ECLI:CZ:US:2023:2.US.188.23.1
sp. zn. II. ÚS 188/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 195/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022, č. j. 8 Tdo 901/2022-1552, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2022, sp. zn. 9 To 46/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 3 T 66/2018, byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 9 To 46/2022, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 3 T 66/2018, pouze ve výroku, kterým byla stěžovateli podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě majetkové škody uvedenému poškozenému (který zemřel) částku ve výši 2 000 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 8 Tdo 901/2022-1552, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyhověly zcela pokynům Ústavního soudu z nálezu sp. zn. II. ÚS 1904/20, který původně vydaná rozhodnutí obecných soudů zrušil. Obecné soudy sice vyhověly požadavku na vypracování znaleckého posudku k otázce patologického hráčství a jeho vlivu na ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele. Závěry posudku a hlavně jeho zadání a vyhodnocení ze strany soudů stěžovatel považuje za nesprávné a obecným soudům proto navrhl vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel předně tvrdí, že formulace otázek znalci stran zachování jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností ve vztahu k opatřování si finančních prostředků podvodným způsobem nebyla správná. Stěžovatel popisuje své stavy před návštěvou herny, které byly provázeny nutkavými myšlenkami tzv. bažením, které i podle odborné literatury zhoršuje sebeovládání. Namítá, že znalec svá stanoviska v čase měnil a že obhajoba nemohla na tyto změny včas zareagovat. Stěžovatel dovozuje, že nejednal s podvodným úmyslem, ale pouze nebyl schopen se ovládnout v okamžiku, kdy měl finanční prostředky k dispozici. Právě za účelem podložení tohoto svého přesvědčení stěžovatel navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel připomíná, že i v jiných trestních kauzách, kde byl souzen pro obdobnou trestnou činnost, přiznal, že finanční částky od lidí vylákal, aby uhradil dluhy vzniklé jeho hráčstvím. Dovozuje, že aby takové dluhy byl povinen platit, musely nejprve vzniknout.
6. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Stěžovatel přitom opakovaně poukazoval na dosud nevykonané tresty za jinou trestnou činnost. V této souvislosti však obecné soudy uložený trest údajně nijak neposuzovaly.
7. Po prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud nejprve předesílá, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, jsou z velké části opakováním jeho obhajoby a argumentů z opravných prostředků, které užil v průběhu řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy podrobně zabývaly a vypořádaly.
9. Jak je zřejmé ze shora uvedeného, Ústavní soud ve věci stěžovatele již jednou rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 1904/20, kterým zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, a v odůvodnění obecným soudům vytkl, že nevyhověly stěžovatelovým návrhům na znalecké posouzení vlivu jeho patologického hráčství na jeho trestnou činnost.
10. Po citovaném rozhodnutí Ústavního soudu soud prvního stupně (po zrušení jeho rozsudku soudem odvolacím) pokračoval v hlavním líčení v projednávané věci (§314h odst. 1 tr. ř.). Při respektování názoru Ústavního soudu, vysloveného v předmětném nálezu, obecné soudy provedly požadovaný důkaz znaleckým posudkem prim. MUDr. Petra Nedomy z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z něj a z výslechu znalce u hlavního líčení soud nalézací dovodil, že stěžovatel v době páchání trestné činnosti trpěl impulsivní poruchou patologického hráčství, která mohla způsobit snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností ve vztahu ke hře. Vliv patologického hráčství na stěžovatelovy ovládací a rozpoznávací schopnosti ve vztahu k trestné činnosti znalec konzistentně a jednoznačně odmítal. K námitkám obhajoby v odvolání znalce znovu vyslechl i odvolací soud. Závěry znalce v tomto směru se v průběhu řízení neměnily. Soud nalézací při vyhodnocení znaleckého posudku přihlédl i k dalším provedeným důkazům, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel získané finanční částky využíval s rozmyslem, když byl schopen rozdělit je na více částek a některé z nich využít na splátky dluhů z dřívějška. Při vyvozování skutkových závěrů ve vztahu ke skutku tak obecný soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž je znalecký posudek nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/01 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
11. Za tohoto stavu se odvolací i dovolací soud zabývaly návrhem stěžovatele na doplnění dokazování zpracováním revizního znaleckého posudku. Dospěly k závěru, že se jedná o nadbytečný důkaz, neboť by měl prokázat to, co již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno. Z toho důvodu se sice jedná o důkaz neprovedený, nikoliv však opomenutý.
12. Otázka naplnění subjektivní stránky u podvodu ve formě úmyslu je otázkou pro soud nikoli pro znalce. Skutečnost, že se stěžovatel (uvedením v omyl) obohatil na úkor poškozených a že šlo o jeho opakovaný a promyšlený modus operandi, je z provedených důkazů zřejmá. Stěžovatel toto své jednání ospravedlňuje důkazně nepodloženými úvahami o své nepříčetnosti způsobené tzv. syndromem patologického hráčství. To, že v důsledku patologického hráčství naložil s penězi, které získal tak, že se na úkor jiných osob obohatil tím, že je uvedl v omyl, i tak, že je prohrál, protože se nedokázal v důsledku zmíněné poruchy kontroly ovládnout při nakládání s takto získanými penězi, nemá vliv na jeho trestněprávní odpovědnost. Při obstarávání prostředků byly ovládací i rozpoznávací schopnosti plně zachovány, byl tedy příčetný a byl naplněn i znak subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslu.
13. Stěžovatel vznáší výhrady též k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14]. Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností nemá důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele přezkoumal i přiměřenost uloženého trestu (ve výměře 4 let uložený v rozmezí trestní sazby od dvou do osmi let) podle §39 odst. 4 tr. zákoníku. Jeho závěry nijak nevybočují z výše uvedených ústavněprávních požadavků.
14. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, kterou by se již dříve nezabývaly obecné soudy při projednávání této věci a která by svědčila o tom, že postupem těchto soudů došlo k tvrzeným zásahům do zaručených základních práv stěžovatele. Jak je z napadených rozhodnutí zjevné, obecné soudy projednávající trestnou činnost stěžovatele se, v souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými v označeném nálezu, řádně a plně zabývaly otázkou vlivu patologického hráčství na trestnou činnost stěžovatele s využitím znaleckého posudku. Na základě komplexního zhodnocení skutkových zjištění po doplnění dokazování obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu včetně obligatorního znaku subjektu, kterým je jeho příčetnost.
15. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu