ECLI:CZ:US:2023:2.US.1171.23.1
sp. zn. II. ÚS 1171/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D., 2) M. D. a 3) J. D., všech zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem v Malé Skále 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 č. j. 21 Cdo 3024/2022-355, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé jsou blízkými rodinnými příslušníky (matka, otec, bratr) policisty M. D., který dne 29. 12. 2014 zemřel při dopravní nehodě v rámci služební cesty konané policejním vozidlem. K nehodě došlo při společné cestě s dalšími policisty, z nichž přežil pouze řidič, který byl následně shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali náhrady újmy podle §2914, §2958 a §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem zrušil předchozí rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2020 č. j. 20 C 245/2017-243, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2022 č. j. 19 Co 42/2022-337, a to v částech týkajících se povinnosti zaplatit stanovené částky a nahradit náklady řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud řízení zastavil a věc postoupil policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení. Nejvyšší soud učinil závěr, že pravomoc rozhodnout o stěžovateli uplatněných nárocích mají správní orgány (příslušní služební funkcionáři), nikoli soud v rámci občanského soudního řízení. Projednání a rozhodnutí věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (pravomoci soudu), který nelze odstranit.
Stěžovatelé v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují zásah do práv garantovaných v čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítají, že o uplatněných nárocích měly rozhodnout soudy v civilním řízení. O věci navíc měl rozhodovat tzv. velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia. Z těchto důvodů se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Judikatura Ústavního soudu dlouhodobě vychází ze závěru, že nalézání hranice mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (srov. bod 26 nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18, a další rozhodnutí v něm citovaná). Jinými slovy, samotné rozhodnutí o povaze uplatněného nároku a kompetenci konkrétního orgánu zásadně není způsobilé zasáhnout sféru základních práv jednotlivce, neboť potřebnou ochranu mohou poskytovat jak soudy civilní, tak i správní; samo rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy věci záležitostí Ústavního soudu není (srov. usnesení ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1393/07).
Nejvyšší soud civilní řízení stěžovatelů zastavil, neboť pravomoc rozhodnout o uplatněných nárocích mají správní orgány. Ústavní soud již dříve ve skutkově téměř totožném případě došel k závěru, že u žaloby z titulu existence služebního poměru policisty, který zahynul při výkonu služby, je použití zákona č. 361/2003 Sb. logické, neboť jde o újmu vzniklou v souvislosti s výkonem služby. Současně nejde o případ, ve kterém zákon č. 361/2003 Sb. výslovně upravuje výluku z rozhodování ve věcech služebního poměru služebním funkcionářem (srov. usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 369/21). Napadené rozhodnutí je s tímto závěrem v souladu (Nejvyšší soud ostatně uvedené usnesení Ústavního soudu také citoval) a Ústavní soud ani v nynějším případě neshledal žádný důvod pro jeho kasaci. Napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a nevykazuje žádné známky svévole ani jiného kvalifikovaného excesu. Stěžovatelům může být ochrana poskytnuta správními orgány zcela v souladu s ústavněprávními požadavky.
Obávají-li se stěžovatelé, že v řízení před správními orgány budou znevýhodněni z důvodu odlišné právní úpravy náhrady nemajetkové újmy pozůstalých při úmrtí osoby blízké, jde o předčasné námitky. Správní orgány by v dalším řízení měly věnovat pozornost rozdílnosti jednotlivých úprav a případně se budou muset vypořádat s problematickými otázkami, které stěžovatelé mohou přednést. Teprve nebudou-li stěžovatelé spokojeni s výsledkem řízení ve správní větvi soudnictví, mohou podat novou ústavní stížnost a nové (či případně tytéž) námitky uplatnit. Do doby skončení věci před příslušnými orgány veřejné moci ovšem Ústavní soud není s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn do rozhodovací činnosti příslušných orgánů vstupovat.
Opodstatněná není ani námitka, že o věci měl rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl, že pokud senát Nejvyššího soudu dospěje v konkrétní věci k jinému právnímu názoru, než který byl již v jeho předchozí rozhodovací praxi vyjádřen, je jeho povinností postupovat podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a jestliže tak neučiní, ale svůj odlišný právní názor v daném rozhodnutí uplatní, dopouští se tím porušení práva na zákonného soudce (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09, či nález ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3416/20). Postoupení věci velkému senátu má zajistit řádné a pečlivé odůvodnění případné změny právního názoru, k níž by Nejvyšší soud měl přistupovat zdrženlivě a s potřebným respektem k hodnotě předvídatelnosti práva (srov. např. nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2156/18). Povinnost podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích však může senát Nejvyššího soudu porušit jedině tehdy, pokud je jeho právní názor skutečně v rozporu s dřívější judikaturou. V nynějším případě se Nejvyšší soud od své dřívější judikatury neodchýlil, naopak postupoval zcela v souladu s předchozími závěry, které navíc byly Ústavním soudem aprobovány (srov. již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 369/21, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1261/2020). Stěžovateli citovaná judikatura (zejm. rozsudek ze dne 15. 12. 2022 sp. zn. 25 Cdo 54/2021), se kterou je dle jejich názoru napadené rozhodnutí v rozporu, se týká pracovněprávních vztahů, nikoliv vztahů vzniklých v souvislosti se služebním poměrem. Na to ostatně stěžovatel sám upozorňuje, ale domnívá se, že jde "ideově právně" o totéž. Ústavní soud tento názor nesdílí. Rozdílné řešení v kompetenčních otázkách odůvodňuje právě veřejnoprávní povaha služebního poměru policisty, který se od poměru pracovního výrazně odlišuje po celou dobu svého průběhu (srov. bod 26 a násl. napadeného rozhodnutí).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu