ECLI:CZ:US:2023:2.US.1684.23.1
sp. zn. II. ÚS 1684/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti R. B., právně zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2023, č. j. 61 Co 28/2023-111 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 40 Nc 28045/2022-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem upravil Okresní soud v Sokolově (dále též "okresní soud") poměry nezletilé R., dcery stěžovatele a R. F. (nyní vystupuje v pozici vedlejší účastnice) tak, že nezletilou svěřil do péče matky (výrok I), stěžovateli uložil povinnost hradit výživné na nezletilou ve výši 2 500 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky, s účinností od 1. 3. 2022 (výrok II). Dále okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilou tak, že stěžovatel je oprávněn se s ní stýkat vždy každý lichý kalendářní týden od pondělí od 9 hodin do úterý do 17 hodin a od pátku od 9 hodin do soboty do 17 hodin a sudý kalendářní týden od středy od 9 hodin do čtvrtka do 7 hodin, kdy stěžovatel převezme nezletilou v době zahájení styku v místě bydliště matky a nezletilou v místě bydliště matky také předá v době skončení styku (výrok III). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel podal proti v záhlaví uvedeným rozsudkům ústavní stížnost. Tvrdí, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasí s odůvodněním rozsudků. Má pocit, že jej soudy postavily do role méněcenného rodiče. Uvádí nesouhlasné komentáře k jednotlivým pasážím odůvodnění. Zdůrazňuje, že dceři bylo v době vyhlášení rozsudku okresního soudu již rok a téměř tři měsíce, nikoli méně než rok. Rozhodnutí soudů podle něj legalizuje protiprávní stav, který vznikl zamezením styku s dcerou ze strany matky. Závěry soudu o jeho motivu k návrhu na střídavou péči označuje za spekulace. Zdůrazňuje, že nezletilá má v bytě, který užívá, zajištěny veškeré potřebné věci. Pokud měl soud pochybnosti, mohl např. prostřednictvím pracovnice OSPOD jeho bytové zázemí prověřit. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by soudy neměly upřednostňovat model výlučné péče před modelem péče střídavé. Stěžovatel se domnívá, že v dané věci žádné skutečnosti, které by bránily svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, neexistují.
4. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i podané stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ; ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci neobsahuje. V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svoji nespokojenost s napadenými rozsudky, které jsou však přesvědčivě odůvodněny a Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, proč nejsou v současné době splněny předpoklady pro střídavou péči a proč má být styk upraven tak, jak byl upraven. Hlavním důvodem je především nestálost výchovného prostředí, v němž by měla nezletilá u stěžovatele pobývat. Stěžovatel užívá byt na základě podnájemní smlouvy, není však jasné, zda pronajímatel dal k podnájmu bytu souhlas. Za byt platí údajně přes bankovní účet své bývalé partnerky. Trvalý pobyt má stěžovatel již několik let hlášen na úřední adrese Magistrátu města K. Stěžovatel má podle své výpovědi dluhy ve výši necelých 2 milionů Kč (jedná se z velké části o dluh u VZP a dalších), ani nyní nehradí zdravotní a sociální pojištění ani daně. Obecné soudy vzaly v úvahu i stále ještě nízký věk nezletilé, o kterou pro vzájemné neshody po odstěhování stěžovatele více pečovala matka, která však projevovala větší smířlivost při uzavírání dohod o styku nezletilé se stěžovatelem. Stěžovateli byl stanoven široký styk s nezletilou, který v době rozhodování soudů již fungoval podle dohody rodičů. Soud nezletilou svěřil do péče matky, která má zajištěno stabilní bydlení i příjem.
6. Ze zákona (§907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde, s ohledem na své postavení, nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
7. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
8. Velmi pozitivně lze hodnotit, že se rodiče dokázali na styku s nezletilou ještě před rozhodnutím soudu dohodnout. Smířlivý a vstřícný postoj rodičů k podpoře vzájemných výchovných kompetencí je zcela jistě v nejlepším zájmu nezletilé. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, někdy navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu vítězstvím jedné či druhé strany.
9. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatele, podle nějž by střídavá péče měla být pravidlem, jak mělo vyplývat z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkázal. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu, a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura [srov. např. usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2336/14, usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957), usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3272/18].
10. Odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětm nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům, stabilita výchovného prostředí apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
11. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Soudy rozhodovaly v souladu se základními právy podle Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřela o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu