ECLI:CZ:US:2023:2.US.3323.22.1
sp. zn. II. ÚS 3323/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti obchodní korporace STANAP Karlovy Vary s. r. o., se sídlem Závodu míru 579/1, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2022 č. j. 33 Cdo 232/2022-449 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2021 č. j. 25 Co 132/2021-397, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a dále 1) JUDr. Petra Orcta, 2) obchodní korporace Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, a 3) obchodní korporace Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejších účastnících 1) a 2) zaplacení částky 2 545 750 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené stěžovatelce, jež jí měla být způsobena nesprávně poskytnutou právní pomocí v jí vedeném sporu u Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 41 C 1/2011, týkajícího se zaplacení doplatku ceny stěžovatelkou zhotoveného díla, v němž ji právně zastupoval vedlejší účastník 1), který proti zamítavému rozsudku nalézacího soudu podal opožděně odvolání, a jehož žádosti o prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno. Smlouvu o právní pomoci uzavřela stěžovatelka s vedlejší účastnicí 2), která poskytnutou právní pomoc stěžovatelce fakturovala. Vedlejší účastník 3) vstoupil do řízení na straně žalovaných jako vedlejší účastník ve smyslu §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nalézací soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 č. j. 18 C 336/2015-337 žalobu stěžovatelky zamítl v celém rozsahu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Nalézací soud dospěl k závěru, že podané odvolání by nemohlo přinést pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, a z toho důvodu jí nevznikla jí tvrzená škoda.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek nalézacího soudu co do výroků I. a II. (výrok I.), co do (nákladových) výroků III. a IV. jej změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. až VI.). Odvolací soud se neztotožnil s některými dílčími závěry nalézacího soudu, avšak jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a sice porušení povinnosti vedlejšího účastníka 1) při výkonu jeho činnosti jako advokáta, neboť v průběhu sporu u nalézacího soudu sp. zn. 41 C 1/2011 nepochybil, a příčinnou souvislost mezi škodou a porušením povinnosti advokáta nelze spatřovat ani v opožděně podaném odvolání, jehož meritorní projednání by na výsledku řízení ničeho nezměnilo. Po zopakování dokazování totiž odvolací soud dospěl k závěru, že pro vznik nároku stěžovatelky na doplacení ceny díla (v původním řízení) nebyly splněny hmotněprávní podmínky, a to v podobě existence odsouhlaseného soupisu provedených prací a protokolárního předání díla s potvrzením o odstranění vad a nedodělků. I kdyby však nárok na doplacení ceny díla do 90 % existoval, objednatel v rámci obrany po právu a včas uplatnil námitku započtení v rozsahu smluvní pokuty za pozdní dokončení díla.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. až IV.). Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. K námitce o jednání objednatele díla v rozporu se zásadami pocitového obchodního styku Nejvyšší soud uvedl, že jí stěžovatelka prosazuje svoji verzi skutkového stavu, přitom uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného - než odvolacím soudem - zjištěného skutkového stavu věci. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud odchylně od předchozí judikatury Nejvyššího soudu smluvní pokutu neshledal v rozporu se zásadami pocitového obchodního styku z důvodu, že v okamžiku výzvy k zaplacení smluvní pokuty bylo dílo již tři roky předáno a užíváno, neboť se od ní odvolací soud nemohl odchýlit nejen pro zjevnou skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, ale také proto, že se zcela míjí s tím, jak věc posoudil odvolací soud. Výtkou, že se odvolací soud nezabýval vznesenou námitkou promlčení, stěžovatelka nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká vady řízení, k nimž lze přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s .ř.). Nadto se odvolací soud této námitce věnoval v odst. 19. jeho rozhodnutí. Obdobně vypořádal Nejvyšší soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rekapituluje průběh řízení a skutkové okolnosti věci. V rámci samotné argumentace tvrdí, že provedla dílo (doplacení doplatku za něj se domáhala v původním řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 41 C 1/2011) řádně a včas a následný postup objednatele (společenství vlastníků jednotek) byl absolutním a nemravným zneužitím práva v tom smyslu, že objednatel odmítal dílo převzít, učinil tak bez vážného důvodu po více jak dvou letech, během kterých bez problémů užíval předmět díla a těžil z jeho zhotovení - odvolací soud tuto skutečnost přitom nijak nezohlednil. Navíc přiznal objednateli oprávnění účtovat smluvní pokutu spojenou s prodlením, které sám úmyslně v nepoctivém úmyslu vyvolal. Vzhledem k tomu, že si objednatel nechal provést práce a nezaplatil více jak milionový doplatek, aniž by toto mělo oporu v prodlení či nekvalitním provedení díla, byl nárok stěžovatelky kryt ústavně zaručeným legitimním očekáváním uspokojení daného nároku a nebyl důvod, pro který by stěžovatelka nakonec neměla být v řízení úspěšná.
6. Podle stěžovatelky "bizarnost" celé kauzy dokresluje skutečnost, že ve věci rozhodující soudkyně nalézacího soudu JUDr. Ivana Holubovská ji neupozornila na to, že je osobní přítelkyní advokáta JUDr. Alexandra Kociána, se kterým si "tyká" a tuto skutečnost zjistila stěžovatelka až po ukončení celého řízení, kdy v jiné věci učinila jmenovaná soudkyně nalézacího soudu vyjádření, že se cítí být podjata s tím, že s JUDr. Kociánem má přátelské vztahy.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Podstatu stěžovatelčiny argumentace představuje nesouhlas s právními a převážně skutkovými závěry odvolacího soudu, které učinil při posouzení toho, zda stěžovatelka mohla být v řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 41 C 1/2011 úspěšná a zda byly splněny hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody. Stěžovatelka tak polemizuje s výkladem a aplikací podústavního práva, jejichž posouzení náleží obecným soudům. Byť stěžovatelka formálně odkazuje na články Listiny, její nesouhlas s meritorním výsledkem věci nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní námitky. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. V takovém případě není rolí Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci provedené obecnými soudy, nevybočí-li z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [srov. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)].
11. Tato východiska přezkumu se uplatní i v posuzované věci. Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení odvolacího soudu, shledal-li, že by stěžovatelka ve sporu původně vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 41 C 1/2011 vzhledem ke konkrétním okolnostem nebyla úspěšná. Stejně tak nelze nic vytknout ani navazujícímu závěru o nesplnění hmotněprávních předpokladů o odpovědnosti vedlejších účastníků 1) a 2) za škodu. V tomto ohledu postačí odkázat na závěry obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje Ústavní soud za pečlivé, logické, srozumitelné a přitom prosté svévole či libovůle. Odvolací soud řádně vypořádal relevantní námitky a argumenty stěžovatelky, o čemž svědčí mimo jiné to, že dílčí závěry nalézacího soudu pouze nekriticky neaproboval, ale výslovně vysvětlil, v čem je považuje za nesprávné, načež je adekvátně doplnil či zkorigoval.
12. Vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud ve svém usnesení odůvodnil, že jde o dovolání nepřípustné, stěžovatelka výslovně nic nenamítá a Ústavní soud sám v něm nespatřil nic neústavního. Nejvyšší soud posoudil obsah jejího dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a správně dovodil, že dovolání není (jako celek) přípustné a že některé dílčí námitky stěžovatelky nepředstavují způsobilý dovolací důvod. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny.
13. Jde-li o stěžovatelkou předestíranou podjatost soudkyně nalézacího soudu, ta je zjevně v nynější věci bez významu, protože rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadá. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že daná okolnost je (obecně) podřaditelná pod důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., což by mělo nevyhnutelně důsledky na posouzení přípustnosti takové ústavní stížnosti (srov. např. bod 14. usnesení ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 726/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu