ECLI:CZ:US:2023:2.US.2210.23.1
sp. zn. II. ÚS 2210/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslavy Migotové a Ing. Pavla Migoty, zastoupených JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 355/2021-37 ze dne 29. 6. 2023 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 140/2018-164 ze dne 4. 11. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Městský úřad Kunovice, odbor stavební úřad (dále jen "stavební úřad") dodatečně povolil stavbu rodinného domu (dále jen "předmětná stavba"), která sousedí s domem stěžovatelů. To bylo nezbytné, neboť předmětná stavba nebyla vystavěna v souladu se stavebním povolením. Jelikož předmětná stavba byla prodloužena a došlo ke snížení vzdálenosti mezi ní a domem stěžovatelů pod právními předpisy stanovenou vzdálenost, muselo dodatečnému povolení stavby předcházet povolení výjimky z ustanovení o vzájemných odstupech mezi stavbami dle §25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen "vyhláška"). Jelikož stěžovatelé nesouhlasili s dodatečným povolení stavby, a zejména s rozhodnutím o povolení výjimky, podali ke Krajskému úřadu Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") odvolání. Ten ovšem odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
2. Rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelé napadli žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť nesouhlasili s důvody, pro které byla výjimka z §25 odst. 4 vyhlášky povolena. Stěžovatelé tvrdili, že nelze souhlasit se závěry správních orgánů, že povolením výjimky nedojde k narušení ani okolního prostředí, ani kvality a pohody bydlení v jejich domě. Krajský soud přisvědčil argumentaci stěžovatelů, a proto rozhodnutí správních orgánů rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 140/2018-111 ze dne 20. 12. 2019 zrušil. Proti rozsudku ovšem podal krajský úřad kasační stížnost. Nejvyšší správní soud posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu rozsudkem č. j. 3 As 355/2021-37 ze dne 29. 6. 2023 zrušil, neboť jej shledal nepřezkoumatelným, a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. V dalším řízení krajský soud žalobu stěžovatelů v záhlaví napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění rozhodnutí soud mimo jiné shrnul, že argumentace stěžovatelů ve vztahu k závěru, že předmět řízení a hlediska, k nimž je třeba přihlédnout, jsou v řízení o udělení výjimky z §25 odst. 2 vyhlášky, jakož i z §25 odst. 4 vyhlášky totožná, je v dané věci toliko polemikou se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V souladu s tímto právním názorem proto, pokud již v jiném rozhodnutí krajský soud konstatoval, že je výjimka z §25 odst. 2 vyhlášky v souladu se zákonem, nemohl v posuzované věci rozhodnout jinak. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost. Namítali, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dle jejich názoru rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neobsahuje náležité odůvodnění a zároveň krajský soud nepřihlédnul ke specifikům daného řízení. Nejvyšší správní soud ovšem shledal, že žádná z kasačních námitek není důvodná, a proto kasační stížnost stěžovatelů napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím brojí stěžovatelé ústavní stížností, neboť se domnívají, že postupem správních soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Správní soudy totiž nepřihlédly ke specifikům daného případu a nesprávně potvrdily rozhodnutí správních orgánů, která jsou založena na neproporcionálním, a tedy neobjektivním posouzení. Konečně řízení před správní orgány je zatíženo vadou, neboť nebylo postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Prvotně Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů a dospěl k závěru, že tato stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
7. Předně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo. Právní hodnocení předložené správními soudy při kontrole ústavní prováděné Ústavním soudem obstojí.
10. Ve své argumentaci stěžovatelé správně vyzdvihují, že při posuzování kvality prostředí, dříve označované jako pohody bydlení, je přihlíženo k mnoha činitelům. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 27/2012-113 ze dne 1. 11. 2012 konstatují, že mezi tyto jednotlivé činitele náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, zhoršení a omezení výhledu či narušení soukromí. Nicméně sami stěžovatelé uvádí, že tímto výčtem není posuzování kvality prostředí vyčerpáno.
11. V této věci Ústavní soud odkazuje na závěry vyjádřené v ustálené judikatuře Nevyššího správního soudu, který se sice primárně při výkladu pojmu kvality prostředí (pohody bydlení) přihlíží k objektivně existujícímu souhrnu činitelů a vlivů, avšak na pozadí nenechává ani subjektivní hledisko dané způsobem života v dané lokalitě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2005-116 ze dne 2. 2. 2016; či Vomáčka, V. Judikatura NSS: Pohoda bydlení a kvalita prostředí. Soudní rozhledy, 2015, č. 11-12, s. 386-391). Kvalitu prostředí posuzuje příslušný stavební úřad u konkrétních stavebních záměrů při zohlednění místních zvláštností dané lokality [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/18 ze dne 18. 12. 2018 (N 201/91 SbNU 535; 30/2019 Sb.), bod 57]. V posuzované věci stěžovatelé nesouhlasí právě s tím, jak správní orgány v jejich případě rozhodly. To ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat. Zároveň Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění neměla dostatečnou a rozumnou základnu, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s tímto stavem a že podaný výklad není ústavně souladný, argumentaci stěžovatele nepřisvědčil.
12. Stěžovatelé dále namítají, že řízení o povolení předmětné výjimky je zatíženo procesní vadou. Stěžovatelé uvádějí, že nebyli stavební úřadem vyzváni k vymezení požadavků pro případ, že nakonec k udělení výjimky dojde, což dle jejich názoru vyžaduje rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 69/2011-176 ze dne 14. 7. 2011. K tomu Ústavní soud uvádí, že z posledně citovaného rozhodnutí žádná taková povinnost nevyplývá. Nejvyšší správní soud v něm toliko konstatoval, že pokud už určitý požadavek vlastník sousední nemovitosti jakožto dotčená osoba vymezí, musí jej stavební úřad do rozhodnutí o udělení výjimky zahrnout, případně přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč takovému požadavku nebylo vyhověno. Z napadených rozhodnutí ovšem nevyplývá, že by takový požadavek stěžovatelé učinili, a stěžovatelé to ani netvrdí.
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti stěžovatelů a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelů. Z napadených rozhodnutí správních soudů je patrné, že se soudy námitkami stěžovatelů dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu