ECLI:CZ:US:2023:2.US.1803.22.2
sp. zn. II. ÚS 1803/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) O. B., 2) P. C., 3) P. H., 4) M. H., 5) O. H., 6) M. I., 7) R. J., 8) M. L., 9) A. M., 10) R. M., 11) Z. P., 12) J. P., 13) J. P., 14) J. T., 15) I. Z., 16) I. M., 17) P. T., všech zastoupených Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava -Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2022 č. j. 3 To 83/2021-8652, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2022 č. j. 3 To 83/2021-8652 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se ruší.
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Nadepsaní stěžovatelé a stěžovatelky se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále také jako "odvolací soud"), kterým bylo odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatelů jejich odvolání proti prvostupňovému rozsudku ve věci samé, podané prostřednictvím společného zmocněnce Mgr. Petra Kausty. Jsou přesvědčeni, že obecný soud svým postupem porušil jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Plénum Ústavního soudu rozhodlo usnesením ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1803/22 o spojení všech ústavních stížností (II. ÚS 1803/22, I. ÚS 1805/22, III. ÚS 1808/22, II. ÚS 1809/22, III. ÚS 1810/22, III. ÚS 1811/22, IV. ÚS 1812/22, IV. ÚS 1814/22, II. ÚS 1816/22, IV. ÚS 1818/22, III. ÚS 1820/22, I. ÚS 1821/22, II. ÚS 1822/22, III. ÚS 1823/22, IV. ÚS 1826/22, I. ÚS 1843/22, IV. ÚS 1863/22) ke společnému řízení, vedeného nadále pod sp. zn. II. ÚS 1803/22.
3. Z ústavních stížností a přiloženého napadeného rozhodnutí a vyžádaných částí spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také jako "krajský soud") ze dne 12. 9. 2017 č. j. 31 T 6/2006-5162 (dále také jako "rozsudek ve věci samé") byly dvě fyzické osoby uznány vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu, kterého se ve zkratce měly dopustit tím, že v letech 2000 až 2001 nabízely právnickým a fyzickým osobám za úplatu přísliby finančních úvěrů, ačkoliv věděly, že k poskytnutí takových úvěrů nemají dostatek prostředků. Celková škoda přesáhla 55 milionů Kč, počet poškozených překročil 1200. Trest odsouzeným uložen nebyl, neboť na ně mezitím dopadla amnestie prezidenta republiky, rozsudek nicméně obsahuje výrok o náhradě škody poškozeným.
5. Řízení ve věci v prvním stupni probíhalo před krajským soudem mezi lety 2006 až 2017. Po celou dobu předseda senátu zcela ignoroval oprávnění poškozených a příslušná ustanovení trestního řádu upravující postup pro uplatnění práv poškozených. Poškozené dokonce o průběhu řízení či konání hlavních líčení vůbec neinformoval.
6. K písemnému vyhotovení rozsudku ve věci samé došlo až 15. 11. 2019. Bezprostředně předtím rozhodl předseda senátu krajského soudu usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. 31 T 6/2006-5547 (dále také jako "usnesení o poškozených") o tom, že poškození mohou podle §44 odst. 2 trestního řádu svá práva nadále v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím šesti jím určených společných zmocněnců, advokátů JUDr. Janoška, Mgr. Ježka, Mgr. Horkého, Mgr. Kausty a Mgr. Krásného a advokátky Mgr. Horké. Ke každému z nich byla usnesením o poškozených napevno přiřazena konkrétní část (skupina) poškozených, přičemž šlo pouze o ty poškozené, kteří v průběhu přípravného řízení trestního navrhli, aby v případném odsuzujícím rozsudku byla odsouzeným uložena povinnost nahradit jim způsobenou škodu. Proti usnesení o poškozených nebyl opravný prostředek přípustný. Krajský soud svůj postup stručně odůvodnil tím, že si poškození dosud nezvolili společného zmocněnce k zastupování svých práv a také z "pragmatických důvodů, aby bylo lze vůbec doručit v rozumných časových intervalech meritorní rozhodnutí". Poškozeným rozsudek ve věci samé nebyl doručen, mohli jej obdržet pouze prostřednictvím společných zmocněnců.
7. Společný zmocněnec JUDr. Janošek krajskému soudu sdělil, že jako společný zmocněnec poškozených určený soudem podle §44 odst. 2 trestního řádu je povinen poškozené zastupovat pouze na základě plné moci. Jelikož žádnou takovou plnou moc neobdržel, odmítl poškozené zastupovat. Společní zmocněnci Mgr. Horký a Mgr. Horká požádali krajský soud o vysvětlení, zda došlo k jejich určení na základě §44 odst. 2 či §51a odst. 4 trestního řádu. Na oba přípisy krajský soud nijak nereagoval. Všichni společní zmocněnci s výjimkou JUDr. Janoška následně podali za jim přiřazené poškozené (nikoliv nutně za všechny - záleželo rovněž na projevu vůle poškozených) odvolání proti rozsudku ve věci samé.
8. Vrchní soud v Olomouci odvolání poškozených (celkem šlo o 564 fyzických a právnických osob) podle §253 odst. 1 trestního řádu napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění rozsáhle kritizoval postup předsedy senátu nalézacího soudu ve vztahu k poškozeným a označil jej za rozporný se zákonem i relevantní judikaturou. Vysvětlil, že existuje zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle §44 odst. 2 a §51a trestního řádu. V prvním případě by měl předseda senátu vyzvat poškozené k výběru společného zmocněnce a teprve pokud se poškození na volbě (maximálně šesti) společných zmocněnců neshodnou, vybere je z poškozenými "předvybrané" skupiny, opatřením, předseda senátu sám. Každý poškozený si pak z tohoto okruhu zvolí společného zmocněnce, který jej poté musí na základě udělené plné moci zastupovat. Předseda senátu krajského soudu v usnesení o poškozených určil šest společných zmocněnců poškozených výslovně právě na základě §44 odst. 2 trestního řádu, zjevně ale přitom porušil předestřené základní podmínky předvídané tímto ustanovením. Odvolací soud přípisem ze dne 7. 3. 2022 vyzval společné zmocněnce, aby soudu sdělili, zda si je poškození zvolili a tuto skutečnost potvrdili dohodami o uzavření plných mocí s poškozenými. Vybraní společní zmocněnci odpověděli, že takovými plnými mocemi nedisponují a poškození si je nezvolili, zastupují je přímo na základě výroku usnesení o poškozených.
9. Po posouzení uvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že poškození si v rozporu s §44 odst. 2 trestního řádu společné zmocněnce nezvolili a neudělili jim plné moci. Nemohou proto v daném řízení vůbec uplatňovat procesní práva poškozených, a to včetně práva na podání odvolání podle §246 trestního řádu. Podaná odvolání proto napadeným usnesením zamítnul pro neoprávněnost navrhovatelů.
II.
Argumentace stěžovatele (stěžovatelů)
10. Stěžovateli ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1803/22 měli odsouzení způsobit škodu 8 320 Kč, kterou řádně v přípravném řízení přihlásil do trestního řízení. Rozsudkem ve věci samé mu byla přiznána náhrada škody ve výši 7 320 Kč, ve zbytku byl odkázán na občanskoprávní řízení. Rozsudek mu krajský soud nedoručil. Usnesením o poškozených byl stěžovateli určen společný zmocněnec Mgr. Kausta, který stěžovatele informoval o vydání usnesení o poškozených a rozsudku ve věci samé. Sdělil zároveň stěžovateli, že za něj podal blanketní odvolání proti rozsudku ve věci samé a požádal jej o pokyn, zda si přeje v odvolacím řízení pokračovat, či si odvolání za svou osobu přeje vzít zpět. Stěžovatel na podání odvolání trval a tuto svou vůli v dopise společnému zmocněnci zřetelně vyjádřil. Mgr. Kausta proto odvolání za stěžovatele doplnil a měl jej za splňující veškeré zákonné podmínky.
11. Mgr. Kausta následně reagoval na výzvu (přípis) odvolacího soudu týkající se jím "zastoupených" poškozených (srov. shora). Z výzvy nevyplývalo, že by odvolací soud nějak zpochybňoval oprávněnost určení společných zmocněnců a ani po obdržení odpovědi odvolací soud nevyzval Mgr. Kaustu k odstranění údajných vad podání, což stěžovatel považuje za rozporné s nálezem ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14. Z něj plyne, že pokud někdo zastupuje účastníka (občanskoprávního) soudního řízení bez předložené plné moci, jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který může být zhojen v soudem stanovené lhůtě. Stěžovatel je přesvědčen, že dal dostatečně jasně najevo svou vůli, aby jeho společný zmocněnec odvolání podal. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj ignoruje práva poškozených a v podstatě mu odpírá přístup k odvolacímu soudu. Přitom bez společného zmocněnce by se nedozvěděl nejen o rozsudku ve věci samé, ale ani o napadeném usnesení, které bylo paradoxně opět doručováno pouze (dle toho samého soudu) neoprávněným společným zmocněncům. Odvolací soud pouze alibisticky odvolání stěžovatele zamítl, aniž by se nějak pokusil jím dovozované vady zastoupení napravit.
12. Situace ostatních stěžovatelů se od stěžovatele liší pouze v různém rozsahu nárokované a rozsudkem ve věci samé přiznané škody. Právní argumentace v ústavních stížnostech se zcela shoduje (byly ostatně podány stejným právním zástupcem), Ústavní soud považuje za nadbytečné jejich obsah rekapitulovat.
III.
Splnění podmínek řízení
13. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byly podány včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňují i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. K výzvě Ústavního soudu se k (nejstarší) ústavní stížnosti vyjádřil odvolací soud. Zdůraznil, že pokyn poškozeného společnému zmocněnci nemůže nahradit plnou moc poškozeného společnému zmocněnci. Dále jen shrnul hlavní prvky odůvodnění napadeného usnesení, na které v plném rozsahu odkázal.
15. Protože vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelům k replice. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V.
Vlastní hodnocení Ústavního soudu
16. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18).
17. Ústavní úprava základních práv a svobod prozařuje celým právním řádem, a to včetně oblasti trestního práva procesního. Povinností orgánů veřejné moci je vykládat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (zásada ústavně konformního výkladu), což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy (srov. nález ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14). Jedním z konkrétních příkladů nesplnění této povinnosti je výklad podústavního práva, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (souhrnně nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 3854/19).
18. Po seznámení se s obsahem ústavních stížností, napadeným usnesením, vyjádřením odvolacího soudu a vyžádaným spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu trpí vadami, které zapříčiňují extrémní nespravedlnost napadeného rozhodnutí vůči stěžovatelům. Ústavní stížnost je proto důvodná.
19. Ústavní soud pokládá za užitečné ještě jednou shrnout přezkoumávanou situaci. Přes tisíc osob bylo poškozeno závažnou trestnou činností a byla jim způsobena značná finanční škoda. Soudní řízení s pachateli trvalo v prvním stupni 12 let, nalézací soud poškozené po celou dobu ignoroval. Po dalších dvou letech, těsně před vyhotovením písemné verze rozsudku ve věci samé, jim značně neortodoxním způsobem určil společné zmocněnce. Poté, co poškození podali prostřednictvím těchto společných zmocněnců odvolání, se z usnesení odvolacího soudu dozvěděli, že k podání odvolání nebyli aktivně legitimováni. S jistou mírou nadsázky tento příběh svým vyzněním naplňuje všechny myslitelné znaky pojmu "extrémní nespravedlnost". Ústavní soud příslovečnou několikanásobnou vlnovkou podtrhuje, že primární odpovědnost za načrtnutý absurdní stav nese krajský soud a konkrétně předseda příslušného senátu, který postupoval ve vztahu k poškozeným v řízení v mnoha ohledech naprosto nepochopitelně. Odvolací soud se, a to nikoliv svou vinou, ocitl ve velmi složité procesní situaci. Nalézací soud ve vztahu k poškozeným porušil, co mohl. Přesto podle Ústavního soudu mohl odvolací soud zvolit řešení, které by alespoň částečně napravilo předchozí pochybení nalézacího soudu a citlivěji a efektivněji chránilo základní práva poškozených.
20. Ústavní soud se rozhodl pro větší přehlednost rozboru odůvodnění rozdělit do částí hodnotících postup jednotlivých subjektů v řízení.
Ústavněprávní zhodnocení postupu poškozených (stěžovatelů)
21. Lze pokládat za notorietu, že poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu), jež se neomezují pouze na právo na náhradu škody (srov. §43 trestního řádu). Konstantní judikatura Ústavního soudu proto zdůrazňuje, že ačkoliv adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním, poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení ani tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení (podrobně nález ze dne 31. 1. 2001 Pl. ÚS 6/2000). Citovaným nálezem mimochodem Ústavní soud zrušil předchozí znění §44 odst. 2 trestního řádu, které umožňovalo krajskému soudu "podle povahy projednávané věci" rozhodnout o neúčasti poškozených v trestním řízení. Ústavní soud takovou možnost uvážení považoval za porušující několik základních práv poškozených, neboť těm musí být zaručena možnost obhajovat svá práva v trestním řízení. Zákonodárce na nález reagoval novelou zákona (z. č. 265/2001 Sb.), obsahující současné znění §44 odst. 2 trestního řádu. Úprava se dotýká případů, ve kterých vystupuje mimořádně vysoký počet poškozených, výkonem jejichž práv by mohl být ohrožen či dokonce zmařen účel trestního (potažmo adhezního) řízení. Předmětné ustanovení umožňuje (v soudní fázi trestního řízení) předsedovi senátu rozhodnout, aby zájmy poškozených zastupoval společný zmocněnec, což dovoluje ústavně konformně zefektivnit průběh soudního řízení při zachování veškerých procesních práv poškozených.
22. Trestní řízení v aktuální věci naplňovalo kritérium účasti extrémně vysokého počtu poškozených. Předseda senátu nicméně v průběhu soudního procesu nerozhodl o zastupování poškozených společným zmocněncem a riziko ohrožení účelu trestního řízení spojené s množstvím poškozených místo toho "vyřešil" ignorováním veškerých jejich oprávnění. Poškození nebyli o průběhu procesu vůbec informováni, nedisponovali tudíž reálně žádnou příležitostí svá práva hájit například prostřednictvím (proaktivního, předsedou senátu nevyžádaného) vystupování na hlavních líčeních. Nalézací soud poté poškozeným nedoručil nejen rozsudek ve věci samé, ale ani usnesení, které jim umožnilo uplatňovat jejich práva pouze prostřednictvím jim soudem "přiděleného" zmocněnce.
23. První informaci o výsledcích soudního řízení tudíž poškození (dále popsaný průběh se týká stěžovatelů, kterým byl určen Mgr. Kausta) obdrželi až v prosinci 2019 od svého společného zmocněnce. Šlo o přípis, který obsahoval následující informace, individualizované pro každého z poškozených podle reálných skutkových okolností (např. výše škody): 1) sdělení o usnesení předsedy senátu krajského soudu o určení společného zmocněnce (+ chráněný internetový přístup k textu usnesení), 2) sdělení o doručení rozsudku ve věci samé (+ chráněný internetový přístup k textu rozsudku), 3) sdělení společného zmocněnce, že ve věci za poškozeného podal blanketní odvolání proti výroku o odkázání části nároku na náhradu majetkové škody do občanskoprávního řízení, 4) informaci o osobě společného zmocněnce, 5) informaci o tom, jaké úkony společný zmocněnec za poškozeného provedl a jaké (v budoucnu) může provádět, 6) výzva společného zmocněnce poškozenému k udělení pokynu ohledně dalšího postupu. K přípisu byl zároveň přiložen zpětný dopis, obsahující poučení a poté výběr mezi dvěma možnostmi postupu (trvání na podaném odvolaní X zpětvzetí odvolání). Poškozený měl zvolit jednu z variant (pokud trval na odvolání, tak poskytnout další podrobnosti či podklady), podepsat se, sdělit aktuální informace o sobě a podepsat souhlas se zpracováním osobních údajů.
24. Poškození po téměř 20 let od vzniku škody nemohli dělat k ochraně svých procesních (a přeneseně samozřejmě majetkových) práv v zásadě nic. Lze si jen velmi obtížně představit, že by reagovali na podobný přípis od advokáta a připojená soudní rozhodnutí včetně usnesení o poškozených jinak, než že je akceptují jako zákonný postup. Šlo navíc dominantně o právní laiky. I kdyby snad z nějakého důvodu měli pochybnosti, pravděpodobně by se je snažili rozptýlit buď u (svého) společného zmocněnce, případně u nalézacího soudu - v obou případech (v druhém určitě) by se jim dostalo souhlasné reakce. Je zcela mimo realitu po poškozených požadovat, aby sami od sebe rozporovali nebo ignorovali rozhodnutí obecného soudu či sdělení společného zmocněnce/advokáta (k tomu viz níže). Jestliže tak poškození přijali určení společného zmocněnce, odeslali mu zpětný dopis a zvolili si variantu "trvám na podaném odvolání", postupovali v dobré víře ve snaze alespoň nějakým způsobem prosadit svá doposud opomíjená procesní práva. Zcela jasně vyjádřili svou vůli, aby byli v řízení zastupováni konkrétním advokátem a aby bylo projednáno jejich odvolání.
Ústavněprávní zhodnocení postupu společných zmocněnců
25. Shora jmenovaní advokáti vstoupili na scénu poté, co byli předsedou senátu krajského soudu vybráni z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro oblast města Ostravy a poté byl každý z nich několikrát zmíněným usnesením o poškozených na základě §44 odst. 2 trestního řádu určen odvolacím soudem za společného zmocněnce stovek poškozených. Usnesení o poškozených jim bylo doručeno ve stejnou dobu jako rozsudek ve věci samé a hned jim tudíž začala běžet lhůta k podání případného odvolání (za poškozené).
26. Společní zmocněnci se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně zde bylo usnesení o poškozených, ze kterého jim plynuly povinnosti vůči poškozeným. Na straně druhé si jako osoby znalé práva uvědomovaly, že ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu předvídá poněkud jiný postup pro výběr společných zmocněnců. JUDr. Janošek reagoval zasláním oznámení soudu, že jemu přidělené poškozené jako společný zmocněnec zastupovat nebude (tato a všechny dále uvedené faktické informace pocházejí z napadeného usnesení, kde jsou též odkazy na příslušná čísla listů spisu). Zbylí společní zmocněnci naopak za přidělené poškozené preventivně podali blanketní odvolání, pokud by tak neučinili, hrozilo marné uplynutí lhůty. Mgr. Horká a Mgr. Horký zároveň poslali soudu přípis, ve kterém upozorňovali na podstatu §44 odst. 2 trestního řádu a relevantní judikaturu a dotazovali se, jestli skutečně byli společnými zmocněnci určeni. Nedostalo se jim žádné odpovědi, Mgr. Horká nicméně následně ještě zkontaktovala telefonicky přímo předsedu senátu krajského soudu a ten jí potvrdil, že obsah usnesení platí a že je povinna jako společný zmocněnec za poškozené bez dalšího jednat.
27. Dilema zbývajících pěti společných zmocněnců se tudíž pokusy o vyjasnění postupu nalézacího soudu nijak neumenšilo. Usnesení o poškozených neměli jak napadnout, neboť proti němu dle poučení nebyla přípustná stížnost. Museli tedy volit jinou variantu řešení. Povinností advokáta je primárně chránit a prosazovat oprávněné zájmy svých klientů (§16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Totéž ustanovení mu zároveň ukládá se řídit pokyny klienta, pokud nejsou v rozporu s právními předpisy. Rozbor, jestli uvedené pravidlo platí analogicky též pro pokyny, které advokátovi udělí soud, si lze odpustit. K základním atributům právního státu plynoucím z čl. 1 odst. 1 Ústavy totiž patří zásada elementární důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci (srov. za všechny nález ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 124/20, bod 30). Především je ale nutno situaci posuzovat optikou společných zmocněnců a jejich role. Jestliže je namítána problematičnost postupu krajského soudu ve vztahu k §44 odst. 2 trestního řádu, hlavní vada (kromě absolutně nevhodného načasování usnesení o poškozených) reálně spočívala v tom, že krajský soud neumožnil poškozeným zvolit si vlastní společné zmocněnce. Toto právo však poškození bez ohledu na postoj určených společných zmocněnců tak jako tak nenávratně ztratili. Jestliže by pak společní zmocněnci s odkazem na nenaplnění podmínek §44 odst. 2 trestního řádu usnesení o poškozených ignorovali a své úlohy se nechopili (tj. postupovali jako JUDr. Janošek), trestní řízení by pravděpodobně pokračovalo bez jakékoliv ingerence poškozených a ochrany jejich práv. Alternativně mohli společní zmocněnci přijmout materiální východisko usnesení o poškozených a přistoupit k hájení alespoň těch práv poškozených, která ještě mohla být v rámci soudního řízení realizována (např. doručení rozsudku ve věci samé, prospektivně účast v odvolacím řízení). S ohledem na všeobecně přijímané cíle činnosti společného zmocněnce (advokáta) a to, že pokračující neúčast poškozených v řízení by dále prohlubovala míru porušování jejich základních práv (viz nález Pl. ÚS 6/2000 shora), považuje Ústavní soud za zcela přirozené a ústavně konformní, že pět určených společných zmocněnců upřednostnilo ochranu zájmů jim přidělených poškozených a začalo v tomto směru jednat.
28. Společní zmocněnci po (ne)vypořádání nejasností ve vztahu ke své pozici navázali kontakt s jim přidělenými poškozenými. Výše podrobně popsaným přípisem zaslaným poškozeným (stěžovatelům) zajistil společný zmocněnec Mgr. Kausta nejen realizaci vybraných práv poškozených (např. doručení rozsudku ve věci samé), ale pečlivým a uživatelsky vstřícným způsobem rovněž umožnil poškozeným vyjádřit jejich vůli k již podanému blanketnímu odvolání. Jestliže společní zmocněnci akceptovali svá určení, nedávalo z jejich strany logicky smysl dále zatěžovat poškozené žádostmi o udělení plných mocí (více níže). Na základě odpovědí od jednotlivých poškozených ve zpětném dopise společný zmocněnec buď doplnil blanketní odvolání proti příslušným výrokům rozsudku ve věci samé (za poškozené, kteří na podaném odvolání trvali), nebo vzal blanketní odvolání zpět (za poškozené, kteří jej chtěli vzít zpět nebo na přípis nereagovali). Ani na tomto postupu neshledává Ústavní soud nic problematického.
Ústavněprávní zhodnocení postupu odvolacího soudu
Obecná východiska přístupu Ústavního soudu k problematice odepření spravedlnosti
29. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Ústavnímu soudu proto náleží přezkum toho, zda soudy postupují v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. včetně odkazů na dřívější judikaturu nález ze dne 28. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 671/21, bod 14). Jsou-li v daném případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19, bod 18). Ústavní soud na základě toho mj. dovodil, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popřípadě bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny viz např. nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13)].
30. Ústavní soud dále zdůrazňuje (např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04), že účelem formalit a podmínek řízení, které musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty. Uplatněná omezení a jejich výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, obecné soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné "pružnosti", která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Posuzují-li proto obecné soudy neurčité či jinak nejasné podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Nepřistoupí-li k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k výkladu jeho obsahu, který vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování nejasného podání vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu zakládá porušení základního práva dotčené osoby na přístup k soudu (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v odepření spravedlnosti (např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13, bod 17). Ústavní soud v řadě případů konstatoval porušení předestřeného ústavního rámce dokonce i tehdy, když postupovaly obecné soudy při svém rozhodování formálně dle zákona (souhrnně viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18, body 14-18, z nedávné doby např. nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21).
Aplikace obecných východisek na postup odvolacího soudu
31. Odvolací soud obdržel odvolání poškozených podané prostřednictvím společných zmocněnců, přičemž si samozřejmě byl vědom nezákonného přístupu krajského soudu k zajištění procesních práv poškozených a nekonzistentností v usnesení o poškozených. Čelil tudíž obdobnému dilematu jako předtím společní zmocněnci. Na rozdíl od nich (JUDr. Janoška nepočítaje) však upřednostnil variantu řešení, která pokračovala v ignorování procesních práv poškozených.
32. Z odůvodnění napadeného usnesení nelze s jistotou dovodit, jak k usnesení o poškozených a jeho následkům odvolací soud přistoupil. Společným zmocněncům nejprve předseda senátu zaslal výzvu, aby mu sdělili, zda si je poškození zvolili, tuto skutečnost měli společní zmocněnci doložit dohodami o uzavření plných mocí s těmito poškozenými. Napadeným usnesením také zamítl odvolání dvou poškozených, které si zvolili (již po právní moci usnesení o poškozených) za společného zmocněnce Ing. Lhotského. Důvodem bylo mj. to, že Ing. Lhotský by byl v řízení již sedmým společným zmocněncem. Z těchto náznaků lze vyvodit, že odvolací soud dle všeho neměl usnesení o poškozených za zcela bez právních následků (paakt). Naopak se zdá, že akceptoval tu část usnesení o poškozených, která se týkala samotného výběru šesti společných zmocněnců. Neztotožnil se však již s tím, že si poškození následně nemohli z tohoto okruhu společného zmocněnce sami zvolit a uzavřít s ním plnou moc k zastupování - tím podle odvolacího soudu došlo k nenaplnění zákonných podmínek.
33. Pokud odvolací soud uvedenou právní konstrukci skutečně zastával (nutno připomenout, že ač podle odvolacího soudu společní zmocněnci neměli právo zastupovat poškozené k podání odvolání, měli zjevně dostatečné právo k tomu je o zamítavém usnesení informovat, neboť odvolací soud jej doručil pouze společným zmocněncům...), Ústavní soud ji považuje za zavádějící. Zaprvé je zřejmé, že požadavky odvolacího soudu nemohli společní zmocněnci realisticky nikdy naplnit. I kdyby si snad vyžádali od jim přidělených poškozených plné moci, stále by to neznamenalo, že si poškození společné zmocněnce (svobodně) zvolili. Nereálný je scénář, ve kterém by společní zmocněnci nezávisle na nalézacím soudu, informovali všechny poškozené, že si mohou, z předtím nalézacím soudem vymezené skupiny šesti advokátů, vybrat společného zmocněnce podle vlastních preferencí, přičemž by se celý proces musel časově zvládnout v rámci lhůty pro podání odvolání proti rozsudku ve věci samé. Zadruhé a především, ani při doložení institutu "zvolení si" společného zmocněnce podpořeného plnou mocí by za daných okolností nedošlo k naplnění podmínek §44 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení totiž předpokládá, že předseda senátu nejprve rozhodne o možnosti poškozených uplatňovat svá práva v řízení pouze prostřednictvím společných zástupců. Pak je jim nicméně dán prostor vybrat si za společného zmocněnce jakoukoliv osobu naplňující podmínky §50 trestního řádu. Teprve pokud počet zvolených zmocněnců překročí šest a poškození se na nich nedohodnou, provede výběr soud. Krajský soud však poškozeným žádný prostor k výběru společných zmocněnců neposkytl a šest společných zmocněnců vybral sám bez jakékoli předchozí účasti poškozených. Tuto pastu, vymačkanou mimo rámec tuby nadepsané "§44 odst. 2 trestního řádu", už nebylo možné žádným způsobem zatlačit zpět.
34. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují s odkazem na citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3144/15, že je měl odvolací soud vyzvat k odstranění vad podání a doplnění plné moci. Z přístupu odvolacího soudu však opět není patrné, jestli by dodání plných mocí mezi poškozenými a jim určenými společnými zmocněnci zajistilo poškozeným aktivní legitimaci k podání odvolání. Mj. z textu výzvy zaslané společným zmocněncům a striktního výkladu §44 odst. 2 trestního řádu v napadeném usnesení se lze domnívat, že spíše nikoli. I pokud by však tento odhad Ústavního soudu byl mylný a odvolací soud by po doplnění plných mocí měl odvolání za přípustné, nelze přehlédnout další nemalou zátěž, kterou by tento požadavek pro poškozené vyvolal, což vynikne zejména při srovnání s naprostou formálností takového kroku. Zaprvé, poškození svou vůli být zastupováni společnými zmocněnci už zřetelně vyjádřili (srov. zpětné dopisy). Zadruhé, jak bylo výše vysvětleno, ani dodání plné moci by nevedlo k naplnění §44 odst. 2 předvídaného průběhu ustanovení společných zmocněnců. Z kombinace těchto závěrů plyne, že vyžádáním plných mocí by odvolací soud nijak neodstranil "nejasnosti" podání poškozených (srov. východiska výše citované judikatury), ani by nedošlo k posílení jejich postavení a ochrany práv v trestním řízení.
35. Podle Ústavního soudu bylo jedinou vhodnou ústavně konformní variantou postupu odvolacího soudu přijetí odvolání poškozených, a to bez dalších podmínek typu vyžadování plných mocí. Pouze tento výsledek posouzení obsahu podání poškozených vyznívá ve prospěch jejich základního práva na přístup k soudu a respektuje i zřetelně vyjádřenou vůli poškozených. Není zde nutné znovu podrobně rozebírat, jaké pozitivní důsledky by takové rozhodnutí mělo pro ochranu procesních práv poškozených v řízení. Restriktivní postoj při vyhodnocování podání a formální výklad procesních pravidel upřednostněný odvolacím soudem v napadeném usnesení by snad mohl být hájitelný v případě, kdyby připuštění odvolání poškozených naopak neproporcionálně ohrožovalo jiné oprávněné zájmy. Odvolací soud upozorňuje na samotné poškozené, neboť "k výběru zmocněnce soud ... nemůže poškozené žádným způsobem nutit" (bod 14 napadeného usnesení). S tím lze jistě v obecné rovině souhlasit. Tato teze však vyznívá prázdně v situaci, kdy alternativou je pokračování v úplném ignorování procesních práv poškozených a kdy poškození minimálně s podáním odvolání proti rozsudku ve věci samé společným zmocněncem dobrovolně souhlasili (srov. nutnost pozitivní reakce ve zpětném dopise). Ústavní soud neshledal žádná zásadní rizika ani ve vztahu k dalším subjektům řízení. V úvahu by připadalo zhoršení pozice obžalovaných, neboť odvolání poškozených primárně směřovalo do výroků o výši náhrady škody. Jelikož ale nalézacím soudem nepřiznanou část škody mohou poškození beztak vymáhat občanskoprávně, reálný dopad do majetkové sféry obžalovaných se v podstatě nemění, přezkum otázky výše škody v trestní linii řízení může být pro obžalované teoreticky dokonce výhodnější (poškození se "smíří" s výsledkem a nebudou zahajovat občanskoprávní řízení). Připuštění tolika poškozených do odvolacího řízení (i přes jejich zastupování společnými zmocněnci) logicky zvýší (minimálně časovou) náročnost řízení před odvolacím soudem, to ale samozřejmě nemůže být relevantní hledisko pro posuzování přípustnosti odvolání.
36. Odvolací soud jako (nepřímý?) argument pro zamítnutí odvolání poškozených zmiňuje problematiku úhrady odměn a náhrad hotových výdajů společných zmocněnců: jestliže nalézací soud některým z nich vyplatil ze svého rozpočtu zálohy, postupoval v rozporu se zákonem, neboť náklady společného zmocněnce určeného na základě §44 odst. 2 trestního řádu hradí poškození (viz bod 20 napadeného usnesení). Aniž by Ústavní soud tuto úvahu apriorně zpochybňoval, uniká mu relevance mezi (ne)zákonností poskytnutí záloh společným zmocněncům nalézacím soudem a údajně chybějící aktivní legitimací poškozených. Úhrada nákladů společných zmocněnců každopádně v prováděném přezkumu nehraje žádnou roli. Je na odvolacím soudu, potažmo na výsledku jiných případných řízení, jakým způsobem tato záležitost bude vyřešena. Ústavní soud však nad rámec uvedeného upozorňuje, že z ústavněprávního hlediska nemusí být zeď mezi způsobem hrazení nákladů společných zmocněnců určených podle §44 odst. 2 trestního řádu (hradí poškození) a §51a trestního řádu (hradí stát) tak nepropustná, jak se domnívá odvolací soud. Byť jsou totiž zákonné rozdíly mezi oběma variantami očividné (viz i v napadeném usnesení citované usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2883/10), nárok společného zmocněnce určeného i na základě §44 odst. 2 trestního řádu na úhradu nákladů ze strany státu nelze podle Ústavního soudu vyloučit v případě, kdy došlo "k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osob právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj" (usnesení ze dne 1. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 1796/12). Pro úplnost je nutné doplnit, že přestože advokátní tarif stanovuje odlišnou výši odměny pro společné zmocněnce dle způsobu jejich určení, ustálená judikatura Ústavního soudu umožňuje obecným soudům s přihlédnutím ke specifikům situace a ochraně práv zúčastněných stran řízení k daným rozdílům nepřihlížet (srov. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18, bod 17 a rozhodnutí tam citovaná).
VI. Závěr
37. Ve světle uvedeného Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a přistoupil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu. V dalším řízení je odvolací soud právním názorem vysloveným v tomto nálezu vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
38. Ústavní soud si dobře uvědomuje, že zrušení napadeného usnesení nenapraví všechny důsledky předchozího málo pochopitelného přístupu krajského soudu k poškozeným. Mnoho otázek zůstává - například jakými možnosti disponují poškození, kteří v přípravném řízení nenavrhli, aby soud uložil obžalovaným v rozsudku nahradit jim škodu, a tím pádem nebyli zahrnuti do usnesení o poškozených? Jak mají postupovat poškození, jimž byl za společného zmocněnce určen JUDr. Janošek? Všechny tyto problémy v přezkoumávaném řízení Ústavní soud neřešil a řešit ani nemohl. Jak již ale bylo vysvětleno, na druhou stranu tento nález alespoň vpouští do odvolacího řízení téměř 600 poškozených a umožňuje jim lépe chránit svá procesní práva. Pokud by tak Ústavní soud neučinil, situace fyzických a právnických osob z této skupiny by byla rovněž extrémně právně nejasná: neakceptace určení společných zmocněnců by dle všeho znamenala, že těmto poškozeným nebyl rozsudek ve věci samé ani téměř čtyři roky po vydání platně doručen. Měl by jim být doručován "nanovo"? Začala by jim běžet lhůta k podání (individuálních) odvolání? Rozsah negativních dopadů takového stavu na již téměř dvě dekády probíhající trestní řízení si lze těžko představit.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu