ECLI:CZ:US:2023:2.US.2903.22.1
sp. zn. II. ÚS 2903/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Jeřábka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2022 č. j. 33 Cm 9/2016-286 a ze dne 15. srpna 2022 č. j. 33 Cm 9/2016-281, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2022 čj. 33 Cm 9/2016-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je žalovaným proti vedlejší účastnící žalobkyni CAPITAL-STAR s.r.o., v žalobě o zaplacení částky 1 139 359 Kč s příslušenstvím ze směnky. Napadeným rozhodnutím ze dne 15. 8. 2022 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku výši 56 158 Kč, a to prostřednictvím vyšší soudní úřednice podle §9 odst. 2 věty třetí zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. Poučil jej, že proti rozhodnutí může podat námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel tak také učinil, krajský soud nicméně námitkám nevyhověl a rozhodnutí vyšší soudní úřednice potvrdil.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se významem nejedná o bagatelní věc. Proti povinnosti hradit poplatek řádně před obecnými soudy argumentoval, a to jednak předchozí úhradou soudního poplatku žalovaným a existujícím osvobozením od povinnosti hradit soudní poplatek v době splatnosti. Na námitky se však stěžovateli nedostalo odpovědi. Právní zástupce z obavy o přístup k soudu poplatek za stěžovatele uhradil.
4. Stěžovatel rozvedl, že po skutkové stránce se jedná o dlouholeté soudní řízení o zaplacení směnečné sumy. Stěžovatel byl avalistou směnky, kterou jako zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru s vedlejší účastnicí vystavila matka stěžovatele (ta v průběhu řízení zemřela). Stěžovatel byl v pozici žalovaného v řízení úspěšný s podaným dovoláním. Nejvyšší soud zrušoval předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, neboť odmítly posuzovat dohodu o zajištění směnkou v kontextu celé smlouvy o úvěru. V původním nalézacím řízení (před kasačním zásahem Nejvyššího soudu) byl stěžovatel částečně osvobozen od placení soudního poplatku. Za první odvolání ve věci uhradil soudní poplatek ve výši 1000 Kč. V rámci řízení o dovolání již stěžovatel a jeho matka nebyli osvobozeni od placení soudních poplatků. Po zásahu Nejvyššího soudu však Krajský soud rozhodl shodně jako v prvém případě, kdy dle názoru stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zcela ignoroval závazný názor Nejvyššího soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem v první fázi rozhodl o zrušení osvobození od soudních poplatků stěžovatele (usnesení č. j. 33 Cm 9/2016-245) se zpětnou účinností, následně k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze zrušil (usnesení č. j. 12 Cmo 21 8/2021-251) z důvodu, že nebyly dány podmínky pro odnětí osvobození se zpětnou účinností. Z toho stěžovatel dovozuje, že k zaplacení soudního poplatku za odvolání v jeho případě již jednou došlo, ačkoliv úhrada soudního poplatku činila toliko 1 000 Kč. Následně došlo k rozhodnutí soudu prvního stupně (č. j. 33 Cm 9/2016-268), kterým bylo odejmuto stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Toto rozhodnutí bylo Vrchním soudem v Praze jakožto soudem odvolacím potvrzeno. Následovalo vydání usnesení s výzvou k úhradě soudních poplatků a po námitkách stěžovatele pak vydání napadeného usnesení. Podle stěžovatele absentující odůvodnění na straně jedné a jasné důvody k osvobození na straně druhé, představují důvodnost ústavní stížnosti a porušení jeho ústavně zaručených práv.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost obsahujícímu právě "výzvu" k zaplacení soudního poplatku. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu usnesení se totiž Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná."
8. Ústavní soud v tomto stanovisku dále konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k (potenciálnímu) porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Stěžovatel poté ovšem může brojit (nakonec i prostřednictvím ústavní stížnosti) proti zmíněným navazujícím rozhodnutím.
9. Z důvodu procesní opatrnosti právního zástupce (jeho úhradě soudního poplatku za stěžovatele) nyní nedojde k zastavení řízení (z důvodu nezaplacení soudního poplatku). Ústavní stížnost je však s ohledem na výše uvedené a v rámci zásady subsidiarity rozhodování Ústavního soudu prozatím předčasná. Jakmile bude ve věci samé rozhodnuto, stěžovatel (prostřednictvím zástupce) se bude moci na Ústavní soud posléze obrátit s námitkou zásahu do majetkových práv stěžovatele (a jeho advokáta), podobně jako v případech rozporování nákladového výroku obecných osudů před Ústavním soudem.
10. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje. Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti počne běžet až po doručení meritorního (konečného) rozhodnutí v této věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších]. Je nicméně obecně vhodné, aby stěžovatel z procesní opatrnosti na toto usnesení v textu stížnosti upozornil.
11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj