny tedy nevylučuje omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje (viz nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 69, též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01).
Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. Povinnému jsou pouze zakázány právní dispozice vyjmenované v usnesení soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 110/96).
Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje čl. 11 odst. 4 Listiny, není ani zásahem do ústavně chráněného práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen ze zpochybnění důvodů pro nařízení předběžného opatření a v podstatě z pouhého nesouhlasu se závěry soudu, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením pak nelze již z podstaty věci považovat za zásah do ústavně chráněného práva podnikat, zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkou konkrétně namítané porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručených základních práv Ústavní soud neshledal, a sama skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudu, není důvodem ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu