ECLI:CZ:US:2023:2.US.3320.22.1
sp. zn. II. ÚS 3320/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, s.r.o., IČ: 479 15 005, se sídlem Kunovská 664, Ostrožská Nová Ves, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 945, Moravské Budějovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2021 č. j. 12 C 197/2020-43, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2022 č. j. 14 Co 361/2021-68 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2022 č. j. 30 Cdo 2471/2022-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 5. prosince 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení meritorních výroků (tj. všech výroků I.) v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do ústavně garantovaných principů rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny a rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení vedeného proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), a to o zaplacení peněžité částky 341 875 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně spočívajícím v nepřiměřené délce několika soudních řízení. Nárok byl stěžovatelkou uplatněn v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice dle jeho názoru oprávněně vznesla námitku promlčení, jelikož subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění práva na zadostiučinění dle §32 odst. 3 OdpŠk uběhla nejpozději v dubnu či květnu 2019 a stěžovatelka tento nárok u vedlejší účastnice uplatnila v dubnu 2020 a u soudu až v listopadu 2020. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, dospěl při posuzování odvolacích námitek stěžovatelky k závěru, že použití obecné úpravy promlčecích lhůt obsažené v občanském zákoníku, jíž se v řízení domáhala, je vyloučeno zvláštní úpravou promlčení obsaženou v OdpŠk. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl zčásti jako nepřípustné ze zákona podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu) a zčásti jako nepřípustné podle 237 o. s. ř., neboť řešení otázky, zda se na promlčení nároku na náhradu újmy za průtahy v soudních řízeních může namísto lhůty dle §32 odst. 3 OdpŠk použít obecná tříletá promlčecí lhůta dle §629 občanského zákoníku, odvolací soud posoudil souladně s jeho prejudikaturou. Na tuto prejudikaturu dovolací soud odkázal a zároveň neshledal ani žádný důvod se od již vyslovených závěrů odchýlit a otázku promlčení posoudit odlišně.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (stručně řečeno) tvrdí, že obecnými soudy zvolený postup, kdy akceptovaly námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, je neústavní, neboť tento postup nemravně, disproporčně a diskriminačně zvýhodnil stát. Oproti formulaci petitu, v němž se stěžovatelka omezuje toliko na konstatování porušení čl. 36 a 37 Listiny, namítá v textu stížnosti i další četná porušení Listiny i Ústavy České republiky. Stěžovatelka hlavně poukazuje na skutečnost, že subjektivní promlčecí lhůta dle §32 odst. 3 OdpŠk je šestkrát kratší než obecná subjektivní promlčecí lhůta dle občanského zákoníku, což má stát stavět do neústavně privilegované pozice. Pokud se na promlčení (vzájemných) nároků mezi ostatními osobami v oblasti soukromého práva obecně vztahuje subjektivní tříletá promlčecí lhůta, má takováto lhůta dle stěžovatelky platit i na promlčení soukromoprávních nároků poškozených osob vůči státu. Při respektování ústavních požadavků na rovnost v právech a na rovnost účastníků řízení tak v její věci měla být správně aplikována tříletá promlčecí lhůta. Promlčecí lhůta v délce pouhých šesti měsíců dle §32 odst. 3 OdpŠk má být (bezdůvodně) mimořádně krátká a měla na stěžovatelku klást "absurdní nároky". Stěžovatelka nadto namítá, že přijetím občanského zákoníku došlo k překonání úpravy promlčení v OdpŠk, a proto má mít nová obecná úprava promlčecích lhůt v občanském zákoníku před OdpŠk aplikační přednost - úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a zákonodárce v něm neuvedl žádnou zmínku o tom, že by vedle něj měla nadále platit ustanovení OdpŠk regulující promlčení v něm upravených nároků. Obecné soudy proto měly napadenými rozhodnutími neústavně zasáhnout i do legitimních očekávání stěžovatelky, jakožto adresátky právních norem, tím, že stěžovatelkou namítanou rozpornost a nepřehlednost právní úpravy aprobovaly.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsahy napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod anebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní. V projednávané věci Ústavní soud považuje všechna tři napadená rozhodnutí za dostatečně a srozumitelně odůvodněná. Ani samotnému právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí se nejeví jako výraz soudní libovůle a nepředstavují žádný logický či argumentační exces.
9. Danou problematikou se Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zabýval tak, jak ostatně konstatovaly odvolací i dovolací soudy. Ústavní soud proto odkazuje např. na svá usnesení ze dne 9. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12 a ze dne 20. března 2013 sp. zn. I. ÚS 2781/12 , v nichž se již dostatečně vypořádal s argumenty jiných stěžovatelů, jejichž obsah byl obdobný argumentům, které nyní vznáší stěžovatelka (zejm. údajná nedovolená nerovnost a zvýhodnění státu). Celkově lze shrnout, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že sporná subjektivní promlčení lhůta dle §32 odst. 3 OdpŠk je sice lhůtou striktní, avšak nikoli neústavní. Dřívější závěry v této souvislosti Ústavním soudem vyslovené jsou i nadále plně použitelné, když v mezidobí k žádné změně pro tuto věc relevantních ústavních norem nedošlo. Ústavní soud proto neshledal za opodstatněné, aby prováděl stěžovatelkou požadovaný test proporcionality, nota bene za procesní situace, kdy v ústavní stížnosti absentuje návrh na zrušení sporného zákonného ustanovení (§32 odst. 3 OdpŠk). Upřímně řečeno není Ústavnímu soudu vůbec zřejmé, jak mohla být stěžovatelka daným výkladem promlčení obecnými soudy důvodně překvapena, jak uvádí v závěru své stížnosti, popř. dokonce "uvedena v omyl" zákonodárcem. Soudy použitá právní úprava a její systematika je platná celou řadu let. Judikatura řešící tuto otázku je též dlouhodobě ustálená a odborné veřejnosti dostatečně známa.
10. Argument stěžovatelky založený na výkladovém pravidle lex posterior derogat legi priori ve spojení s přijetím nového občanského zákoníku pak Ústavní soud shledává za zcela nepřípadný. Přijetím nové obecné právní úpravy (při neexistenci výslovných zrušovacích ustanovení) k derogaci zvláštní úpravy, byť dřívějšího data, nedochází. OdpŠk je ve vztahu k občasnému zákoníku jednoznačně zvláštním předpisem, a proto se na řešení stěžovatelkou vznesené otázky správně uplatní jiné výkladové pravidlo reflektující právě tento vztah speciality: lex posterior generalis non derogat legi priori speciali. Ani v tomto bodě nelze mít vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů žádné námitky.
11. V ostatním je argumentace stěžovatelky argumentací spíše jen obecnou bez zvláštního vztáhnutí na poměry panující v její vlastní věci. Z ústavní stížnosti například vůbec neplyne, proč stěžovatelka, která je navíc podnikatelkou, u níž lze důvodně předpokládat alespoň minimální odborné zázemí či právní podporu, své nároky uplatnila tak dlouho po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty; k tomu viz např. nález ze dne 14. září 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, v němž Ústavní soud kasačně zasáhl v situaci, kdy obecné soudy původně respektovaly státem vznesenou námitku promlčení, přičemž ale nepřihlédly k atypickým okolnostem souzeného případu, v němž písemné vyhotovení zprošťujícího trestního rozsudku (který na hlavním líčení nebyl ani základním způsobem odůvodněn) bylo tehdejší stěžovatelce doručeno až osm měsíců po jeho právní moci, kterou nabyl již vyhlášením. Ani z odůvodnění nálezu ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15, z něhož stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle cituje, neplyne, že by námitky promlčení vznášené státem ve sporech tohoto druhu měly být posuzovány jako apriorně nemravné bez bližšího vyhodnocení jedinečných okolností každého případu. Se stěžovatelčiným tvrzením, že otázka délky dané promlčecí lhůty "svým významem přesahuje zájem stěžovatelky" (bez ohledu na to, jaký by býval měl být důsledek takového stavu, neboť vyčerpání všech procesních prostředků jako podmínka přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelky sporné není), se Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní stížnost jednak není žalobou ve veřejném zájmu (tzv. actio popularis), a jednak z obsahu ústavní stížnosti stěžovatelky - ale ani z informací získaných z úřední činnosti Ústavního soudu - není zřejmé, že by jakékoli významnější procento sporů o přiměřené zadostiučinění vůči státu (plošně) končilo úspěšnou námitkou uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dle §32 odst. 3 OdpŠk vznesenou státem z důvodů, které si nezavinili poškození (což mimo jiné právě svědčí závěru, že ani relativně krátká délka dané promlčecí lhůty fakticky neznemožňuje či zásadním způsobem neomezuje uplatnění těchto nároků vůči státu). Lze uzavřít, že pro tu variantu ústavněprávní argumentace, která snad eventuálně mohla řešit situaci stěžovatelky, tj. předestření konkrétních okolností svědčících o excesivně či hrubě vadném posouzení (ne)mravnosti námitky promlčení vznesené státem, není v ústavní stížnosti žádný podklad.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu