ECLI:CZ:US:2023:2.US.3431.22.1
sp. zn. II. ÚS 3431/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Solanisus Praga s.r.o., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2022, č. j. 9 Afs 212/2020-51, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 6 Af 30/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se ve správním soudnictví domáhala žalobou proti rozhodnutí podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (vedlejší účastník), kterým zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále "správce daně") ze dne 26. 1. 2017, č. j. 523762/17/2003-00540-110077(dále "zajišťovací příkaz"). Zajišťovacím příkazem bylo stěžovatelce uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (dále "DPH") za zdaňovací období měsíc červenec 2016, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty ve výši 34 004 253 Kč s tím, že zajišťovací příkaz je účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání. Předmětem sporu před správními soudy se stala otázka, zda daňové orgány dostatečně a správně posoudily splnění podmínek pro vydání okamžitě účinného a vykonatelného zajišťovacího příkazu ve smyslu §167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále "zákon o DPH").
3. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. V obecné rovině podle něj daňový řád podmiňuje možnost vydání zajišťovacího příkazu existencí odůvodněných obav ve vztahu k úhradě daně. Musí být založeny na konkrétních poměrech daňového subjektu a vztaženy k výši dosud nesplatné anebo nestanovené daně. Soud zdůraznil, že po žalovaném nelze požadovat, aby v případě zajišťovacího příkazu postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které souvisí se stanovením samotné daně. Postačí, pokud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč je stanovení daně v budoucnu pravděpodobné, a vypořádá se s odvolacími námitkami, což se stalo. Okolnosti obchodních transakcí popsané správcem daně zakládají relativně vysokou míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Předpoklad budoucího stanovení daně se jeví relativně silný a postačuje k vydání zajišťovacího příkazu. Námitky týkající se otázky vzniku nároku na odpočet daně se dle městského soudu vztahují až k vyměřovacímu řízení, přičemž stěžovatelkou zmiňovaný §72 odst. 3 zákona o DPH určuje výlučně okamžik vzniku nároku na odpočet DPH, nezakládá ale nárok na něj. Existence hrozícího nebezpečí, co do naplnění podmínek okamžité vykonatelnosti zajišťovacího příkazu podle §103 zákona o DPH, spočívala v souhrnu zjištěných skutečností týkajících se finanční a majetkové situace stěžovatelky. Ve věci tak byly splněny všechny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu.
4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky rozsudkem zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, ve shodě s městským soudem spatřoval důvody pro vydání zajišťovacího příkazu dle §167 odst. 1 daňového řádu. Pro vydání zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou daň totiž byly kumulativně splněny dva předpoklady: přiměřená pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu stanovena, ve vztahu k této dani existuje odůvodněná obava, že bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo její vybrání bude spojeno se značnými obtížemi. Ze zjištění, která správce daně podrobně popsal a graficky znázornil na str. 3 - 10 zajišťovacího příkazu, je zřejmé, že obchodní transakce s řepkovým olejem, jichž byla stěžovatelka účastna, vykazovaly znaky řetězce, v němž došlo ke ztrátě DPH z důvodu podvodného jednání. I nejvyšší správní soud se tak přiklonil k závěru, že okolnosti zjištěné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti založily dostatečnou míru pravděpodobnosti, že se stěžovatelka účastnila podvodného řetězce a daň jí proto bude v budoucnu stanovena. Ani ostatní námitky neshledal důvodné, proto stížnost meritorně zamítl.
5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za rozporná s právem na ochranu majetku, právem podnikat a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Listiny, či čl. 26 odst. 1 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle rekapitulovala procesní stav ve správním řízení. Stěžovatelka namítá, že její postup byl v souladu správními předpisy, posléze došlo ke změně práce vlivem SDEU. Proto trvá na svém závěru uvedeném v žalobě i v kasační stížnosti, že stěžejní otázkou k posouzení zákonnosti napadaných rozhodnutí je otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, konkrétně pak ustanovení zákona o DPH upravujících vznik nároku na odpočet DPH (§11, §72 a §73 ZDPH). Správce daně i vedlejší účastník jsou toho názoru, že stěžovatelce nevznikl nárok na odpočet DPH za období červenec 2016, a to z důvodu, že z předmětných ustanovení nevyplývá nárok na okamžitý odpočet daně s ohledem na závěry rozsudku SDEU ve věci Facet-Facet Trading (C-536/08 a C-539/08). Stěžovatelka ale daň přiznala a vznikl jí zároveň bez dalšího nárok na odpočet. Je zde dán rozpor mezi úpravou unijní (směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, dále jen "směrnice") a z ní vyplývající judikatury SDEU, s úpravou vnitrostátní v zákoně o DPH, který nejde odstranit eurokonformním výkladem. Ve věci měla být podána předběžná otázka. Nabízí se tedy jediná cesta, a to formou změny vnitrostátního zákona, jak ostatně učinil zákonodárce novelou zákona o DPH zákonem č. 170/2017 Sb., s účinností ode dne 1. 7. 2017, tedy více než dva roky po předmětném zdaňovacím období u stěžovatelky (červenec 2016). Do té doby správce daně v souladu s §5 odst. 1 daňového řádu musí postupovat při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Jelikož stěžovatelka dodržovala veškeré právní předpisy, je vydání správních rozhodnutí nezákonné, čemuž odpovídá i předchozí odlišná praxe správce daně vůči stěžovatelce v jednotlivých obdobích. Stěžovatelka také rozporuje závěry správních soudů, že by fázi dokazování přenášela až do soudního řízení. Její právo vlastnit majetek bylo značný způsobem omezeno, bez dostatečného odůvodnění správních rozhodnutí. Proto Ústavnímu soudu navrhla zrušit rozhodnutí soudů, jakož i správních orgánů.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další.
9. Ústavní soud předesílá, že se obdobnými námitkami stěžovatelky týkajícími se zákonnosti jejího postupu v době, kdy byl realizován, zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 1435/22 a sp. zn. II. ÚS 2439/21 (tehdy v rámci přezkumu platebních výměrů, týkajících se daňového podvodu s totožným mechanismem). Jedná se tedy již o třetí ústavní stížnost, v níž stěžovatelka namítá nezákonný postup správce daně v její věci za jednotlivá zdaňovací období, a to včetně námitky nepředložení prejudiciální otázky k SDEU.
10. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků.
11. Napadené rozsudky správních soudů považuje Ústavní soud za kvalitně, logicky a srozumitelně odůvodněné, přičemž nejsou zatíženy nedostatkem odůvodnění. Ústavní soud hodnotil napadená rozhodnutí správních soudů jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný. V tomto ohledu je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly.
12. Lze připomenout, že vzhledem k výše vymezené povaze institutu zajišťovacího příkazu nelze po správci daně na jednu stranu požadovat, aby v rámci zajišťovacího příkazu (a odvolacího správního rozhodnutí), postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoli s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu §167 odst. 1 daňového řádu. Od naplnění existence dosud nestanovené daňové povinnosti nicméně není zcela odhlédnuto. Správce daně důvody, pro které je budoucí stanovení daně přiměřeně pravděpodobné, dle správních soudů přezkoumatelným způsobem uvedl v odůvodnění zajišťovacího příkazu (a vedlejší účastník v odůvodnění rozhodnutí o odvolání).
13. Rovněž správní soudy shledaly, že v dané věci byla aplikována vnitrostátní právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, k její aplikaci došlo eurokonformním způsobem, tedy plně v souladu s judikaturou SDEU. Případná otázka, zda stěžovatelka jednala v dobré víře, z povahy věci nemůže být předmětem posouzení a úvah v zajišťovacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015-48). Ústavní soud neshledal důvody na těchto závěrech cokoliv měnit. V daném případě taktéž byly dány dostatečné obavy z možné budoucí nedobytnosti daně. Ústavní soud neshledal neproporcionalitu ani předmětných příkazů dosahující neústavního porušení práva vlastnit majetek a práva podnikat.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že daňové orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, neboť správní soudy i správní orgány při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu