ECLI:CZ:US:2023:2.US.2072.22.1
sp. zn. II. ÚS 2072/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené Mgr. Annou Šavel, advokátkou, sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 0 P 91/2020-560 ze dne 19. 10. 2021, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 71/2022-709 ze dne 5. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Nc 27/2019-18 ze dne 5. 9. 2019, byla schválena dohoda stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka (otce), podle níž byla nezletilá dcera po dobu před a po rozvodu manželství svěřena do výlučné péče stěžovatelky a otec byl povinen na výživu nezletilé přispívat částkou ve výši 5 000 Kč měsíčně. Součástí dohody mělo být též to, že vedlejší účastník bude tak jako doposud umožňovat nezletilé a stěžovatelce žít v domě v jeho vlastnictví a současně ponese veškeré náklady s tím spojené.
Návrhem ze dne 11. 11. 2020 se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníkovi zvýšení výživného na nezletilou. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto tak, že se výživné na nezletilou s účinností od 1. 1. 2021 zvyšuje na částku 7 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 se zvyšuje na částku 8 500 Kč měsíčně (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném ve výši 21 645 Kč (výrok II.) a nákladech řízení. Výrokem III. bylo rozhodnuto o shora uvedeném rozsudku okresního soudu tak, jímž byla schválena dohoda tak, že se mění. Výrokem IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jím byl potvrzen výrok III. rozsudku nalézacího soudu a ve výrocích I. a II. byl rozsudek změněn tak, že se otci zvyšuje výživné pro nezletilou A. z částky 5 000 Kč měsíčně na částku 10 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021. Nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2021 do 30. 4. 2022 byl stanoven soudem na částku 19 000 Kč, výrok I. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II.
Stěžovatelka namítá, že částka 10 000 Kč výživného pro nezletilou je příliš nízká a neodpovídá výši příjmů otce. Podle tzv. doporučujících tabulek by mělo výživné vzhledem k věku nezletilé dosahovat 15-19 % čistého měsíčného příjmu otce, tj. v tomto případě z částky 75 000 Kč, by se výživné mělo pohybovat od 11 250 Kč do 14 250 Kč. Stěžovatelka poukázala na související judikaturu Ústavního soudu, z níž se mimo jiné podává, že výživné pro nezletilé dítě je výsledkem volného hodnocení důkazů soudem a výše výživného je vždy ovládána do jisté míry volnou úvahou soudu, neboť zákon nestanoví žádná matematická pravidla, dle kterých by mělo být výživné vyměřeno. Tato volnost však neznamená, že by obecné soudy nemusely své závěry řádně odůvodňovat. V konkrétním případě by mělo jít seznat, proč soud dospěl ke konkrétní částce, což v projednávané věci nelze. Rozhodnutí krajského soudu tak není podle stěžovatelky řádně odůvodněno, když tento se rovněž nevypořádal s jejím návrhem na případné vyměření výživného se spořící částí. Obecné soudy rovněž nezohlednily tu skutečnost, že otec porušil shora uvedenou dohodu, dle níž měl umožnit matce život v domě v jeho vlastnictví a nést veškeré související náklady.
III.
V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle.
Stran výše výživného Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že tento se zabýval jak majetkovou situací otce, co by povinného, tak stěžovatelky. Současně uvedl, které skutečnosti považoval při hodnocení majetkových poměrů obou rodičů za podstatné a významné pro stanovení konkrétní výše výživného. Z jednotlivých skutečností významných pro stanovení výše výživného sice není poznat, jakou konkrétní hodnotu jim krajský soud přiřadil, nicméně toto podle náhledu Ústavního soudu není ani nutné. Podstatné je to, že krajský soud uvedl, co všechno bral při hodnocení výše výživného v potaz. Přiřazení konkrétní matematické hodnoty k té které hodnocené skutečnosti není nejen nutně žádoucí, ale není fakticky ani možné.
Na tomto místě nelze přehlížet, že výživa nezletilé je povinností nejen otce, ale též samotné stěžovatelky. Je pravdou, že v minulosti došlo na straně povinného ke zvýšení jeho příjmů, nicméně se tak stalo též na straně stěžovatelky. Vytkla-li tato obecným soudům, že neprojednaly její návrh na určení spořící složky výživného, lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou v situaci, kdy je výživné jako celek hrazeno k rukám matky. Poukazuje-li stěžovatelka na porušení předchozí dohody o výživném ze strany otce, nutno uvést, že tato skutečnost nemá na posuzování předmětného případu žádného vlivu. Je tomu tak právě proto, že předchozí výše výživného se odvíjela z dohody, tj. souhlasného projevu vůle obou rodičů. Pozbude-li tato vůle svého souladu, je na obecných soudech, aby stanovily přiměřené výživné.
Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15).
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou tu skutečnost, že obecnými soudy stanovené výživné bylo určeno v takové výši, která nezakládá pochybnost o zajištění řádné výživy oprávněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu