ECLI:CZ:US:2023:2.US.3029.22.1
sp. zn. II. ÚS 3029/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky N. T. P., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 17 Co 246/2022-74, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. dubna 2022 č. j. 4 C 254/2021-38 a doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. května 2022 č. j. 4 C 254/2021-49, spojené s návrhem na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností současně spojuje návrh na zrušení §15 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a návrh na přerušení řízení ve smyslu §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatelka se žalobou po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 200 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 č. j. 4 C 254/2021-38, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 5. 2022 č. j. 4 C 254/2021-49, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelce v důsledku několikaletého správního řízení nemohla vzniknout újma, kterou by bylo možno odškodnit, neboť si musela být vědoma nebezpečí zrušení trvalého pobytu, pokud na území České republiky páchala úmyslný trestný čin, přičemž jakýkoli pocit nejistoty ohledně jejího setrvání v České republice je především důsledkem jejího protiprávního jednání.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud) ze dne 8. 9. 2022 č. j. 17 Co 246/2022-74 byl rozsudek obvodního soudu, ve znění doplňujícího rozsudku, ve výroku o věci samé změněn tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 16. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, má právo se domáhat náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž se odškodňuje celá doba správního řízení a nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se presumuje. Délka řízení (7 let a 8 měsíců) byla nepřiměřená okolnostem a povaze posuzovaného řízení, když konstatování porušení práva nemohlo být dostatečnou satisfakcí. Jako základní částku odškodnění určil 7 500 Kč za rok řízení, tj. 50 000 Kč za předmětnou dobu, kterou nejprve zvýšil o 20 % za postup orgánů veřejné správy a následně snížil o 50 %, neboť shledal snížený význam pro stěžovatelku. Stěžovatelce tak přiznal zadostiučinění za způsobenou újmu ve výši 35 000 Kč. Úroky z prodlení přiznal od 16. 10. 2021, neboť teprve dnem 15. 10. 2021 uplynula vedlejší účastnici šestiměsíční lhůta k plnění, počítaná ode dne předběžného uplatnění nároku dne 15. 4. 2021 (§15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Argumentaci stěžovatelky, týkající se dvouměsíční přiměřené doby k projednání nároku, považoval za nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností výrok I. rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba v části týkající se toliko zákonného úroku z prodlení z částky 35 000 Kč za období od 16. 6. 2021 do 15. 10. 2021. Součástí ústavní stížnosti je návrh na zrušení §15 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka považuje lhůtu 6 měsíců pro předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou, s ohledem na vývoj lidské společnosti co do technologií používaných státem. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 č. j. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373), kde bylo jako obiter dictum konstatováno očekávání zkrácení uvedené lhůty zákonodárcem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i s odůvodněními napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem městského soudu při výpočtu úroků z prodlení, resp. nesouhlas se zákonem stanovenou šestiměsíční lhůtou pro přezkum nároku vedlejší účastnicí (§15 zákona č. 82/1998 Sb.), kterou považuje za zcela nepřiměřenou. Podrobnější argumentaci, zejména jakým způsobem či v jakém rozsahu došlo k porušení základních práv, stěžovatelka již nepředkládá. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že stěžovatelka brojí proti nepřiznání úroků z prodlení v bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že ve věcech, jejichž předmětem je plnění v bagatelní výši, je založen, až na výjimky, důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. V minulosti Ústavní soud připustil ústavněprávní přezkum např. v případech, dopustí-li se orgán veřejné moci natolik zásadních pochybení, v jejichž důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)]. Ústavní soud tak ovšem učinil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. např. nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16 (N 241/83 SbNU 747) a ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1132/22 či usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 4038/17]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20).
10. Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Ostatně ani sama stěžovatelka na uvedený přístup Ústavního soudu k tzv. bagatelním věcem nikterak nereaguje, resp. v ústavní stížnosti nepředkládá relevantní argumenty opodstatňující zásah Ústavního soudu. Závěry městského soudu, týkající se přiznání úroku z prodlení, z hlediska ústavnosti obstojí.
11. Pouze nad rámec Ústavní soud konstatuje (shodně jako např. v usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1938/22 nebo ze dne 21. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1588/22), že lhůta šesti měsíců pro přezkum nároku příslušným úřadem je výslovně stanovená zákonem a obecný soud nemohl než k ní přihlédnout. Jestliže se stěžovatelka domnívá, že by měla být z nějakých důvodů zkrácena, měla by své úsilí zaměřit na přesvědčení zákonodárce. Ostatně stejný cíl měl též mimo nosné důvody rozhodnutí vyslovený apel Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 - jeho neúspěch ale rozhodně nezakládá protiústavnost ustanovení.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
13. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu