ECLI:CZ:US:2023:2.US.2257.23.1
sp. zn. II. ÚS 2257/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svrčka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 68 Co 112/2023-180, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2022 č. j. 22 C 305/2020-117, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1. 2023 č. j. 22 C 305/2020-138 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu dopravy (tj. žalované) zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 11. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), konstatoval, že ve správním řízení vedeném u Úřadu Městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hl. města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA - TAX, dále v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 1 A 96/2015, dále v řízení o kasační stížnosti vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020, byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok II) a současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 33 036,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků rozhodl městský soud napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé (ad výrok I) potvrzuje, ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad výrok II) se mění tak, že se konstatuje, že ve správním řízení vedeném u Úřadu Městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, u Magistrátu hl. města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA - TAX, dále v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u městského soudu pod sp. zn. 1 A 96/2015 a v řízení o kasační stížnosti vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020 bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I); žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 28 922,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti napadenému rozsudku městského soudu podal dovolání, které k ústavní stížnosti taktéž přiložil. Tato skutečnost, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li stěžovatel v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšný, nic mu pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému výroku III rozsudku městského soudu, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že zákonnost výroku III nyní napadeného rozsudku městského soudu může záviset na výsledku dovolacího řízení, když za situace, že by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl, znovu by městský soud musel řešit nejen meritum věci, ale i otázku nákladů řízení, o kterou jde právě v nyní posuzované věci, musí se výše uvedené závěry vztáhnout i na touto ústavní stížností napadený výrok III rozsudku městského soudu.
8. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému výroku III rozsudku městského soudu pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj