ECLI:CZ:US:2023:2.US.1861.23.1
sp. zn. II. ÚS 1861/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Otradovcové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. září 2022 č. j. 26 C 64/2022-48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. 30 Co 374/2022- 60 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 30 Cdo 425/2023-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 15. 9. 2022 č. j. 26 C 64/2022-48, konstatoval, že v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 195/2019, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené době (výrok I.); žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II,).
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť shledal, že není přípustné.
4. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že za nepřiměřenou délku řízení jí bylo přiznáno toliko konstatování porušení práva, a nikoliv finanční forma zadostiučinění. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že obecné soudy svém rozhodování nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž Nejvyšší soud nerespektoval vlastní judikaturu. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na judikaturu těchto soudů týkající se přiznání finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení. Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje především v okolnosti, že posuzovaná věc se podle jejího názoru neliší od jiných případů, v nichž byla přiznána finanční forma zadostiučinění.
5. Napadená rozhodnutí stěžovatelka považuje za překvapivá, neboť soudy za situace, kdy došly k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, a za absence tvrzení vedlejšího účastníka o nižším významu věci pro stěžovatelku, přijaly rozhodnutí, která jsou vyvrácením presumpce finanční formy odškodnění. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že formalisticky přenáší odpovědnost za určení formy odškodnění na soud prvního a druhého stupně, a to bez ohledu na judikaturu v jiných věcech, v nichž dovodil, že poskytnutí toliko konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení nepostačuje.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 554/04 či nález sp. zn. I. ÚS 2427/11).
10. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 či usnesení sp. zn. II.ÚS 1483/22). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10).
11. Z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, k nimž dospěly v rámci rozhodování o požadovaném přiměřeném zadostiučinění. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud není nadán pravomocí přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, netrpí-li ústavněprávním deficitem.
12. Ústavní soud však konstatuje, že taková situace v dané věci nenastala. Soud prvního stupně i soud odvolací v souladu s výše uvedenými principy přihlédly k jednotlivým okolnostem věci a svá rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnily. Zohlednily jednak skutečnost, že do celkové doby řízení 3 let a 6 měsíců byla započtena doba, po kterou věc posuzovala žalovaná v rámci předběžného projednání nároku, čímž se celé řízení prodloužilo. Připomněly dále to, že valná část posuzovaného řízení probíhala v období pandemie koronaviru, kdy soudy pracovaly v omezeném provozu. Významným důvodem pro závěr soudů o neposkytnutí finanční kompenzace byla však především skutečnost, že v obdobné věci probíhalo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 123/2019 o žalobě jejího manžela Josefa Otradovce, kde soud rozhodl dne 8. 9. 2020, a stěžovatelka tak mohla očekávat, že i v její věci bude rozhodnuto obdobně. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byl opakovaně vyjádřen závěr, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Tato nejistota stěžovatelky týkající se výsledku řízení však byla právě limitována rozhodováním o obdobné žalobě jejího manžela ve výše označeném řízení (tj. také následnými rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020 č. j. 68 Co 357/2020-69, Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 1181/2021-121 a konečně odmítavým usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1844/21).
13. Právě toto odůvodnění odvolacího soudu vedlo také Nejvyšší soud k závěru, že otázka formy odškodnění nastolená stěžovatelkou nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při rozhodování neodchýlil od stěžovatelkou označené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu a ESLP. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zopakoval, že nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Jak uvedl již odvolací soud, nejistota stěžovatelky byla však do značné míry z výše popsaných důvodů omezena. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti k této argumentaci soudů nic konkrétního neuvádí, a její námitky zůstávají v rovině podobnosti posuzované věci s případy, v nichž byla finanční forma zadostiučinění přiznána.
14. Jak vyplývá z uvedeného Nejvyšší soud řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů otázka formy odškodnění nastolená stěžovatelkou nezakládá přípustnost dovolání. S odkazem na svou judikaturu a judikaturu ESLP uvedl, že pokud odvolací soud řádně odůvodnil, proč i s ohledem na strohá žalobní tvrzení nelze u stěžovatelky dovodit újmu větší než nepatrnou a proč se mu jeví konstatování porušení práva jako dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, neodchýlil se od judikaturních požadavků a Nejvyšší soud tak není povolán k přezkumu jeho úvah. V tomto smyslu se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatelky o formalismu dovolacího soudu, neboť jeho usnesení je pečlivě a podrobně odůvodněno a jsou v něm rozebrány závěry judikatury ve vztahu ke stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, resp. k podmínkám konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jako adekvátní satisfakce zadostiučinění.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu