ECLI:CZ:US:2023:2.US.2410.22.1
sp. zn. II. ÚS 2410/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem ul. 28. října 184, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022, č. j. 7 Tdo 1342/2021-18148, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020, č. j. 4 To 58/2020-18020, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019, č. j. 43 T 17/2006-16864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 43 T 17/2006-16864 byli stěžovatel a spoluobviněný P. F. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (ve znění účinném do 30. 6. 2006). Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v počtu 400 denních sazeb ve výši 5 000 Kč a podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnosti. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Rozsudek městského soudu napadli odvoláními stěžovatel i spoluobviněný v celém jeho rozsahu a státní zástupce ve výroku o trestu v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu z podnětu odvolání obou obviněných uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že uznal oba obviněné vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 400 000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v počtu 400 denních sazeb ve výši 1 000 Kč a podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo současně rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnost a podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že v inkriminované době a ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami jako jednatel společnosti A realizoval podvodný plán v rozporu s oprávněnými ekonomickými zájmy státu (Ministerstva pro místní rozvoj, dále jen "MMR") neomezeně a bez jakékoli možnosti účinné obrany státu ovládnout v rozsudku specifikovaná aktiva společnosti B (dále jen "B"), a společnosti A a s takto podvodně získanými finančními prostředky následně prostřednictvím dalších uvedených osob, stojících mimo strukturu MMR, ke škodě státu nakládat a zastřít původ či jinak usilovat o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění majetkového prospěchu získaného trestnou činností.
5. Dovolání stěžovatele (i spoluobviněného) proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že od počátku se svým trestním stíháním nesouhlasí. Smlouvy o převodu obchodních podílů uzavíral za účelem realizace zcela legálního podnikatelského záměru, který opakovaně v trestním řízení vysvětloval. Se spoluobviněným ani dalšími již odsouzenými osobami se neznal a nemohl vědět o jejich krocích, které nyní obecní soudy dávají do souvislosti s jeho jednáním. Stěžovatel popírá, že by cena za obchodní podíl byla podhodnocená, k čemuž navrhoval i důkaz účetní závěrkou společnosti B a další. Tvrdí, že na úhradu ceny za převod nemohly být použity prostředky společnosti B. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy při objasnění případu postupovaly laxně a tendenčně a mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy jsou patrny významné rozpory. Pochybnosti v otázce viny by přitom měly být vykládány ve prospěch podezřelé nebo obvinění osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že na Ústavní soud se ústavní stížností obrátil i spoluobviněný P. F. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2791/22. Dne 15. 11. 2022 Ústavní soud vydal usnesení, kterým jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. Jak správně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založena pouze na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Řádně a dostatečně se obecné soudy vypořádaly také s námitkou stěžovatele směřující k neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů a zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud poukázal na to, že již městský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozsudků uvedly, že provedené dokazování považují za dostačující pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže se tedy obecné soudy na základě podrobně popsaných skutkových zjištění podpořených provedenými důkazy, přiklonily k verzi obžaloby, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
14. Dospěly-li ve věci obecné soudy k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a s obhajobou navrhovanými důkazy se řádně vypořádaly, postupovaly v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
15. Nejvyšší soud se rovněž podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu