ECLI:CZ:US:2023:2.US.2460.23.1
sp. zn. II. ÚS 2460/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 291/2023-155 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2022 č. j. 21 Co 276/2022-133, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JP Develop s. r. o., sídlem Kubelíkova 603/59, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že mu bylo upřeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 7. 6. 2021 č. j. 20 C 425/2021-100 uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatila částku 625 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 58 160,40 Kč.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Městský soud vyšel z toho, že aby bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), musely by být v prvé řadě splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., tedy že z žalobních tvrzení lze vyvodit bez dalšího hmotněprávní povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhá; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2004). Dále vyšel z toho, že stěžovatel v žalobě tvrdil, že mezi účastníky byla dne 22. 11. 2019 uzavřena smlouva, v níž se vedlejší účastnice zavázala zaplatit částku 1 250 000 Kč jako náhradu nákladů spojených s nutností provést stavební práce a tato částka měla být zaplacena prostřednictvím advokátní úschovy, kdy jedna polovina již byla stěžovateli zaplacena a druhá polovina byla vrácena vedlejší účastnici, protože stěžovatel nepředložil listiny podle čl. 3 odst. 3.1 smlouvy o advokátní úschově, přičemž stěžovatel netvrdil, jaké podmínky byly pro výplatu zbývající částky 625 000 Kč splněny, a uvedenou smlouvu nepředložil. Podle městského soudu tak z žaloby nevyplývalo, že by nárok byl oprávněný, zejména jde-li o splatnost žalované částky, což již konstatoval obvodní soud v usnesení, kterým zamítl stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření. Doplnil-li stěžovatel některá svá tvrzení podáním dne 25. 3. 2022, stalo se tak až poté, co již byla kvalifikovaná výzva zaslána vedlejší účastnici, a toto doplnění jí nebylo doručeno.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť městský soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003 a ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 a usneseními ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 33 Cdo 49/2016, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. 29 ICdo 108/2017 a ze dne 24. 11. 2022 sp. zn. 29 ICdo 1/2022).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel vytýká městskému soudu i Nejvyššímu soudu, že na posuzovanou věc aplikovaly judikatorní závěry dovolacího soudu, ač tyto jsou s ohledem skutečný stav řízení a obsah spisu nepřiléhavé, maje za to, že jde o postup problematický a rozporný s principy spravedlivého procesu. Z praxe dovolacího soudu má plynout, že vydání rozsudku pro uznání je vyloučeno za situace, kdy je žaloba zjevně nedůvodná, tj. jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout. Akceptuje, že ve světle této judikatury jsou na žalobu, má-li být vydána kvalifikovaná výzva a rozsudek pro uznání, kladeny zvýšené nároky co do úplnosti tvrzení a jejich prokázání, nicméně v tomto případě požadavky byly naplněny, a především nebyl žalobou uplatněn nárok zjevně bezdůvodný, který by ani při prokázání všech žalobních tvrzení nemohl být soudem přiznán. V této souvislosti tvrdí, že v žalobě vylíčil zásadní skutečnosti o vzniku nároku, který plynul přímo ze smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí, když poukázal na její článek II. odst. 2. 2., článek III. a článek IV. odst. 4. 1. a na vyrozumění o provedení vkladu do katastru nemovitostí, a dodává, že svá tvrzením o včasném nepředložení listin pro výplatu příslušné částky z úschovy svým přípisem ze dne 25. 3. 2022 doplnil též o smlouvu o advokátní úschově, čímž prý svá tvrzení jednoznačně prokázal.
6. Stěžovatel se domnívá, že uvedené soudy posoudily danou věc nedostatečně a zkratkovitě, když nevěnovaly pozornost zásadním tvrzením a skutečnostem, případně selektivně zohlednily pouze některé z nich. Městský soud se zaměřil na podmínky výplaty částky z advokátní úschovy a zcela pominul, že nárok byl i bez doložení smlouvy o advokátní úschově jednoznačně prokázán. Dále naprosto nesprávně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003, neboť z něho neplyne, že by kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. bylo možné vydat pouze tehdy, lze-li z žalobních tvrzení vyvodit bez dalšího hmotněprávní povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhá. Nejvyšší soud zcela rezignoval na vlastní posouzení obsahu žaloby a pouze konstatoval závěry své rozhodovací praxe, aniž by nastínil, proč by jejich aplikace měla být namístě.
7. Uvedené soudy podle stěžovatele nejenže poukázaly na nepřiléhavé závěry ustálené soudní praxe, ale dokonce se uchýlily k jejímu neodůvodněně odchylnému výkladu, což představuje nepřípustnou svévoli v soudním rozhodování. Pro popsané vady mají být napadená soudní rozhodnutí neprozkoumatelná, rozporná s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a s jeho legitimním očekáváním, přístup uvedených soudů má být formalistický, neboť rezignovaly na svou povinnost seznámit se s obsahem spisu, což vedlo k nesprávnímu právnímu posouzení a nesprávnému přezkumu procesního postupu obvodního soudu. Odepřen pak měl být přezkum rozhodnutí městského soudu v dovolacím řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Úvodem považuje Ústavní soud za potřebné zmínit, že soudní řízení dále probíhá, a stěžovatel má tudíž (i nadále) možnost domáhat se svých práv u soudu, jak mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti připomíná své závěry týkající se kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. a rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., obsažené např. v nálezu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3964/17 (N 54/88 SbNU 709). Podle nich je obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat, a že k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (exceptiones non sunt extendendae, exceptiones sunt strictissimae interpretationis), a že naopak rozšiřující výklad je namístě tam, kde jde o uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu a na soudní ochranu formou řádně vedeného soudního řízení (viz bod 44). V tomto nálezu Ústavní soud (viz bod 46) dále poukázal na nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), ve kterém byla připuštěna možnost ústavně konformního výkladu §114b odst. 5 a slov "§114b odst. 5" v §153a odst. 3 o. s. ř. s tím, že jde o opatření vedoucí k větší efektivitě soudního řízení, neboť primárním účelem kvalifikované výzvy je v rámci přípravy jednání zajistit od žalovaného stanovisko k žalobě, a to pod hrozbou fikce uznání nároku. Současně však upozornil, že jde o opatření poměrně "drakonické", dotýkající se samotné hranice ústavnosti, a proto je nutno s ním zacházet s nutnou dávkou opatrnosti, resp. střídmosti; soud je proto povinen pečlivě zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř.
11. Těmto ústavněprávním východiskům konvenuje právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá; nevyplývá-li z nich uplatněné právo na zaplacení peněžité částky, nemá soud výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydávat, a pokud tak přesto učiní, je "nevyjádření" žalovaného (§114b odst. 5 o. s. ř.) bezpředmětné, protože fikce uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nemůže nastat. Důvodná pak není ani stěžovatelova námitka nepřiléhavosti odkazované judikatury, neboť v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 Nejvyšší soud konstatoval, že předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo na zaplacení peněžité částky ze skutečností v žalobě uvedených.
12. Skutečnost, zda uplatněné právo na zaplacení peněžité částky z žalobních tvrzení dostatečně vyplývá či nikoliv, posuzuje soud na základě konkrétních okolností případu, a jeví-li se tato skutečnost nejednoznačnou, s ohledem na výše uvedená východiska by k vydání výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. neměl přistoupit. V posuzované věci městský soud náležitě vysvětlil, proč nepovažuje žalobní tvrzení v příslušném ohledu za dostatečná a proč nelze brát v úvahu doplnění skutkových tvrzení podáním ze dne 25. 3. 2022. Vzhledem k tomu nelze městským soudem vydaný rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Stejně tak uvedenému soudu nelze vytknout, že by jím uplatněné důvody byly z věcného hlediska zjevně nepřiléhavé, a napadené rozhodnutí by tak vykazovalo známky svévole v soudním rozhodování. Stěžovatelově námitce porušení práva na spravedlivý proces tak zjevně přisvědčit nelze.
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu