ECLI:CZ:US:2023:2.US.250.23.1
sp. zn. II. ÚS 250/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Čecha, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 6 As 177/2022-28, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2022, č. j. 54 A 16/2020-42, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 1. června 2020, č. j. SBS 15602/2020/ČBÚ-23 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 27. února 2020 č. j. SBS 21997/2018/OBÚ-04/5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z přestupku podle §40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné vniknutí do důlního díla), a uložil mu za to pokutu ve výši 8 000 Kč. Stěžovatel se měl přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" vědomě a úmyslně neoprávněně vnikl do dolu Bílina. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ a odvolání stěžovatele proti němu zamítl napadeným rozhodnutím.
2. Proti rozhodnutí žalovaného ČBÚ brojil stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že odpovědnost za spáchání přestupku nezanikla uplynutím promlčecí doby, neboť doručením příkazu obvodního báňského úřadu dne 7. 3. 2019 došlo k přerušení promlčecí doby dle §32 odst. 2 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť žalobci bylo oznámeno zahájení řízení o přestupku bez ohledu na to, že byl příkaz později podáním odporu zrušen. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady ne bis in idem. Dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejednalo o jednočinný, ale vícečinný souběh projednávaného přestupku s přestupkem spočívajícím v tom, že žalobce nesplnil pokyn policisty udělený na základě §8 odst. 4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, k zajištění účelu shromáždění, za který byl pokutován příkazem Městského úřadu Litvínov ze dne 2. 11. 2018. Oba přestupky byly spáchány jak odlišným jednáním, tak odlišným následkem. Žalobce neuspěl ani s námitkou, že nebyla prokázána jeho totožnost. Krajský soud v tomto ohledu zdůraznil, že žalovaný nevycházel pouze z úředních záznamů policie, ale též z oznámení o přestupku, seznamu "dodatečně ustanovených přestupců" a pravomocného příkazu Městského úřadu Litvínov, které prokázaly, že se žalobce v daném čase nacházel na místě spáchání přestupku. Dle krajského soudu žalobce naplnil formální i materiální stránku přestupku. Uvedl, že snaha upozornit na klimatickou krizi neopravňuje k porušování platných právních předpisů. Žalobce se přestupku nedopustil vlastní účastí na protestu, nýbrž v okamžiku, kdy se oddělil od trasy protestu a neoprávněně vnikl do důlního díla. Poukaz žalobce na právo na odpor plynoucí z čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") krajský soud označil za nepřípadný, neboť žalobce se nestavěl na odpor žádné osobě či síle, která by se pokoušela odstraňovat demokratický řád lidských práv a základních svobod.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost pro její nepřijatelnost podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). Odkázal přitom, že se jedná o sériovou věc typového případu účastníků Klimakempu 2018, kterými se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 22. 11. 2022 č. j. 6 As 175/2022-28 (či ze dne ze dne 31. 10. 2022, č. j. 4 As 100/2022-32) a od zde vyslovených závěrů neměl důvod se odchylovat. K otázce identifikace stěžovatele jako pachatele přestupku již v minulosti kasační soud potvrdil, že judikatura zapovídá použití úředního záznamu jako jediného důkazu, avšak v projednávané věci žalovaný vycházel také z pravomocného příkazu Městského úřadu Litvínov, z něhož je zřejmé, že se stěžovatel v rozhodném čase na místě nacházel. Stěžovatel navíc tuto skutečnost nijak konkrétně nezpochybňoval ani konkrétně netvrdil, že policie postupovala protiprávně, takže by jí učiněná zjištění nebylo možno procesně použít. Naopak uvedl, že cílem jeho jednání bylo protestovat proti těžbě hnědého uhlí, která ohrožuje celosvětové klima. Tím fakticky skutečnost, že do lomu Bílina vnikl, potvrdil. V souvislosti s námitkou porušení zásady ne bis in idem Nejvyšší správní soud aproboval závěr krajského soudu, že stěžovatel spáchal dva přestupky ve vícečinném souběhu. V rozsudku č. j. 6 As 175/2022-28 se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval tomu, že skutkovou podstatu přestupku podle horního zákona (přesněji řečeno její formální znaky) účastníci akce naplnili tím, že vnikli do důlního díla, kam je vstup zakázán. Naproti tomu skutkovou podstatu přestupku podle zákona o právu shromažďovacím stěžovatel podle pravomocného příkazu Městského úřadu Litvínov, který není předmětem soudního přezkumu v tomto řízení, naplnil tím, že v prostoru lomu Bílina neuposlechl pokynu policisty k jeho opuštění. Nehledě na časový odstup obou jednání, neuposlechnutí policistovy výzvy není součástí jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přestupku podle horního zákona, ani nebylo stěžovateli kladeno k tíži jako přitěžující okolnost. Rozdílné jsou i zájmy chráněné oběma dotčenými předpisy. Nejednalo se tedy o totožný skutek, a nemohlo tak dojít k porušení zákazu dvojího trestání. Taktéž aproboval závěr krajského soudu, který stěžovatelovu pohnutku spočívající ve snaze upozornit na klimatickou krizi nepovažoval za výjimečnou okolnost, jež by odůvodnila závěr, že jeho jednání nenaplnilo materiální znak přestupku. Společenskou škodlivost protiprávního jednání nemůže eliminovat politická pohnutka. I v době nečinnosti těžby hrozí v důlním díle újma na životě a zdraví vniknuvších a osob, které musí incident řešit.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že jeho kasační stížnost byla neústavně odmítnuta pro nepřijatelnost, ač pro to nebyly dány důvody. Kasační stížnost zjevně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Především však byl v nyní posuzované věci nepřípustně znovu potrestán za tentýž skutek. Správní orgány přitom nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením dvou skutků (co do jednání) přišel až krajský soud. Jeho závěry, které v usnesení převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Protože správní soudy překlenuly vady správních rozhodnutí rozdílným výkladem skutkového stavu, vykročily ze své role přezkumné instance. Neuposlechnutí výzvy policistů má zahrnovat všechny přestupky, protože policisté tehdy vyzývali, aby se nevstupovalo mimo vyznačenou trasu shromáždění. Již podle samotné výzvy policistů proto nebylo možné vstoupit do důlního díla. Šlo o jeden incident, vést několik samostatných řízení nedává smysl. Lze přitom rozhodnout v jediném řízení, protože každý orgán veřejné moci má znát právo, tedy celou šíři přestupkového práva. Mnohost pak lze zohlednit jako přitěžující okolnost.
2. Od počátku řízení stěžovatel namítal, že jej správní orgány nedostatečně ztotožnily. Správní orgány vycházely výhradně z dodatečného ztotožnění Policií České republiky. V jiných řízeních Městský úřad Litvínov přitom shledal, že identifikace Policií České republiky byla smyšlená, což stěžovatel v nyní posuzované věci tvrdil. Nikdo na to však nereagoval. Jde o to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nelze vycházet výhradně z úředních záznamů. Ani Nejvyšší správní soud se s touto námitkou v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Správní spis neobsahuje žádné podání vysvětlení. Zadržení osoby tehdy proběhlo jako zadržení osoby neztotožněné a přiložené fotografie nebyly provedeny jako důkaz. Správní orgány proto nepřípustně vycházely toliko z jednostranných úkonů Policie České republiky.
3. Orgány veřejné moci se nevypořádaly s jeho tvrzením, že chybí materiální znak přestupku, kdy se u stěžovatele nejedná o běžně se vyskytující případ. Správní soudy nereagovaly na námitky stěžovatele, že jeho jednání je motivováno výkonem ústavně zaručených práv na odpor a ochranu životního prostředí. Stěžovatel se účastnil protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1022/21, ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam tzv. občanské neposlušnosti, a to dokonce v kontextu téže akce - "Klimakemp 2018". Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 30. 11. 2022 č. j. 1 As 192/2022-25, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu v obdobné věci, protože se krajský soud nevypořádal s námitkou tehdejší žalobkyně o nenaplnění materiální stránky přestupku.
III.
Posouzení Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci jsou předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o přestupku stěžovatele, za jehož spáchání mu správní orgány uložily pokutu ve výši 8 000 Kč. Pro Ústavní soud je proto v prvé řadě významné, že konkrétní právní důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatele spočívají v jeho povinnosti strpět majetkovou sankci v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí právě i u ukládání pokut za přestupky v tzv. bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20).
3. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů neplyne, že stěžovatel by měl být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčen na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá. Tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.
4. O ústavněprávním rozměru věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. K tvrzením stěžovatele o porušení zásady ne bis in idem Ústavní soud konstatuje, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi a judikaturu ESLP posuzovaly jednotu skutku jak co do jednání (idem factum), tak co do následku (idem crimen). Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu plyne, že jde ve věci stěžovatele v obou uvedených intencích o odlišné skutky. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom třeba se u zkoumání totožnosti činu (skutku) co do jednání pro účely posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zaměřit zjednodušeně řečeno na to, zda jsou konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného neoddělitelně spojeny v čase a místě [viz např. bod 29 nálezu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 143/16 (N 67/81 SbNU 167), bod 8 usnesení ze dne 11. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2338/16 či obdobně bod 15 usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1109/16].
5. Krajský soud a Nejvyšší správní soud přitom v odůvodnění napadených rozhodnutí odlišily jednání stěžovatele co do zřetelně oddělitelné časové posloupnosti; stěžovatel nejprve do důlního díla vnikl (přestupek podle horního zákona) a posléze, kdy se již v důlním díle nacházel, nerespektoval výzvy policistů (přestupky proti veřejnému pořádku). Takové úvahy uvedená východiska respektují, nelze jim upřít racionálně logický základ a jsou srozumitelně odůvodněny.
6. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že správní soudy nepřípustně nahradily důvody rozhodnutí správních orgánů. Doktrína se vesměs shoduje na tom, že nikoli každá objektivní nesprávnost správního rozhodnutí povede bez dalšího k jeho důvodnému zrušení, přičemž je třeba zkoumat intenzitu "nesprávnosti", předvídatelnost případného zrušujícího rozsudku správního soudu a jeho dopady do postavení žalobce (viz SOCHOROVÁ, V. In: BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, výklad k §78, či KÜHN, Z. In: KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 643).
7. Je sice pravdou, že pro správní orgány v nyní posuzované věci bylo rozhodné zejména odlišení skutků z hlediska následků. Z napadeného rozhodnutí ČBÚ je však zřejmé, že se jednotlivými skutky zabýval stejně jako správní soudy i z hlediska jednání. Pro Ústavní soud je v tomto směru dále rozhodné, že stěžovatel měl v předcházejících fázích řízení možnost reagovat na odlišení skutku provedené krajským soudem, bylo-li by možné přistoupit na jeho argumentaci, že řádné odlišení skutků co do jednání správní orgány neprovedly. Pro Ústavní soud by nadto bylo nepřípustným formalismem, zrušil-li by napadená rozhodnutí jen s tím, že správní orgány by doplnily odůvodnění svých rozhodnutí. Právní postavení stěžovatele by se tím, byť jen hypoteticky, nezměnilo. Orgány veřejné moci proto posoudily jednotu skutku řádně.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že neshledal tzv. kvalifikované vady v procesu zjišťování, zda stěžovatel spáchal skutek, který mu je kladen za vinu. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele a s vlastní judikaturou vypořádal dostatečně. O tom ostatně svědčí i stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 1 As 192/2022 v obdobné věci; Nejvyšší správní soud jím sice zrušil rozhodnutí krajského soudu a ČBÚ, protože, mimo jiné, správní orgány vycházely při zjištění totožnosti jiné účastnice akce "Klimakemp 2018" toliko z úředních záznamů. Nejvyšší správní soud však v uvedeném rozsudku odlišil uvedenou věc od nyní posuzované; rozhodné bylo právě to, že v nyní posuzované věci byl stěžovatel ztotožněn fotografiemi a že správní orgány zde vycházely rovněž z pravomocných příkazů Městského úřadu Litvínov, proti kterým stěžovatel nijak nebrojil. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že jedinými podklady orgánů veřejné moci pro zjištění tehdejší přítomnosti stěžovatele v dolu Bílina jsou jednostranné akty Policie České republiky.
9. Ústavní soud zjistil, že správní soudy se s námitkou stěžovatele o pohnutkách jeho jednání jako politického protestu vypořádaly. Již z napadeného rozsudku krajského soudu lze seznat, že pro krajský soud nejsou politické pohnutky stěžovatele bez dalšího takovou okolností, která nyní posuzovanou věc činí vybočující z běžných případů, aby bylo možné vyloučit společenskou škodlivost přestupku. Správní soudy identifikovaly okolnosti, které značí materiální škodlivost jednání stěžovatele.
10. Ústavní soud odůvodnění správních soudů v podmínkách nyní posuzované věci akceptuje. U tvrzení o politických pohnutkách stěžovatele nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel byl sankcionován v přestupkovém řízení pokutou v řádu jednotek tisíců Kč. Podle některých autorů se přitom legitimita projevů tzv. občanské neposlušnosti odvíjí mimo jiné od ochoty nést negativní následky s nimi spojené [viz RAWLS, J. Definition and Justification of Civil Disobedience. In: BEDAU, H. A. (ed.). Civil Disobedience in Focus. London: Routledge, 1991, s. 106 a 107; GREENAWALT, K. Justifying Nonviolent Disobedience. In: Tamtéž, s. 185 a násl.; či KOZÁK, J. Občanská neposlušnost z perspektivy práva a právní teorie. In: Právník, 2013, č. 4, s. 368]. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci považuje takové následky pro stěžovatele za zanedbatelné, a nemá proto důvod v tomto směru úvahy orgánů veřejné moci dále zkoumat. Jinými slovy, Ústavní soud nezpochybňuje naléhavost motivů stěžovatele, avšak respektuje, že veřejná moc na porušení zákonem chráněných zájmů přiměřeně reaguje.
11. Srovnání s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 192/2022 nejsou přiléhavá. Věc sp. zn. II. ÚS 1022/21 se týkala výzvy Policie České republiky k prokázání totožnosti protestujícího a Ústavní soud v uvedené věci deklaroval, že čl. 19 odst. 1 Listiny (zaručující právo pokojně se shromažďovat) nevyjímá bez dalšího ze své ochrany ta shromáždění, na kterých dochází k projevům tzv. občanské neposlušnosti. Jde tedy o jiné právní okolnosti, které s nyní posuzovanou věcí, tedy správním trestáním, nesouvisí. Ve věci sp. zn. 1 As 192/2022 Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu (a ČBÚ) mimo jiné proto, že se krajský soud s námitkou jiné účastnice akce "Klimakemp 2018" o jejích politických pohnutkách nijak nevypořádal. To však v nyní posuzované věci neplatí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu