ECLI:CZ:US:2023:2.US.3112.22.1
sp. zn. II. ÚS 3112/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem Fortna 40, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022, č. j. 4 Tdo 561/2022-981, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2022, sp. zn. 7 To 7/2022 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2021, č. j. 6 T 6/2021-817, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva či ústavněprávní zásady zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2021, uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zločin (správně zvlášť závažný zločin) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, uložil nalézací soud stěžovateli podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil stěžovatele pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále uložil stěžovateli povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 520 617 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od právní moci rozsudku do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali v zákonné lhůtě odvolání jak stěžovatel, tak poškozený. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, podle §258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu a z podnětu odvolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Odvolací soud pak znovu rozhodl o trestu a podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařadil stěžovatele do věznice se zvýšenou ostrahou. Následně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy tak, že je stěžovatel povinen nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích - bolestné, a to ve výši 146 005 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 4 Tdo 561/2022-981, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z jeho strany se nejednalo o úmysl usmrtit poškozeného. Jednalo se o vyprovokované jednání ze strany poškozeného, kdy stěžovatel se pouze bránil jeho útokům. Úmysl zabít podle názoru stěžovatele není důkazně podložen. Domnívá se proto, že skutek soudy špatně právně kvalifikovaly. Uvádí citaci z novinového článku o incidentu, který se rovněž odehrál ve věznici, kdy za podobné jednání byl vězeň obviněn z těžkého ublížení na zdraví. Stěžovatel se domnívá, že celý jeho případ měl zřejmě rasistický podtext. Navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal a provedl jako důkaz dopisy, které stěžovatel zaslal Nejvyššímu soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel v ústavní stížnosti primárně rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94).
9. Ústavní soud z těchto důvodů nevyhověl návrhu na vyžádání dopisů, které stěžovatel adresoval Nejvyššímu soudu, když navíc stěžovatel nikterak nekonkretizuje jejich relevanci v řízení o přezkumu napadených rozhodnutí z pohledu ústavnosti. K tomu lze dodat, že pro předložení ústavněprávní relevantní argumentace je v řízení o ústavních stížnostech zákonem zavedena povinnost být zastoupen advokátem (§29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), včetně sepsání návrhu, kterou stěžovatel splnil.
10. Stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad přinejmenším implicitně namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro vyhovění jeho námitkám ovšem nepředkládá. Ústavní soud uvádí, že se nedomnívá, že by se nalézací soud dopustil nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti "opomněla" zmínit množství přímých i nepřímých důkazů, které vedly k jeho odsouzení. Zároveň se tentýž soud podrobně vypořádal i s alternativním průběhem skutkového děje předloženým obhajobou, který přesvědčivě vyvracejí svědecké výpovědi a především znalecké posudky. Na tato zjištění poté navazuje rovněž právní hodnocení jednání stěžovatele. Jelikož ten v ústavní stížnosti uvádí v podstatě stejná tvrzení ve svůj prospěch jako před nalézacím soudem a ve svém odvolání, nevidí Ústavní soud důvod zde znovu zjištění a úvahy soudů opakovat a postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
11. Odkaz na citovaný novinový článek o údajně obdobném skutku spáchaném ve vězení, který byl nepravomocně právně kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví, nemá žádnou právní relevanci. Právní kvalifikace skutku je v každém trestním případě založena na podrobné analýze jedinečných skutkových zjištění učiněných na základě provedeného a řádně vyhodnoceného dokazování. Důležitými kritérii jsou rozsah a intenzita protiprávního jednání, způsobený následek (resp. účinek) a zavinění, které jsou u každého skutku představovány jeho individuálními okolnostmi. Z vágního odkazu na novinový článek o neskončeném trestním řízení nelze provést porovnávání dvou skutků, které jsou vždy pro výše uvedených individuální okolnost rozdílné. Jakýkoli náznak rasového podtextu ve věci stěžovatele z napadených rozhodnutí nevyplývá.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu