ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.192.2020:75
sp. zn. 9 As 192/2020 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr. Ing. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zast. JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 10. 2015, č. j. MHMP 1869053/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 1 A 96/2015 - 123,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce provedl přepravu osob, pana F. R. a paní N. M. (zaměstnanců žalovaného)
prostřednictvím služby Uber (UberPOP), aniž by byl držitelem koncese na silniční motorovou
přepravu, dokladů k provozování taxislužby a jeho vozidlo bylo registrováno jako vozidlo
taxislužby. Na konci jízdy byla žalovaným provedena kontrola podle zákona č. 255/2012 Sb., o
kontrole (kontrolní řád), ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „kontrolní řád“), v jejímž důsledku byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o
silniční dopravě, ve znění do 3. 10. 2017 (dále jen „zákon o silniční dopravě“), za což mu byla
uložena pokuta ve výši 15 000 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti prvostupňovému rozhodnutí.
[2] O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 A 96/2015 – 38, a to tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil (z důvodů pro projednávanou
kasační stížnost nerelevantních – sdílená přeprava nebyla dle jeho názoru v rozhodné době
zakázaná). Na základě kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016 - 136, a věc byla vrácena
městskému soudu k dalšímu řízení.
[3] V novém (nyní přezkoumávaném) rozsudku městský soud, s odkazem na judikaturu
Soudního dvora EU (viz body 43. až 48. napadeného rozsudku), podanou žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu
obsáhlou kasační stížností se dvěma kasačními námitkami, pro které navrhuje napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
[5] V první kasační námitce stěžovatel uvádí, že kontrola proběhla nezákonně.
Dle jeho názoru právní řád neumožňuje, aby byly ke kontrole přizvány fyzické osoby,
prostřednictvím kterých jsou opatřovány podklady již před zahájením kontroly. To může
provádět pouze kontrolní orgán. Jelikož pan F. R. a paní N. M. provedli před zahájením kontroly
tajně a bez souhlasu stěžovatele nějaké úkony, učinili tak v rozporu se zákonem.
[6] Zároveň stěžovatel poukazuje na neaplikovatelnost judikatury citované městským
soudem, neboť v tomto případě byla kontrola zahájena podle §5 odst. 2 písm. a) kontrolního
řádu a nikoliv podle písm. c) téhož ustanovení. Dále v této námitce rozporuje existenci
„materiálního pověření“ pro pana F. R. a paní N. M., jelikož kontrolní řád takové pověření
nezná. Nezákonné provedení kontroly pak způsobuje nezákonnost celého navazujícího správního
řízení.
[7] Obsahem druhé kasační námitky je polemika stěžovatele s naplněním skutkové podstaty
přestupku podle §34e odst. 1 zákona o silniční dopravě. Toto ustanovení totiž vyžaduje,
aby fyzická osoba činnost vykonávala (nedokonavý vid – opakovaně) a nikoliv vykonala
(dokonavý vid – pouze jednou). V projednávané věci totiž nebylo stěžovateli prokázáno
opakované a soustavné jednání. Pro podporu svého výkladu obsáhle odkazuje na judikaturu
správních soudů a provedenou novelu zákona. Tuto kasační námitku stěžovatel uzavírá tím,
že je nutné přihlédnout i k zásadě in dubio pro mitius. Na několika místech zároveň poukazuje
na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že kontrola byla provedena zcela v souladu
se zákonem. Kontrolní řád umožňuje k účasti na kontrole přizvat, za účelem dosažení jejího
účelu, fyzickou osobu. Právě to správní orgán učinil. Odkazy na judikaturu v napadeném
rozsudku považuje za přiléhavé a judikaturu kasačního soudu za ustálenou, přičemž následně
ji obsáhle cituje. Ke druhé kasační námitce žalovaný, s odkazem na judikaturu zdejšího soudu,
uvádí, že stěžovatel naplnil definiční znaky taxislužby a výklad pojmu „vykonává“ ve skutkové
podstatě provedený městským soudem je správný. K aplikaci zásady in dubio pro mitius žalovaný
uvádí, že ta by měla být aplikována až po řádném výkladu normy, přetrvávají-li pochybnosti.
Její aplikace tak není na místě. Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
[§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl
vadami, které podle jeho setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry
ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje
(viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS;
či rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený
rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jako celek je
rozsudek vnitřně konzistentní, z odůvodnění jsou zřejmé úvahy městského soudu i to, jak
posoudil žalobní námitky stěžovatele. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená,
že krajský (zde městský) soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle
vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. k tomu např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
III.a K postavení cestujících v rámci kontroly
[12] První kasační námitka míří na postavení pana F. R. a paní N. M. v rámci kontroly, kteří
jako cestující absolvovali se stěžovatelem cestu na místo, kde následně proběhla kontrola.
[13] Obdobnou situací se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (nejnověji
např. v rozsudku NSS ze dne 16. 12. 2021, č. j. 9 As 141/2020 - 43, odst. [13] až [19]).
Při tom dovodil, že fyzické osoby provádějící jízdu byly v těchto případech tzv. přizvanými
osobami (§6 kontrolního řádu). Kasační soud jízdu přirovnal ke kontrolnímu nákupu, který
se pro kontroly podobného typu běžně používá, a který je prvním kontrolním úkonem
(tedy součást kontroly). Kontrola totiž může být zahájena i bez předchozího oznámení přímo
kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází předložení pověření ke kontrole, je-li takový
postup k výkonu kontroly třeba [§5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu] (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 26. 7. 2018, č. j. 10 As 25/2018 - 50, odst. [12] až [17] a judikaturu tam citovanou;
či nověji rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2021, č. j. 2 As 344/2019 - 47, odst. [19] až [21];
nebo rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2021, č. j. 3 As 104/2019 - 37, odst. [33] až [35]).
[14] V projednávaném případě přitom kasační soud neshledal důvod se od těchto závěrů
odchýlit. Nástup cestujících do vozidla a jimi provedená kontrolní jízda [tj. „kontrolní nákup“
podle §8 písm. b) kontrolního řádu] byly v dané věci prvním z kontrolních úkonů
ve smyslu §5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu, provedeným přizvanými osobami. K tomuto
závěru správně dospěl i městský soud (bod 41. napadeného rozsudku). Nešlo tedy o úkony
předcházející kontrole podle §3 kontrolního řádu, jak se dovolává stěžovatel, a městským
soudem citovaná judikatura je přiléhavá.
[15] Co se týče pověření, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že přizvané osoby
musí disponovat alespoň obecným písemným pověřením (srov. např. rozsudek
NSS ze dne 10 As 25/2018 - 50, odst. [18]; rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2018,
č. j. 6 As 318/2018 - 38, odst. [11]; či rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 As 245/2018 - 36,
odst. [14]). Jak vyplývá ze spisového materiálu správních orgánů, dvojici sestavil dopravní úřad
za účelem provedení kontrolní akce, oba cestující jsou zaměstnanci žalovaného, a (ústní) pokyn
uskutečnit jízdu dostali od svého nadřízeného. Je tak zřejmé, že šlo o iniciativu žalovaného, proto
je mu přičitatelná a lze uzavřít, že cestující byli materiálně pověřeni (rozsudek NSS
č. j. 2 As 344/2019 - 47, odst. [19]). Za této situace, jakkoliv je absence písemného pověření třeba
považovat za vadu, s ohledem na skutečný obsah jimi provedeného úkonu a jeho význam
pro kontrolu a její výsledek, existenci materiálního pověření dopravním úřadem a postradatelnost
skutkových okolností, o nichž vypovídali jako svědci, tato vada neměla vliv na zákonnost
kontroly ani na rozhodnutí dopravního úřadu (tamtéž, odst. [29]).
[16] První kasační námitka tak není důvodná.
III.b Ke skutkové podstatě
[17] Ve druhé kasační námitce stěžovatel namítá, že naplnění skutkové podstaty §34e odst. 1
zákona o silniční dopravě vyžaduje opakované a soustavné jednání, což v projednávané věci
nebylo dokázáno.
[18] I tato otázka je judikaturou již vyřešena a soudy se obdobnou argumentací zabývaly.
Z užití slovesného vidu nedokonavého nelze dovozovat, že pod vykonáváním této práce nelze
rozumět pouze samotnou přepravu klienta v každém jednotlivém případě, nýbrž veškerou
činnost svojí povahou spadající pod práci řidiče taxislužby. Okolnost, že byla prokázána pouze
jedna přeprava, na tomto závěru nic nemění; tato přeprava totiž byla indikátorem dlouhodobější
činnosti vykonávané pro platformu Uber, nikoliv ojedinělou událostí. Argumentaci stěžovatele
založenou na ryze gramatickém výkladu a důsledném lpění na nedokonavosti užitého slovesného
vidu (což by vedlo k závěru, že nebyla-li prokázána opakovanost a soustavnost jeho činnosti,
nemohl se ani dopustit daného přestupku) shledal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20 (konkrétně bod 35.), přepjatě formalistickou,
která v konfrontaci s ostatními způsoby výkladu (zejména logickým, teleologickým nebo
systematickým) nemůže obstát (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2021,
č. j. 5 As 267/2018 - 68, odst. [35]; či rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 As 326/2020 - 56,
odst. [27]).
[19] Konečně ani argumentace zásadou in dubio mitius nemůže být úspěšná. Ta se totiž
uplatňuje pouze v případě, kdy proti sobě stojí dva rovnocenné výklady, což ovšem není případ
projednávané věci (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 5 As 267/2018 - 68, odst. [36]).
[20] Ani druhá kasační námitka tak není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému
nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu