ECLI:CZ:US:2023:2.US.2958.23.1
sp. zn. II. ÚS 2958/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, č. j. 11 Tdo 660/2023-1087, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2023, č. j. 6 To 369/2022-1036, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 10. října 2022, č. j. 15 T 155/2020-984, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit ve výkonu trestu se spoluobviněnou paní K. tím, že (zjednodušeně uvedeno) zajišťoval pro vlastní potřebu a potřebu spoluvězňů, aby byla do prostoru věznice pronesena dávka drog. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Následné odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel nenamítal skutkové námitky, nesouhlasil ale s právním posouzením skutku. S obhajobou stěžovatele se nicméně vypořádal již prvostupňový soud. Krajský soud se neztotožnil s tím, že by jednání stěžovatele a spoluobviněné paní K. nedosahovalo dostatečné míry společenské škodlivosti. Okresní soud jednání stěžovatele podle krajského soudu správně kvalifikoval.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Stěžovatel měl zorganizovat opatření pervitinu prostřednictvím pošty a návštěv, a instruovat spoluobviněnou. Nejvyšší soud tak řešil otázku účastenství s dalšími osobami ve věznici. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním více osob a společný úmysl. Přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění (třeba i v podřízené roli), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nejvyšší soud nastínil jinou přiléhavější kvalifikaci jednání stěžovatele - účastenství v postavení organizátora. Podle názoru Nejvyššího soudu zamýšlený výsledek společného jednání obviněného a již odsouzeného pana F. představovalo získání drogy pro jejich vlastní potřebu (tedy pro užití ve věznici v průběhu výkonu trestu odnětí svobody). Za přiléhavou právní kvalifikací tak považoval postižení jednání stěžovatele nikoli ve formě spolupachatelství ve vztahu k jednání již odsouzeného pana F., ale ve formě účastenství v postavení organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k dokonanému trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku [a to ve vztahu k osobám paní V. a paní K., které měly podle pokynů stěžovatele a pana F. pervitin pro ně opatřit a následně také přechovávat]. Stěžovatel společně s panem F. zorganizovali a řídili jednání, kterým došlo ke spáchání předmětného dokonaného trestného činu spoluobviněnou paní K., a to opatřením a přechováváním omamné a psychotropní látky pro jiného. Stejně tak ovšem stěžovatel a již odsouzený pan F. zorganizovali a řídili jednání družky stěžovatele paní V., která podle pokynů stěžovatele opatřila a následně přechovávala omamnou a psychotropní látku pro jiného. Vzhledem k závažnosti jednání stěžovatele však přiléhavější kvalifikace nevedla ke kasaci rozhodnutí. Na případě stěžovatele by to nemohlo nic změnit. Podle Nejvyššího nebylo možné nalézacímu soudu nic vytknout ani ohledně užití právní kvalifikace jednání stěžovatele podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože stěžovatel se předmětného jednání dopustil, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech rozhodnutí obecních soudů. Stěžovatel v dovolacím řízení namítal nesprávné hmotně právní posouzení skutku, se kterým se ovšem Nejvyšší soud vypořádal způsobem, který nerespektuje právní úpravu. Konkrétně je v rozporu se zněním §283 odst. 1 trestního zákoníku. Není trestné opatřovat si drogu pro vlastní potřebu. Toto nelze obcházet tím, že jednání určité osoby, které spadá pod opatření si drogy pro svoji potřebu, bude posuzováno jako návod, organizátorství nebo pomoc k hlavnímu trestnému činu, který bude přesunut na osoby, které drogu opatřují pro potřebu takové osoby. Stále totiž jde o opatření si drogy pro vlastní potřebu a nikoli pro jiného. Skutek je třeba hodnotit z hlediska subjektivní stránky pachatele, tedy k čemu směřuje jeho úmysl. Výklad, který učinil Nejvyšší soud, by vedl k tomu, že by bylo možno trestně postihnout jakéhokoli konzumenta omamných nebo psychotropních látek za to, že si takovou látku od jiné osoby (standardně od drogového dealera) vůbec zakoupil. Rovněž v postupu takové osoby najdeme jednání, které je možno považovat za organizování. Stěžovatel také namítal zanedbatelnou škodlivost jednání, při kterém je konečným adresátem a konzumentem drogy osoba, která jednání iniciovala. Jestliže objektem trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na ochraně společnosti a lidí proti ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, pak v případě organizovaného opatření si drogy pro vlastní potřebu je narušení chráněného zájmu minimální.
II. Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, podána osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní odraz má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To se však v dané věci nestalo. Stěžovatel ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího podrobnou argumentací nenapadá, spíše se soustředí na posouzení otázky organizátorství a spolupachatelství ze strany Nejvyššího soudu.
8. Stěžovatel také v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v dovolání. I s argumentací nulovou společenskou škodlivostí se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví stěžovatel Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jak již bylo nastíněno, Ústavní soud nepřezkoumává ani vztah mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjištění zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
9. Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem. Argumentací, že jednání stěžovatele "pouze pro vlastní potřebu" nenaplnilo znaky skutkové podstaty citovaného ustanovení, se spolehlivě zabýval Nejvyšší soud. Samotná okolnost, že každý ze spolupachatelů (zde stěžovatel i pan F.) sledoval při společném jednání taktéž svůj vlastní prospěch, konkrétně získání drogy pro vlastní potřebu, nevylučuje, aby úmysl byl oběma společný. Zvlášť když každý z nich svým přispěním napomáhal činnosti toho druhého. Nejvyšší soud k tomu odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr. Dovolací soud také jednoznačně zdůraznil roli stěžovatele, který organizoval a řídil jiné osoby k získání drog do věznice. Do takového posouzení neměl Ústavní soud důvod zasahovat. Podle Ústavního soudu soudy nevybočily při vyvození trestní odpovědnosti ze zásady subsidiarity trestní represe. Jednání stěžovatele naplnilo dostatečnou společenskou škodlivost.
10. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu