ECLI:CZ:US:2023:2.US.1184.23.1
sp. zn. II. ÚS 1184/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele prof. RNDr. Zdeňka Trávníčka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Danielem Zinrákem, advokátem, sídlem Hybernská 1012/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 25 Cdo 1832/2022-1045, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2022 č. j. 71 Co 352/2021-1002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 2021 č. j. 20 C 140/2019-940, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. RNDr. Bohuslava Drahoše, Ph.D., 2. doc. Ing. Radovana Herchela, Ph.D., 3. prof. RNDr. Richarda Pastorka, CSc., 4. doc. RNDr. Marty Klečkové, CSc., 5. doc. RNDr. Zdeňka Šindeláře, CSc., 6. Ing. Ivana Nemece, Ph.D., 7. RNDr. Zdeňka Smékala, Ph.D., 8. Mgr. Ivety Bártové, Ph.D., 9. Mgr. Kamily Petrželové, Ph.D., 10. Mgr. Petera Antala, Ph.D., 11. Pavly Richterové a 12. Věry Dostálové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejším účastníkům, podle které by se tito byli povinni zdržet tvrzení o tom, že se stěžovatel dopustil následujících jednání: kontroverzní přiřazování afiliací pracovníkům katedry a Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů (dále jen "RCPTM") v období od dubna do srpna 2018; nestandardní pokusy o převod finančních prostředků ze zdrojů katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018; podezřelé pokusy o převody přístrojů z katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018; nestandardní výběrová řízení na nákupy přístrojů z prostředků katedry v období od dubna do srpna 2018; vymazání značného obsahu webových stránek katedry (informace o Bc., Mgr. a Ph.D. studiu, které vyhledávají především studenti a zájemci o studium, informace o projektech a o obhájených bakalářských a magisterských pracích) dne 22. 8. 2018; že stěžovatel svým příkazem nechal v červnu 2018 vyškrtnout z rozvrhu zimního semestru 2018/2019 sebe a několik svých spolupracovníků během jeho tvorby a 14. 9. 2018 a 27. 9. 2018 následoval opakovaný pokus o násilnou změnu vyučujících v rozvrhu bez souhlasu a bez konzultace s vedoucím katedry doc. Herchelem; stěžovatel účelově snižuje kvalitu personálu, výuky i výzkumu na katedře anorganické chemie v dopise děkanovi Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "UPOL") (21. 9. 2018), žádosti o projednání na akademickém senátu UPOL (23. 10. 2018), stížnosti rektorovi UPOL postoupené Radou pro vnitřní hodnocení (3/2019) a článku ze dne 18. 3. 2019 - prof. Trávníček: "I přes nepřízeň děkana se nám vědecky daří." (výrok I). Dále také zamítl žalobu, aby byli vedlejší účastníci povinni do tří dnů od právní moci rozsudku na vlastní náklady zaslat stěžovateli, prof. Mgr. Jaroslavu Millerovi, M. A., Ph.D., rektorovi UPOL, doc. Mgr. Jiřímu Langerovi, Ph.D., předsedovi Akademického senátu UPOL, doc. RNDr. Martinu Kubalovi, Ph.D., děkanovi Přírodovědecké fakulty UPOL a prof. RNDr. Tomáši Opatrnému, Dr., předsedovi Akademického senátu Přírodovědecké fakulty UPOL, písemnou omluvu za jejich výroky (výrok II) a konečně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení částku 823 284 Kč k rukám jejich zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrzuje a ve výroku III mění tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 411 642 Kč do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok I), a že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 61 093 Kč do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II). Oba soudy shledaly, že podnět vedlejších účastníků, který zaslali příslušným univerzitním a fakultním orgánům nebyl nepřiměřený ani šikanózní a neměl za cíl osobu stěžovatele znevážit a urazit, bylo jím pouze realizováno právo svobody projevu a právo požádat o prošetření určitých okolností příslušným orgánem univerzity, proto tímto podnětem nemohlo být zasaženo do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel je význačnou osobností univerzity, veřejně známou minimálně v univerzitním prostředí, a to díky své publikační a vědecké činnosti i funkci vedoucího pracovníka na univerzitě. Lze jej tak považovat za osobu veřejného zájmu, proto v souvislosti s jeho funkcí je u stěžovatele nutno vyžadovat větší míru tolerance k negativním postojům či hodnocením.
4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I), a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení, a to každému 2 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce advokáta (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že posouzení věci obecnými soudy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které výkonem práva kritiky nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. To předpokládá, že nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně, že je kritika přiměřená i co do obsahu, formy a místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde, vychází-li z nepravdivých podkladů a dovozuje-li z těchto nepravdivých podkladů vlastní hodnotící úsudky znevažujícího charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 5161/2008). Přiměřenou kritikou je pak taková, která co do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005 sp. zn. 30 Cdo 2573/2004). Oprávněná kritika totiž nezbytně předpokládá, že bude přiměřenou co do obsahu i formy, a že se tak bude pohybovat v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Nejvyšší soud dodal, že závěr krajského soudu, že podnět vedlejších účastníků se opírá o pravdivý základ, vychází ze soudy zjištěného skutkového stavu a je přiléhavě odůvodněn. Též konstatoval, že zpřístupnili-li vedlejší účastníci svůj podnět podaný rektorovi univerzity též předsedovi etické komise, jenž je osobou, které jsou případy rektorem předkládány, nejde o zpřístupnění případu veřejnosti, neboť předseda etické komise je osoba oprávněná se s věcí seznámit ještě před jejím případným projednáním. Skutečnost, že předseda etické komise podnět vedlejších účastníků postoupil dalším členům této komise, nelze hodnotit jako zveřejnění podnětu vedlejšími účastníky. Závěru obecných soudů, že předmětný podnět nebyl vedlejšími účastníky zveřejněn (zpřístupněn širší veřejnosti), tak též nelze ničeho vytknout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména spatřuje v jednání vedlejších účastníků poškození osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména v nepodložených skutkových tvrzeních a hodnotících soudech. Tvrzení vedlejších účastníků obsahuje řadu nepravdivých, nepřesných a neúplných skutkových tvrzení a zcela nepřiměřených hodnotících soudů, čímž došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Na základě těchto nepravdivých skutkových tvrzení byl stěžovatel vyloučen z Vědecké rady Přírodovědecké fakulty UPOL a obecné soudy mu neposkytly ochranu před zásahem do jeho osobnostních práv. Tento zásah tak má i zcela konkrétní dopad na život stěžovatele, nejde pouze o pocit křivdy. Podle stěžovatele soudy prokazatelně při svém rozhodování nerozhodovaly nestranně a nezávisle, když nepřihlédly k úmyslu vedlejších účastníků, neprovedly řádně dokazování, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe, čímž došlo mimo zásahu do osobnostních práv stěžovatele a k porušení jeho práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto Ústavní soud považuje závěry obecných soudů (sub 3 a 4) za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou bylo korektně odkázáno a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud musí v této souvislosti zdůraznit, že do svobody slova a svobody projevu nadto u výroků pronesených či písemně vyjádřených v rámci akademické obce může být zasaženo jen v extrémních případech. To však není případ posuzované věci.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu