ECLI:CZ:US:2023:2.US.1405.23.1
sp. zn. II. ÚS 1405/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Luka nad Jihlavou, sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2023 č. j. 23 Cdo 2387/2022-365, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2022 č. j. 25 Co 27/2022-340 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 17 C 42/2021-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Vanderlaan, s.r.o., sídlem V Předpolí 1452/30, Praha 10 - Vršovice a 2. Jana Čepla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti dohody o přistoupení k dluhu ze dne 14. 3. 2019 uzavřené mezi 1. vedlejší účastnicí jako přistupitelem a 2. vedlejším účastníkem jako věřitelem (výrok I), na určení neplatnosti prohlášení 1. vedlejší účastnice o uznání závazku co do důvodu i výše dluhu vůči 2. vedlejšímu účastníkovi (výrok II), na určení neplatnosti dohody vedlejších účastníků o svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí podle §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, týkající se částky 10 465 000 Kč (výrok III), a uložil povinnost stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (výroky IV a V).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, že se dovolání zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud shledal, že namítá-li v posuzované věci stěžovatelka, že 2. vedlejší účastník nemá podle hmotného práva nárok na exekučně vymáhané plnění vůči 1. vedlejší účastnici, může tuto námitku uplatnit nikoliv v rámci nalézacího řízení o určovací žalobě, nýbrž podle §338zb odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na rozvrhovém jednání v rámci vedené exekuce postižením závodu, potažmo ve zvláštním sporném řízení o odporové žalobě podle §267a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §338zg odst. 2 a §337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Z uvedeného ovšem vyplývá, že stěžovatelka má k dispozici jiný prostředek ochrany, jehož pomocí může své právo hájit účinněji, přičemž se prostřednictvím určovací žaloby domáhá řešení otázek, které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení. V případě určovací žaloby podané za skutkových okolností posuzované věci absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za skutkového stavu v nynější věci určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy jí nepřípustně odepřely právo na přístup k soudu, když se jejími námitkami neplatnosti předmětných právních jednání odmítly v žalobě o určení neplatnosti těchto úkonů věcně zabývat (pro údajný nedostatek naléhavého právního zájmu). Přestože stěžovatelka ve svém dovolání argumentovala tím, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí tuto námitku nijak nehodnotil a zcela ji opomněl vypořádat. Též Nejvyšší soud nedostatečně a nepřesvědčivě vysvětlil, proč se blíže nevěnoval námitce spočívající v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu má být jinak řešena otázka možnosti vyslovení neplatnosti notářského zápisu s přivolením k přímé vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že obecné soudy odmítají projednat námitky stěžovatelky a přezkoumat platnost exekučního titulu a zastavit neoprávněně vedenou exekuci, ohrožují tím skutečné vymožení pohledávky stěžovatelky. V hypotetickém případě, když soudní exekutorka v neoprávněně vedené exekuci rozprodá majetek 1. vedlejší účastnice, pohledávka stěžovatelky zůstane nevymožena. Výtěžek z prodeje majetku 1. vedlejší účastnice by totiž byl v důsledku postoje obecných soudů vyplacen nepravému věřiteli (2. vedlejšímu účastníkovi) a stěžovatelka by byla poškozena na svých majetkových právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto Ústavní soud považuje závěry obecných soudů (sub 4) za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou bylo korektně odkázáno a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na rozhodnutí obecných soudů, které v posuzované věci uzavřely, že stěžovatelka nemá na určení neplatnosti sporných právních jednání naléhavý právní zájem, nelze shledat nic, co by bylo ústavně nekonformní. Nelze též přisvědčit námitkám stěžovatelky, že se Nejvyšší soud s jejími námitkami dostatečně nevypořádal, když velmi důkladné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu svědčí o opaku a postačí na něj odkázat (srov. zejména body 15 až 19 a 29 až 39 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Nutno k dodržení práva na přístup k soudní ochraně zdůraznit, že obecné soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě, odvolání či dovolání, nýbrž musí se vypořádat s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Tato praxe byla aprobována Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu