ECLI:CZ:US:2023:2.US.1381.23.1
sp. zn. II. ÚS 1381/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2023 č. j. 13 Co 64/2023-3828, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, usnesením Okresního soudu v Opavě byla stěžovateli (dále též "otec") uložena povinnost strpět od začátku 2. pololetí školního roku 2022/2023 po dobu tří měsíců docházku nezletilého Š. do Základní školy a Mateřské školy X. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž se domáhal změny napadeného rozhodnutí ve smyslu zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. V odůvodnění uvedl, že tímto předběžným opatřením soud nahrazuje dosud ani písemně nevyhotovené rozhodnutí ve věci samé, když z totožných důvodů bylo matce již v srpnu 2022 zamítnuto. Předběžné opatření na změnu úpravy péče předjímá výsledek soudního sporu o péči a změně školského zařízení. Otec uvedl, že změna školského zařízení není na místě, protože se jedná o změnu prakticky nezvratnou, a to minimálně do konce školního roku a nikoliv na 3 měsíce, jak uvádí soud, když i v případě úspěchu otce v odvolacím řízení by nebylo vhodné, aby došlo ke změně školského zařízení v průběhu pololetí už jen z důvodu možných rozdílů ve výuce mezi jednotlivými školami. Nezletilý do školy dojíždět nemusí, když může bydlet u otce, a pokud nezletilý uvádí, že si to nepřeje, tak pak se nejedná o skutečné přání syna, ale o příkaz matky, která otci upírá jakýkoliv kontakt s nezletilým. Otec uvedl, že u jednání soudu dne 13. 1. 2023 navrhl, aby mu byl umožněn kontakt s nezletilým proto, aby si mohl sám s nezletilým bez zasahování třetích osob promluvit s tím, že pokud zjistí, že změna školy je skutečným přáním syna, je ochoten udělit se změnou školy a péče souhlas. Otec dále uvedl, že v řízení prokázal, že nezletilý opakovaně v průběhu doby, kdy je u matky, lže, a to jak do protokolu OSPOD, tak při výslechu na PČR, kdy rozpornosti nebyl schopen vysvětlit. Otec má za to, že nezletilý je ze strany matky manipulován a jediná možnost, jak to prokázat, je zpracovat pedagogicko-psychologický posudek.
3. Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že otec je povinen od začátku 2. pololetí školního roku 2022/2023 strpět docházku nezletilého Š. do Základní školy a Mateřské školy X (nikoli tedy jen tři měsíce). Aniž by krajský soud dopředu předjímal výsledek řízení o změně péče a určení školy, vzal v potaz skutečnost, že v případě nezletilého Š. se jedná již o třináctiletého chlapce, který má sám negativní zkušenosti s otcem v rámci jejich společného soužití. Jeho stanovisko k nové úpravě péče a školy vychází z jeho vlastních zkušeností a prožitků. Pokud otec namítá, že Š. je vůči němu zmanipulován matkou, pak je třeba konstatovat, že dítě v jeho věku již není možné tak snadno ovlivnit, přičemž sám nezletilý uvedl racionální důvody, které ho vedou k závěru přejít do péče matky a v té souvislosti změnit školu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba opatrovnické soudy výrazně zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když ze strany Okresního soudu v Opavě byly v řízení ve věci samé prakticky zamítnuty veškeré jeho důkazní návrhy, a to zejména jeho požadavek na zpracování pedagogicko-psychologického posudku na nezletilého, když tento požadavek byl zdůvodněn abnormálním vyhrocením postoje nezletilého vůči otci. Stěžovatel popisuje průběh soudního řízení a tvrzení nezletilého, na jejichž základě bylo přistoupeno ke změně školského zařízení, a označuje je za lživá.
5. Po přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně řečeno - způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či změněna. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
8. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit též prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu pak Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo vedeno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
9. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě všechna výše uvedená východiska respektoval a v odůvodnění svého usnesení podrobně a přesvědčivě vysvětlil důvody, proč potvrdil, resp. v drobnosti změnil rozhodnutí prvostupňového soudu. Vzhledem k věku nezletilého Š. soud vycházel zejména z jeho názoru, který vyjádřil opakovaně již před orgánem sociálně právní ochrany dětí i před soudem, že ho kontakty s otcem stresují, má strach, že ho otec odveze ze školy k sobě domů, dále uvedl, že v rámci soužití s otcem se často hádali, otec na něj vulgárně křičel, bil a zesměšňoval. Z výše uvedených důvodů je nezletilý ochoten podstoupit i komplikované a zatěžující denní dojíždění do školy, jen aby nemusel bydlet u otce. Nezletilý sdělil, že by chtěl navštěvovat školu v O., ve které se byl podívat a kde se mu líbilo. Podle odvolacího soudu tak setrvání nezletilého ve stávajícím školském zařízení ve V. není jednoznačně v zájmu nezletilého, neboť za situace, kdy zcela odmítá jakýkoliv kontakt s otcem, představuje docházka do této školy pro nezletilého obrovskou zátěž z hlediska každodenního dojíždění. V neposlední řadě se tato zátěž promítá i do školní docházky nezletilého, kdy měl za první pololetí velkou absenci, byť omluvených hodin. Postoj otce v dané věci se podle soudu jeví z jeho pohledu spíše jako "principiální", než korelující se zájmy nezletilého Š. Otec na jedné straně připouští udělení souhlasu se změnou péče a školy u nezletilého, což však podmiňuje tím, že si s nezletilým pohovoří, aby mohl zjistit jeho skutečné stanovisko, na druhé straně opakovanými návrhy na výkon rozhodnutí situaci eskaluje a domáhá se "svého" za každou cenu.
10. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je pouze zatímní úpravou výchovných poměrů nezletilých dětí do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé, přičemž soudy do situace stěžovatele a nezletilého zasahují pouze z toho důvodu, že nedošlo k dohodě mezi rodiči o tom, jak výchovné poměry upravit. V této situaci je evidentní, že žádné soudní rozhodnutí nebude pro výchovné poměry nezletilého ideální, neboť ideálním řešením je právě a jedině oboustranně akceptovaná a naplňovaná dohoda rodičů. Tím spíše Ústavní soud nevidí důvody k tomu, aby svým zásahem situaci dále destabilizoval.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu