ECLI:CZ:US:2023:2.US.3295.21.1
sp. zn. II. ÚS 3295/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 842/2021-1004 ze dne 31. srpna 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 319/2020-976 ze dne 9. února 2021 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 27 T 49/2017-922 ze dne 10. září 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2019 č. j. 27 T 49/2017-790 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tam popsaným jednáním. Za to mu byl uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 10 To 277/2019 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
4. Toto usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 335/2020, usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení nalézacímu soudu uložil, aby dokazování doplnil o důkaz prokazující existenci závazné normy ukládající stěžovateli jako zaměstnanci konkrétní postup při kontrole vyrobených a smontovaných herních prvků. Podle vyhodnocení doplněného dokazování pak soudu uložil, aby posoudil, zda stěžovatel porušil konkrétní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Okresní soud v Kladně po vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 27 T 49/2017, jímž stěžovatele opět uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě jej Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 10 To 319/2020, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku se trestně právního jednání dopustil tím, že dne 29. 10. 2015 jako mistr výroby ve společnosti A zabývající se výrobou zařízení dětských hřišť, neprovedl řádným způsobem kontrolu herního prvku B, vyrobeného na základě zakázky č. XXX pro obec C. Nezjistil tak, že při montáži došlo k překroucení vrutů do dřeva, jimiž byla zábrana připevněna, takže vruty neplnily svůj účel připevnit zábranu k sloupkům tak, aby nebylo možné ji pouhým tlakem uvolnit. V důsledku tohoto pochybení poté, co byl herní prvek umístěn na hřiště v obci D, došlo k tomu, že dne 27. 12. 2015 v době kolem 15:45 hodin se nezletilá, která se na hřišti pohybovala ve společnosti dalších dětí, o zábranu opřela, zábrana se v důsledku špatné montáže uvolnila a nezletilá dopadla z výšky 2,34 m na záda. Utrpěla přitom tříštivou zlomeninu prvního bederního obratle s odlomením zadní hrany obratlového těla, zlomeninu oblouku prvního bederního obratle procházející pravou částí oblouku a jeho trnovým výběžkem a další zlomeniny obratlů, které si vyžádaly opakované vysoce odborné chirurgické zákroky a omezily poškozenou v běžném způsobu života po dobu minimálně do června 2016 s tím, že nelze vyloučit trvalé následky na zdraví poškozené. Za to stěžovateli podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
7. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Tdo 842/2021-1004, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v provedeném dokazování hrál klíčovou roli znalecký posudek Ing. Hárovníka. Podle závěrů znalce byl ukroucen vrut, kterým měla být stabilně připevněna zábrana, a ten proto neplnil a nemohl plnit funkci hlavního nosného prvku spoje. Znalec uvedl, že k ukroucení vrutu mohlo dojít pouze při výrobě či montáži herního prvku, protože jinou, byť teoretickou možnost poškození vrutu mezi datem 9. 12. 2015 (předání a převzetí herní sestavy) a datem 27. 12. 2015 (pád poškozené), nelze z pozice znalce nalézt. Z těchto závěrů znalce soudy dovodily, že k ukroucení vrutu došlo při výrobě herního prvku, a kdyby stěžovatel provedl fyzickou a mechanickou kontrolu, tuto závadu by odhalil. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že v době kdy provedl kontrolu běžným způsobem, nebyla závada zjistitelná, navíc se neprojevila ani při následném natírání a manipulaci s herním prvkem před jeho předáním. Stěžovatelův zaměstnavatel nestanovil žádný zvláštní postup k provádění kontroly herních prvků. Podle závěrů soudu tak stěžovatel porušil obecnou prevenční povinnost vyplývající ze zákoníku práce.
9. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele nijak nevypořádaly s otázkou nosnosti, byť malé části závitu vrutu, která zůstala v nosném sloupku. Není zřejmé ani jaká část vrutu měla zůstat po jeho ukroucení zašroubována do nosného sloupku a spokojily se s neurčitým tvrzením, že vrut byl ukroucen "téměř na ploše dřeva", z něhož nelze dovodit, jak moc byl vrut zašroubován. Odvolací soud nepřijal závěry odborného vyjádření, které stěžovatel nechal vypracovat, s tím, že vyjádření pracuje s variantou ustřižení vrutu v rovině dřeva, ačkoliv toto z fotodokumentace neplyne (nebere v úvahu distanční váleček). Odůvodnění odvolacího soudu k nepřijetí tohoto důkazu a odmítnutí provedení důkazu výslechem zpracovatele odborného vyjádření stěžovatel považuje za zcela nedostatečné a zasahující do jeho práva na obhajobu.
10. Znalecký posudek Ing. Hárovníka se navíc zabýval pouze obdobím od instalace herního prvku na místo určení do pádu poškozené a ve svých závěrech nijak nezohlednil manipulaci s herním prvkem po kontrole herního prvku stěžovatelem. Ve vztahu ke konkrétní délce závitu vrutu, který zůstal zašroubován do dřeva, nebylo vedeno žádné dokazování.
11. Z pohledu stěžovatele se nabízí množství alternativ, které mohly nastat, které mohly mít vliv na pevnost vrutu, resp. jeho nosnost v době, provádění kontroly. Podle jeho názoru nelze přijmout pouze závěr jediný, že vrut neměl v době kontroly herního prvku stěžovatelem ani takovou nosnost, aby udržel 45 kg vážící poškozenou.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
18. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
19. Při formulaci skutkových zjištění se nalézací soud opíral o celou řadu důkazů, které hodnotil v jejich vzájemných souvislostech (výpovědi nezletilých - poškozené, její sestry a kamarádky, ohledání místa činu s fotodokumentací, výrobní lístek k hernímu prvku, nákresů k herním prvkům, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a dalších). I důkaz znaleckým posudkem Ing. Hárovníka, znalce z oboru stavebnictví, odvětví konstrukce zděné betonové, dřevěné a ocelové, soud hodnotil v souvislostech s ostatními. Příčinou pádu poškozené bylo selhání uchycení dřevěné zábrany, neboť vrut na její levé straně byl porušen. Skutkové zjištění spočívající v konstatování, že část vrutu zůstala ve sloupu, přičemž k lomu vrutu došlo téměř na ploše dřeva sloupku a zbylá část vrutu zůstala ve dřevě zábrany, je zcela podloženo komplexním zhodnocením provedeného dokazování. Ke zjištění mechanismu lomu vrutu soud zadal vypracování výše uvedeného znaleckého posudku. K zodpovězení této otázky si znalec vyžádal zkoušky vlastností vrutů použitých při montáži herního prvku provedené Technickým a zkušebním ústavem stavebním Praha, s. p., ze kterých obecné soudy k opakovaným námitkám stěžovatele jednoznačně dovodily, že lom tohoto vrutu odpovídá ukroucení. Vzhledem k zjištěné síle, která musela být k ukroucení vrutu vynaložena a jejíž hodnota byla zjištěna při provedených zkouškách, obecné soudy dovodily, že k ukroucení vrutu mohlo dojít pouze za použití příslušného technického vybavení a je vyloučeno, aby k němu došlo bez užití nástrojů tedy např. pouhým opřením dítěte. Závěr obecných soudů, že k ukroucení vrutu došlo již při výrobě (prvotním smontování) herního prvku, je tak podložen provedeným dokazováním.
20. Oproti námitce stěžovatele stran existence tzv. opomenutého důkazu odborného vyjádření Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského Praha, s. p., odvolací soud tento stěžovatelem navrhovaný důkaz při veřejném zasedání provedl. V bodě 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak upozornil, že odborné vyjádření nevychází důsledně z obsahu důkazů, které figurují v posuzované věci, své úvahy v tomto směru rozvedl. Přezkoumatelným způsobem tak objasnil, z jakého důvodu provedené odborné vyjádření nemůže zpochybnit skutková zjištění učiněná z dříve provedeného dokazování.
21. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
22. V nynější věci stěžovatel formuluje svou námitku odpovídající vadě opomenutého důkazu tak, že obecné soudy zamítly jeho důkazní návrh, ačkoliv tak učinit neměly, neboť tento návrh byl způsobilý přinést takové nové poznatky, že by to mohlo zcela změnit skutkové závěry obecných soudů. Stěžovatel přitom ani nepopírá, že obecné soudy zamítnutí jeho důkazního návrhu zdůvodnily, stěžovatel pouze toto odůvodnění považuje za nedostatečné.
23. S tím však Ústavní soud nemůže souhlasit. Obecné soudy založily svůj závěr o důkazní nadbytečnosti výslechu zpracovatele odborného vyjádření na dvou podstatných úvahách - jednak že jím zpracované odborné vyjádření nevycházelo zcela důsledně z obsahu důkazů, které jsou ve věci k dispozici (např. chybně pracovalo s variantou "ustřižení" vrutu v rovině dřeva, nebere v úvahu použití tzv. distančního válečku zahloubeného do sloupku a zábrany). Dále pak nevzalo v úvahu zkoušky vlastností vrutů použitých k montáži herního prvku, které se zabývaly i různou charakteristikou lomů při namáhání v krutu nebo v tahu. Další dokazování výslechem zpracovatele odborného vyjádření se tak jevilo odvolacímu soudu jako nadbytečné. S jeho závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 6).
24. Takové zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu obecnými soudy nevykazuje žádný ústavněprávní deficit, neboť je logické, srozumitelné a věcně podložené. V nynější věci není přitom založena ani žádná pochybnost o tom, že by obecné soudy dokazování prováděly jednostranně a důkazní návrhy obhajoby systematicky ignorovaly či potíraly.
25. Ústavní soud za těchto okolností nemohl stěžovatelově námitce přisvědčit. Nelze připustit, aby jakákoliv subjektivní nespokojenost stěžovatele s rozsahem či kvalitou odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu měla za následek vynucení si revize tohoto rozhodnutí a vyhovění takovému návrhu pod hrozbou zásahu Ústavního soudu, neboť by to de facto zakládalo obecným soudům povinnost provést všechny důkazní návrhy, které obviněný v trestním řízení vznese, kterážto povinnost jim není uložena ani zákonem, ani neplyne z ústavního pořádku.
26. Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry obecných soudů ohledně povinností stěžovatele plynoucích z pozice mistra výroby zaměřené na posouzení, zda je v posuzované věci splnil řádně a zda jeho jednání bylo v příčinné souvislosti s následkem v podobě vážného zranění dítěte.
27. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu