ECLI:CZ:US:2023:2.US.1502.23.1
sp. zn. II. ÚS 1502/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 53, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Štěpánská 45, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023, č. j. 6 As 172/2021-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručené v článku 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i jeho předcházejícího rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, následující skutečnosti.
3. Stěžovatel je spolkem, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, což konstatovaly oba správní soudy. V rámci této své činnosti byl stěžovatel účastníkem společného územního a stavebního řízení o umístění a povolení stavby rodinného domu. V řízení vyvstala otázka, zda stavba nezasáhne do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů ve smyslu §50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
4. Magistrát města Ústí nad Labem jako stavební úřad rozhodl dne 6. 3. 2017 o umístění a povolení stavby zmíněného rodinného domu. Pro provedení stavby stanovil celkem 24 podmínek. Některé podmínky vyžadovaly dodržení podmínek již uvedených v závazných stanoviscích dotčených orgánů a ve vyjádřeních dalších subjektů. Ohledně chráněných druhů živočichů stavební úřad odkázal na vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 30. 1. 2017, podle kterého pro realizaci záměru není třeba žádat o výjimku podle §56 zákona o ochraně přírody. Orgán ochrany přírody svůj názor podložil biologickým hodnocením lokality, které bylo zpracováno v roce 2015. Krajský úřad Ústeckého kraje jako žalovaný (vedlejší účastník) posléze odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odkázal také na biologické hodnocení, podle kterého migrační koridory chráněných druhů zvířat vedou přes sousední pozemky, nikoliv přímo pozemek stavební. Pro zabránění vniku chráněných druhů ze sousedního pozemku bylo stavebníkům uloženo vybudovat pozemní zábrany. Podle odboru životního prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje za přijetí ochranných opatření stavební záměr nebude do biotopů zvláště chráněných živočichů zasahovat. Není tedy nutné vydat výjimku podle §56 zákona o ochraně přírody.
5. Stěžovatel se proto obrátil na správní soudy. Po celou dobu soudního řízení namítal, že ve správním řízení byla umístěna a povolena stavba na pozemku, kde se vyskytovaly zvláště chráněné druhy živočichů (ještěrka obecná, slepýš křehký, ropucha obecná), přičemž ještěrka obecná je druhem chráněným podle práva EU. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Účastníci správního řízení, včetně stěžovatele, měli dle krajského soudu možnost do správního spisu nahlédnout a s obsahem uvedených podkladů (podmínek) se seznámit a případně brojit proti jejich podstatě. Požadavek stěžovatele, aby veškerá vyjádření či souhlasy dotčených subjektů, na jejichž základě byly do prvostupňového rozhodnutí včleněny podmínky pro provedení stavby, byly přílohou prvostupňového rozhodnutí, by dále nebyl ani přiměřený a znamenal by výrazný nárůst rozsahu prvostupňového rozhodnutí. Důvodnou neshledal ani námitku rušení zvláště chráněných druhů živočichů (ještěrka obecná, slepýš křehký, ropucha obecná) se soud ztotožnil s hodnocením vedlejšího účastníka. Zvlášť chráněné druhy živočichů zasluhující pozornost se vyskytují v soustředěném množství toliko na sousedním pozemku. Instalace pevných zábran, požadovaná orgánem ochrany přírody, je ve správním spise doložena podáním s přiloženými fotografiemi z dotčeného pozemku. Záměr stavby rodinného domu nepředstavuje tedy zásah ve smyslu §50 zákona o ochraně přírody a nevyžaduje udělení výjimky ve smyslu §56 téhož zákona.
6. Také Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl a jeho následnou kasační stížnosti zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Neshledal nepřezkoumatelnost ani nesrozumitelnost rozsudku krajského soudu. Tím, že správní orgán podmínky, které uložil stavebníkům při stavbě dodržovat, neuvedl ve výroku rozhodnutí ani v odůvodnění, zatížil své rozhodnutí vadou řízení. V daném případě však nejde o vadu, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Konkrétní podmínky jsou uvedeny v odkazovaných dokumentech, které jsou součástí správního spisu. Stěžovatel ani nijak neuvedl, jak konkrétně se tato vada řízení mohla projevit v rozhodnutí o věci, přičemž Nejvyšší správní soud nic takového neshledal. Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně rozhodl, že pro umisťování staveb v lokalitách, kde se vyskytují zvláště chránění živočichové, je nezbytné vydání výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody. V těchto případech bývá podstatné, zda chránění živočichové žijí přímo v místě, kde se umisťuje stavba. To je třeba postavit na jisto, zpravidla biologickým hodnocením území. Povinnost získání výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody vyplývá z toho, že stavba by byla škodlivým zásahem ve smyslu §50 odst. 2 téhož zákona. Výkladem, co je škodlivý zásah podle §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, i ve světle čl. 12 směrnice Rady č. 92/43, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen "směrnice o stanovištích"), se nedávno Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 12. 2022, č. j. 10 As 297/2020-31, podle kterého nikoliv každé rušení chráněných druhů představuje zakázanou činnost podle §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 12 odst. 1 písm. b) směrnice o stanovištích. Tak tomu bylo i v případě rozporovaném stěžovatelem, proto jeho kasační stížnost se zohledněním nedůvodnosti všech ostatních námitek zamítl.
II. Ústavní stížnost
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), ačkoliv tak učinit měl. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout tak, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud s případnou prejudiciální otázkou pouze ve stručnosti vypořádal tvrzenou nadbytečností a provedl vlastní výklad směrnice, který nevychází z dosavadní judikatury a částečně je s ní v rozporu. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Správní soudy také nesprávně dospěly k závěru, že k zásahu (přerušení migrační trasy a trvalý zábor biotopu, rušení prachem, světlem a hlukem v době stavby a trvalé rušení přítomností stavby a pohybem osob po jejím dokončení) vůbec není potřeba výjimka ze zákazů, které zákon u zvláště chráněných druhů stanovuje.
8. Závěry kasačním soudem vyslovené prakticky vyprazdňují systém ochrany zvláště chráněných živočichů a otvírají cestu výstavbě tzv. salámovou metodou, kdy jednotlivé stavby budou nejprve zasahovat okrajové části biotopů, následně budou další části v blízkosti (nově vzniklé) stávající zástavby, a zvláště chráněné druhy tím budou buď vytlačeny na jiné pozemky, nebo populace zcela zaniknou, a to bez jakéhokoliv posouzení příslušným orgánem ochrany přírody nebo vedení jediného řízení o výjimce. U silně ohrožené ještěrky obecné biologické hodnocení uvádí, že dotčená lokalita je vhodným biotopem, několikrát byly exempláře pozorovány na panelové příjezdové cestě. Je tak zcela zřejmé, že realizací stavby dojde k zásahu do biotopu chráněného dle zákona o ochraně přírody a krajiny. U ohrožené ropuchy obecné sice biotop pro trvalý pobyt není vhodný, ale druh byl v době průzkumu prokázán. Definičním znakem biotopu není trvalý pobyt živočichů, ale jejich přirozený (byť občasný) výskyt, respektive podíl na vytváření životního prostředí jedince/druhu/populace/společenstva. Opačný výklad by vedl k tomu, že ochrany by požívala pouze ta místa, na kterých jsou živočichové závislí (typicky zdroj potravy a místo pro rozmnožování). Potřeby živočichů jsou ovšem daleko širší, k čemuž společnost dospěla dokonce i v případě klečového chovu slepic. To, že se v daném prostoru nevyskytují jedinci zvláště chráněných druhů nepřetržitě, neznamená, že by pro ně neměl žádný význam. Dalším smyslem ochrany biotopů je snaha o zlepšení stavu zvláště chráněných druhů a dosažení stavu, ve kterém již nebudou potřebovat zvláštní ochranu. Biologické hodnocení uvádí, že je reálné, že budou zvláště chráněné druhy přes dotčenou plochu migrovat. Také plochy, přes které živočichové pravidelně migrují, musí podléhat ochraně biotopu. Svou argumentaci uváděl stěžovatel už v žalobě, nicméně Nejvyšší správní soud se s ní nijak nevypořádal.
III.
Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Předně se Ústavní soud zabýval námitkou nutnosti předložit předběžnou otázku SDEU a způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud s tímto procesním požadavkem stěžovatele vypořádal.
12. Stěžovatel navrhoval v kasační stížnosti položení těchto otázek týkajících se čl. 12 odst. 1 písm. b) směrnice o stanovištích: (i) Je třeba předmětné ustanovení směrnice vykládat tak, že se vztahuje i na takové rušení migračních tras zvlášť chráněných druhů živočichů, k němuž dochází mimo období migrace? (ii) Je třeba předmětné ustanovení směrnice vykládat tak, že se vztahuje i na zahrazení pozemku, na němž se prokazatelně přirozeně vyskytují zvlášť chráněné druhy živočichů, je-li zahrazení zřízeno v zimním období, kdy se daní živočichové na místě nevyskytují, ale bude trvat i v období, kdy by se tito živočichové na místě vyskytovali? (iii) Je třeba předmětné ustanovení směrnice vykládat tak, že se vztahuje i na rušení zvlášť chráněných druhů živočichů vyskytujících se na pozemku bezprostředně sousedícím s pozemkem, kde má probíhat posuzovaná činnost, spočívá-li jejich rušení v imisích z posuzované činnosti, zejména v působeném hluku?
13. Jak ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, čl. 10a Ústavy otevírá vnitrostátní právní řád pro působení unijního práva, včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky. Obsah čl. 1 odst. 2 Ústavy ve vztahu k právu Evropské unie Ústavní soud vyložil tak, že domácí právní předpisy (včetně Ústavy) mají být interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu. Existuje-li několik interpretací právního pořádku a jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím, je nutno volit eurokonformní výklad podporující realizaci závazku, nikoli výklad, jenž realizaci znemožňuje [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. 5. 2019 (161/2019 Sb.), body 53 - 54]. Pro moc soudní z výše uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tzn. při více výkladových variantách volit variantu, jež bude v souladu s právem EU [viz nález sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015 (N 130/78 SbNU 57)]. Z judikatury SDEU přitom jasně vyplývá, že vnitrostátní soudce má povinnost zajistit plný účinek unijních norem podle potřeby i tak, že ponechá nepoužité odporující ustanovení vnitrostátního zákonodárství, byť by bylo pozdějšího data, aniž by musel žádat nebo čekat na předchozí odstranění tohoto ustanovení legislativní cestou nebo jiným ústavním postupem (viz rozsudek SDEU ze dne 9. 3. 1978 ve věci 106/77 Simmenthal).
14. Způsob aplikace unijního práva jako bezprostředně použitelného (a rovněž případná "neaplikace" národních předpisů, které jsou s unijní úpravou v rozporu) je primárně v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností možnost, případně i povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 267 SFEU [viz bod 48 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.)]. Byť úkolem Ústavního soudu není autoritativně vykládat unijní právo ani bezprostředně kontrolovat jeho dodržování, neznamená to, že by z jeho ochrany byly vyloučeny všechny případy aplikace práva EU.
15. Porušení povinnosti posoudit tvrzený rozpor národní úpravy s právem EU či položit předběžnou otázku SDEU, která je obecným soudům uložena unijním právem, může znamenat porušení práva na soudní ochranu či zákonného soudce [nález sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495), nález sp. zn. II. ÚS 2390/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 209/79 SbNU 389)]. Přestože Listina ani Úmluva negarantují jednotlivcům absolutní právo na předložení předběžné otázky SDEU, je to právě arbitrární či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o nepoložení otázky, které může vést k porušení pravidel spravedlivého procesu (rozsudek ESLP práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, č. stížností 3989/07 a 38353/07, §59).
16. Ústavní soud se dále musel zabývat tím, zda bylo odůvodnění Nejvyššího správního soudu k (ne)předložení předběžné otázky dostatečné. Standard odůvodnění obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře v zásadě posuzuje s ohledem na tzv. CILFIT výjimky z povinnosti položit předběžnou otázku tak, jak je formuluje judikatura SDEU [viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT a další; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 3808/14 ze dne 26. 2. 2015 (N 46/76 SbNU 637)]. Podle této dosud nepřekonané judikatury obecně platí, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může být povinnosti podat předběžnou otázku zproštěn pouze v případě, že vznesená otázka není relevantní, nebo že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu SDEU (acte éclairé), případně že výklad unijního práva je natolik zřejmý, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (acte clair).
17. Ústavní soud na základě uvedených výjimek v minulosti blíže specifikoval kritéria, která je obecný soud povinen při nepoložení předběžné otázky zohlednit, aby mohlo jeho rozhodnutí v tomto směru při ústavním přezkumu obstát: 1) obecný soud má dostatečně odůvodnit, proč nepoložil předběžnou otázku, ačkoliv to účastník navrhoval; 2) obecný soud se nesmí úmyslně odchýlit od ustáleného výkladu práva EU, který již SDEU v souvislosti s jinou předběžnou otázkou učinil; 3) obecný soud nesmí vykládat či uplatňovat unijní právo svévolným či neudržitelným způsobem; 4) obecným soudem posuzovaná záležitost nemá být bezvýznamná z hlediska jednoty, soudržnosti a vývoje práva EU [viz nález sp. zn. II. ÚS 1608/19 ze dne 5. 9. 2019 (N 158/96 SbNU 47) či nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483)]. Navrhne-li tedy účastník řízení předložení předběžné otázky a soud posledního stupně jeho návrhu nevyhoví, musí pečlivě vysvětlit, v souladu s kterou výjimkou formulovanou v judikatuře SDEU tak učinil [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 149/90 SbNU 433); rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 2018 ve věci Somorjai proti Maďarsku, stížnost č. 60934/13, bod 57; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2014 ve věci Dhabi proti Itálii, stížnost č. 17120/09, bod 31]. Rozsah a kvalita odůvodnění pak mají odrážet relevanci předběžné otázky pro správné rozhodnutí ve věci - vyloučeno přitom není v tomto smyslu ani stručné odůvodnění odkazem na právní úpravu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 2018 ve věci Baydar proti Nizozemí, stížnost č. 55385/14, bod 42).
18. Nejvyšší správní soud se s nepředložením předběžné otázky vypořádal z pohledu Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem. V odůvodnění konstatoval, že z judikatury SDEU vyplývá, že rušení chráněných živočichů je zakázáno ve chvíli, kdy je nepřiměřenou zátěží pro chráněné druhy živočichů. V nyní projednávané věci byl v okolí stavebního pozemku zjištěn výskyt tří zvláště chráněných živočichů podle přílohy č. III vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb. Ještěrka obecná je zároveň chráněným živočišným druhem podle přílohy IVa) namítané směrnice o stanovištích, tedy ve vztahu k ochraně ještěrky je nutno rozsah ochrany podle §50 zákona o ochraně přírody vykládat v souladu se směrnicí o stanovištích. Dospěl však k závěru, že v tomto případě stavbou rodinného domu nedojde k rušení chráněných druhů živočichů ve smyslu §50 zákona o ochraně přírody či čl. 12 směrnice o stanovištích vykládané ve světle judikatury SDEU. Nebylo dále zjištěno, že by stavební pozemek byl místem, kde by ještěrka nebo ropucha žily, tudíž předložení (části) otázek zcela odpadá, neboť SDEU nemá řešit pouze otázky hypotetické.
19. Podle zjištění správních orgánů podrobených přezkumem správními soudy migrační trasy přes stavební pozemek nevedou. U výše zmíněných dvou druhů tedy nedojde výstavbou domu ke škodlivému zásahu ve smyslu §50 zákona o ochraně přírody či čl. 12 směrnice o stanovištích. Nejvyšší správní soud vyložil, proč je podle SDEU místem odpočinku ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. d) směrnice o stanovištích území nezbytné pro přežití zvířete nebo jejich skupiny mimo aktivní fázi (odkázal přitom na rozsudek ze dne 2. 7. 2020 ve věci C-477/19, Magistrat der Stadt Wien). Také zdůraznil, že dle biologického hodnocení, migrační trasy chráněných zvířat vedou mimo stavební pozemek. Na stavebním pozemku dochází pouze k nahodilému výskytu dvou chráněných druhů (ropuchy a slepýše). Pouhý nahodilý výskyt však nelze považovat za migraci. Ani případný hluk ze stavební činnosti nepředstavuje pro namítané tři druhy chráněných živočichů nežádoucí rušení ve smyslu §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny či čl. 12 odst. 1 písm. b) směrnice o stanovištích. Současně bylo oplocením zajištěno, že druhy nedojdou k újmě v průběhu stavby a následného užívání domu. Jde tedy o trvalou ochranu proti újmě živočichů, kteří by tam náhodně vnikli. Poznámka o vybudování oplocení ze strany správních orgánů pak v zimním období měla zajistit, že živočichové tam nevniknou na jaře, kdy by k tomu teprve mohlo dojít, neboť zimu přežívají na jiných pozemcích. Účelem je tedy ochrana po celý rok. V projednávané věci je tak zjevné, že Nejvyšší správní soud nebyl povinen předběžné otázky předložit a zároveň se s nutností předložit otázku velmi rozsáhle vypořádal, ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu (viz body 25 až 39 napadeného rozsudku).
20. Podle Ústavního soudu je zbylá argumentace stěžovatele v zásadě opakováním námitek uplatněných již v řízení před správními soudy. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami dostatečně vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů dospěl ke svému právnímu závěru. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí není svévolné, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu