ECLI:CZ:US:2023:2.US.3455.22.1
sp. zn. II. ÚS 3455/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bolt Technology OÜ, se sídlem Vana-Louna 15, Tallinn, Estonsko, reg. č. 124 17 834, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Matějkou, advokátem, se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 23 Cdo 2169/2021-464, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 3 Cmo 71/2019-431 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 15 Cm 17/2017-153 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. února 2019 č. j. 15 Cm 17/2017-175, spojené s návrhem na zrušení §21e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie, takto:
I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
II. Návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU se zamítá.
III. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 3 Cmo 71/2019-431 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 15 Cm 17/2017-153 se zamítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovateli ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na tlumočníka dle čl. 37 Listiny, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo činit vše, co není zákonem zakázáno dle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem civilního soudního řízení o uložení povinnosti zdržet se nekalosoutěžního jednání, které proti němu zahájilo Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby z.s., IČ: 024 47 657 (dále jen "vedlejší účastník"), jakožto právnická osoba oprávněná hájit zájmy jiných soutěžitelů ve smyslu §2989 odst. 1 občanského zákoníku.
4. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení uložil stěžovateli povinnost zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a neprokázaly znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřicí sestavou taxametru a není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeném rozsudkem zamítl návrh na nařízení prvního setkání se zapsaným mediátorem (první výrok) a návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (druhý výrok), v reakci na částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení v rozsahu uložení povinnosti stěžovateli zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které neprokázaly znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřící sestavou taxametru, a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil (třetí výrok). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu povinnosti stěžovatele zdržet se na území hl. města Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Bolt, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, řidiči, kteří nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a provádějí přepravu osob vozidlem, které není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a zároveň jsou uživateli mobilní aplikace Bolt (čtvrtý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý výrok).
6. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu si stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř.
7. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti na více než 20 stranách textu namítá celou řadu pochybení obecných soudů, a to především (i) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními u soudu prvního stupně, (ii) hrubě nesprávné vyhodnocení povahy služeb stěžovatele soudem prvního stupně a odvolacím soudem a s tím přímo související nesprávnou aplikaci závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 20. prosince 2017 ve věci C-434/15 Asociación Profesional Elite Taxi v. Uber Systems Spain SL (dále jen "případ Uber"), (iii) libovůli při výkladu některých ustanovení zákona č. 111/1994 o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoSD") soudem prvního stupně rezultující v neústavní porušení principu dělby moci a nedovolený zásah orgánu soudní moci do legislativní pravomoci zákonodárce, (iv) odepření spravedlnosti ze strany dovolacího soudu z důvodu hrubě nesprávného vyhodnocení stěžovatelova dovolání jakožto dovolání nepřípustného při současné dezinterpretaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, (v) vícero procesních vad spočívajících v nepoložení stěžovatelem navržené předběžné otázky SDEU ani jedním z obecných soudů, nevyslechnutí některých stěžovatelem navržených svědků soudem prvního stupně, neustanovení tlumočníka stěžovateli v řízení před soudem prvního stupně a aprobaci jinak nepřípustného vedlejšího účastenství hl. m. Prahy v části řízení před soudem prvního stupně.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud položil SDEU tutéž předběžnou otázku, jejíž položení již navrhoval obecným soudům, dle které by (stručně řečeno) měl SDEU posoudit, zdali je zprostředkovatelská služba poskytovaná prostřednictvím stěžovatelovy aplikace Bolt službou v oblasti dopravy nebo službou informační společnosti, jelikož právní kvalifikace služby stěžovatele jakožto služby informační společnosti by měla významný dopad do (zúženého) oprávnění České republiky činnost stěžovatele vůbec regulovat. Na rozdíl od obecných soudů, které dospěly k názoru, že služby stěžovatele jsou srovnatelné se službami společnosti Uber a jsou proto službami v oblasti dopravy, přičemž znaky a podmínky služeb umožňující takovou právní kvalifikaci považovaly případem Uber za již vyřešené (acte éclairé), stěžovatel tvrdí, že jeho služby se od služeb společnosti Uber podstatně liší a jsou službami informační společnosti (a domáhá se proto použitelnosti závěrů vyslovených SDEU v rozsudcích ze dne 19. prosince 2019 ve věci C-390/18 Airbnb Ireland a ze dne 3. prosince 2020 ve věci C-62/19 Star Taxi App SRL).
9. V ústavní stížnosti stěžovatel dále učinil eventuální návrh (vázaný na jeden z možných výkladů ZoSD), aby Ústavní soud zrušil §21e odst. 1 ZoSD pro absenci přiměřené ochranné doby a absenci prostředků poskytnutých zprostředkovatelům taxislužby k zajištění splnění zákonných povinností pro každou jednotlivou jízdu taxislužby.
10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) a napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť mu má hrozit značná újma daná možnou nejednoznačností výkladu napadených rozhodnutí exekučními soudy a soudními exekutory, když napadená rozhodnutí nereflektují zákonnou odkladnou (ochrannou) lhůtu v trvání 15 pracovních dní ve smyslu §21e odst. 1 ve spojení s §35 odst. 6 ZoSD, podle které se zprostředkovatel taxislužby dopustí přestupku tím, že v rozporu s §21e odst. 1 zprostředkuje přepravu, která je (i) poskytnuta osobou, která v době poskytnutí přepravy není po dobu delší než 15 pracovních dnů držitelem příslušné koncese, nebo (ii) provedena vozidlem, které není vozidlem cestujícího ani v době poskytnutí přepravy po dobu delší než 15 pracovních dnů vozidlem taxislužby, nebo (iii) provedena řidičem, který v době poskytnutí přepravy není po dobu delší než 15 pracovních dnů držitelem oprávnění řidiče taxislužby.
11. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Na postup orgánů veřejné moci, včetně soudů, proto Ústavní soud reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
13. Po prostudování napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se s věcí stěžovatele vypořádaly ještě ústavně konformním způsobem.
14. Úvodem lze shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle, zejména nepředstavují žádný interpretační či aplikační exces v ústavně relevantní intenzitě. Odůvodněna jsou s ohledem na poměry věci dostatečně podrobně a srozumitelně. Ani v ostatních ohledech Ústavní soud neshledal v samotném řízení či napadených rozhodnutích natolik závažný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou projevy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Následuje stručné vypořádání jednotlivých (hlavních) námitek stěžovatele.
15. K námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními u soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že tento stav se z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nepodává. Rozsah dokazování před soudem prvního stupně se jeví jako dostatečný a jeho vyhodnocení nepůsobí jakkoli nepřiléhavě (natož extrémně). O případ tzv. deformace důkazů, v němž soudy neústavně vyvozují skutková zjištění, která v žádném smyslu z provedených důkazů nevyplývají (tj. logicky vyplývat nemohou), nelze v souzené věci hovořit. Skutkový stav se ostatně Ústavnímu soudu co do klíčových okolností vlastně nejeví ani jako zásadně sporný. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel nijak nepopírá, že by v minulosti prostřednictvím své aplikace umožňoval poskytování služeb, které jejich povahou odpovídaly taxislužbě, i nelicencovanými řidiči v neevidovaných vozech (přitom důvody, proč od této praxe později upustil, nejsou v ústavní rovině pro věc rozhodné). Rovněž základní okolnosti týkající se fungování aplikace stěžovatele směrem k řidičům a zákazníkům byly během dokazování dostatečně objasněny tak, aby soud prvního stupně mohl o žalobě vedlejšího účastníka meritorně rozhodnout. Soud prvního stupně proto dle názoru Ústavního soudu učinil z jeho pohledu rozhodná skutková zjištění způsobem, který dostál ústavním standardům.
16. K námitce stěžovatele založené na vadném výkladu a následného užití podústavního práva (týkající se hlavně ustanovení §2 odst. 4 a §21 ZoSD jednak ve znění do 30. června 2020, jednak ve znění od 1. července 2020) Ústavní soud předně konstatuje, že mu takové závěry obecných soudů zpravidla nepřísluší revidovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci té které právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Jak již bylo vyloženo výše, referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost. Nadto v souzené věci Ústavní soud ani žádnou zjevnou či zásadní nesprávnost výkladu a aplikace zákona ze strany obecných soudů neshledává. Stěžovatel sice v tomto směru vznáší mnoho (i teoreticky) zajímavých právních otázek - tyto však v poměrech souzené věci nebyly rozhodné, přičemž přinejmenším zčásti se míjí s podstatou věci a spíše jen znepřehledňují její právní základ. Stěžovatel nadměrně směšuje veřejnoprávní regulaci obsaženou v ZoSD se soukromoprávní úpravou ochrany proti nekalé soutěži. Základem sporu vymezeným žalobním návrhem vedlejšího účastníka byla ochrana před vedlejším účastníkem tvrzenou a prokazovanou nekalou soutěží stěžovatele a obecné soudy proto vykládaly a přímo aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku (obdobně viz první odstavec na str. 6 napadeného usnesení dovolacího soudu). Na rozdíl od stěžovatele (viz např. body 59 a 60 ústavní stížnosti) Ústavní soud neshledává, že by stěžovateli byla obecnými soudy uložena povinnost zdržet se porušování norem veřejného práva. Tvrdí-li stěžovatel v bodě 51 ústavní stížnosti, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil "výhradně" na tvrzeném porušování ZoSD a odkazuje přitom v poznámce pod čarou na bod 28 rozsudku soudu prvního stupně, shledává Ústavní soud tento argument zavádějícím, neboť tento soud své rozhodnutí výslovně založil na závěru o kumulativním naplnění všech tří znaků generální klauzule nekalé soutěže dle §2976 odst. 1 občanského zákoníku - k tomu viz bod 29 napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém jsou jednotlivé pojmové znaky této obecné skutkové podstaty rozebrány a vztáhnuty na poměry souzené věci. V reakci na stížnostní argumentaci sice Ústavní soud stěžovateli přitakává v tom ohledu, že u úvah soudu prvního stupně a odvolacího soudu o naplnění zákonných premis obecné klauzule nekalé soutěže by bylo možno mít určité výhrady k formulaci závěrů o druhé premise (tj. rozporu jednání stěžovatele s dobrými mravy soutěže), ale ani tak nejde o natolik významné výhrady, že by mohly mít dopady do ústavnosti dotčených rozsudků. Některá jazyková vyjádření soudu prvního stupně a odvolacího soudu o porušování ZoSD stěžovatelem se jeví jako hraniční (a některé úvahy rovněž jako nadbytečné), nicméně jak celkově plyne z odůvodnění obou napadených rozsudků, soudy neměly pochybnosti o tom, že obchodní (soutěžní) aktivity stěžovatele spočívaly ve zprostředkování poskytování služeb účelem a povahou srovnatelných s taxislužbami, a to po určitou dobu právě i nelicencovanými řidiči v neevidovaných vozech. Bez ohledu na to, zdali stěžovatel byl či nebyl v rozhodnou dobu regulovaným subjektem ve smyslu ZoSD, byly tyto služby třetích osob činností dle ZoSD nedovolenou a rozpornou s jeho účelem. O tom, že stěžovatelovo zprostředkování realizované skrze provoz jeho aplikace porušování ZoSD přinejmenším facilitovalo (umožňovalo), popř. dokonce podporovalo, a bylo tak ve své podstatě na úrovni obcházení zákona, nelze mít s ohledem na skutkové závěry soudu prvního stupně významnějších pochyb. Úvahy obecných soudů o rozporu jednání stěžovatele s dobrými mravy soutěže tak nebyly opřeny výlučně o závěr o porušování veřejnoprávní regulace stěžovatelem, nýbrž o materiální posouzení dopadů jeho činnost, a proto je nelze považovat za extrémní či zjevně neudržitelné. Operuje-li stěžovatel s tvrzením, že soudy posuzovaly věc formalisticky, je tomu právě naopak - stěžovatel se pomocí převážně formálněprávní argumentace snaží navodit dojem bezvadnosti (a soukromoprávní nepostižitelnosti) svého jednání argumentací vystavěnou na jednom z možných výkladů ZoSD. I kdyby stěžovateli v minulosti býval dočasně svědčil benefit tzv. regulatorní arbitráže v tom směru, že jeho činnost byla veřejnoprávními předpisy činností výslovně neupravenou (přičemž nejpozději od 1. července 2020, kdy nabyla účinnosti novelizace ZoSD provedená zákonem č. 115/2020 Sb., i sám stěžovatel uznává, že regulovaným subjektem jako zprostředkovatel taxislužeb je), nevylučoval by tento stav možnost jiných soutěžitelů domáhat se nápravy prostřednictvím soukromoprávních nástrojů. Úprava institutu nekalé soutěže obsažená v občanském zákoníku má odlišný účel a odlišné adresáty než případná veřejnoprávní regulace daného hospodářského oboru (v tomto případě ZoSD). Tyto úpravy jsou na sobě vzájemně nezávislé: žaloba vedlejšího účastníka byla soukromoprávním prostředkem ochrany před tvrzenou nekalou soutěží vyvěrajícím z civilního práva, které na horizontální úrovni chrání ostatní soutěžitele a zákazníky. Tento ochranný (nápravný) prostředek není odvozen od existence či obsahu veřejnoprávní regulace dané činnosti a ani s ní co do konkrétního výsledku v žádném podstatném ohledu nesouvisí. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je exekučním titulem svědčícím vedlejšímu účastníkovi jakožto oprávněnému a jeho praktické dopady se zásadně liší od případného úředního postihu porušování ZoSD. Žádný zásah obecných soudů do legislativní pravomoci zákonodárce Ústavním soudem zjištěn nebyl.
17. K námitce hrubě nesprávného posouzení povahy služeb stěžovatele ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu a s tím přímo související nesprávnou aplikaci závěrů z případu Uber Ústavní soud uvádí, že ani tuto neshledává za opodstatněnou. Obecné soudy došly s rozumným odůvodněním k závěru o srovnatelnosti služeb stěžovatele a společnosti Uber, přičemž faktickou povahu služeb stěžovatele celkově posoudily jistě obhajitelně. Závěry obecných soudů, že aplikace obou společností zprostředkovávají obdobným způsobem uspokojení totožné potřeby zákazníků a že provozování jejich aplikací se samotnou fyzickou přepravou osob (ekonomicky) neoddělitelně souvisí, nejsou nedůvodné. Na stěžovatelovu stížnostní argumentaci o údajných rozdílech mezi okolnostmi, za nichž poskytuje služby on, a okolnostmi panujícími v případu Uber, tedy Ústavní soud nahlíží jako na pokračování obrany z předchozího řízení, přičemž ani tato argumentace žádné pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí do věci nevnáší. Ústavní soud ostatně ani nerozumí prvnímu stěžovatelem tvrzenému rozdílu mezi jeho věcí a případem Uber, kterým má být skutečnost, že stěžovatelem zprostředkovaná taxislužba je poskytovaná licencovanými řidiči - tj. profesionálními řidiči s oprávněním řidiče taxislužby. V souzené věci obecné soudy i po částečném zpětvzetí žaloby (a částečném zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem) řešily zdržovací nárok právě ve vztahu k řidičům nelicencovaným (neprofesionálům), jejichž služby stěžovatel pomocí svých aplikací v minulosti zprostředkovával. Zde tedy Ústavní soud žádný podstatný rozdíl nevidí ani potenciálně. Rovněž námitka založená na tvrzení, že stěžovatel cenu taxislužby závazně neurčuje, nýbrž jen "navrhuje", se Ústavnímu soud nejeví jako natolik zásadní, aby měla závěry obecných soudů o povaze jeho služeb podstatným způsobem zpochybňovat nebo dokonce vyvracet. I pokud by stěžovatelova aplikace odlišnou dohodu řidiče a zákazníka o ceně od stěžovatelem "navržené ceny" umožňovala, nebylo by ze samotné existence takovéto funkcionality možno učinit pro věc jakýkoli podstatnější závěr. K němu by snad bylo možno eventuálně dospět až při znalosti reálného využívání a skutečného hospodářského efektu takové funkcionality v oblasti cenotvorby (na základě vhodně strukturované a transparentní uživatelské statistiky). Navíc i tak by šlo jen o jedno (dílčí) skutkové zjištění, které by bylo obecnými soudy vyhodnocováno v souvislosti s jejich ostatními zjištěními - koneckonců soud prvního stupně již v souzené věci považoval bližší zkoumání "vnitřního" fungování aplikace s ohledem na ostatní zjištění za nadbytečné. Ani tvrzení stěžovatele, že nekontroluje stav vozů či úroveň chování řidičů, se nejeví jako významná pro závěr o tom, zda má rozhodující vliv na osobní přepravu prováděnou samotnými řidiči. Jako klíčové znaky rozhodujícího vlivu se vskutku jeví kontrola přístupu řidičů a zákazníků do aplikace, propojování (párování) jednotlivých poptávek a nabídek osobní přepravy na konkrétních trasách, v určitých časech, za určité ceny a v neposlední řadě i zpracování samotných zákaznických plateb za jízdy. Stěžovatelovo tvrzení, že toliko licencuje oprávnění k využívání jím vytvořeným počítačovým programům - aplikacím (slovy stěžovatele "on-line platformám"), se v kontextu všech poznatků jeví jako nadmíru zjednodušující.
18. Rovněž dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu dostál ústavním požadavkům. Dovolací soud napadené usnesení odůvodnil dostatečně podrobně a přesvědčivě, přičemž adekvátně reagoval na dovolací námitky stěžovatele. Závěry dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání je v zčásti nepřípustnou skutkovou polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, a zčásti snahou o předestření právních otázek, na nichž však napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel, jsou ústavně souladné. K odepření spravedlnosti ve věci stěžovatele nedošlo.
19. K námitce nepoložení stěžovatelem formulované předběžné otázky SDEU se v napadených rozhodnutích již výslovně vyjadřoval odvolací soud i soud dovolací. Jejich vypořádání této námitky považuje Ústavní soud za ústavně přijatelné. Povinností obecných soudů položit předběžnou otázku SDEU k posouzení se Ústavní soud v nedávné době zevrubně zaobíral například v nálezu ze dne 29. listopadu 2022 sp. zn. I. ÚS 2839/21 (viz zejm. body 32 až 37), v němž potvrdil, že Listina ani Úmluva absolutní právo na položení předběžné otázky SDEU nezaručují - je to až svévolné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o nepoložení otázky, které může vést k porušení pravidel spravedlivého procesu. V souzené věci neměly obecné soudy po provedeném dokazování o povaze služeb stěžovatele pochybnosti a přitom dospěly k závěru, že předběžná otázka nic nového ohledně samotného výkladu či aplikace unijního práva nepřináší: znaky definující (a navzájem odlišující) služby v oblasti dopravy a služby informační společnosti lze považovat v judikatuře SDEU za již vyřešené (acte éclairé). K tomu viz také podrobnější výklad dovolacího soudu obsažený v druhém a třetím odstavci na str. 4 napadeného usnesení dovolacího soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje. Lze uzavřít, že stěžovatel se prostřednictvím návrhu na položení předběžné otázky především snažil zvrátit vyhodnocení jím poskytovaných služeb ze strany obecných soudů v konkrétních poměrech věci, k čemuž však institut předběžné otázky k SDEU neslouží. Pro úplnost lze doplnit, že ani samotný fakt, že soud prvního stupně o návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky sám formálně nerozhodl (byť důvody pro nepoložení účastníkům řízení na jednání věcně odůvodnil) nelze považovat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces za stavu, kdy nepoložení dané otázky nemělo vliv na rozsah či způsob zjišťování skutkového stavu v prvostupňovém řízení a kdy toto (povahou dílčí) procesní pochybení odpovídajícím způsobem následně napravil ve druhém stupni soud odvolací, který o návrhu rozhodl (k tomu rovněž viz bod 42 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
20. K tvrzenému porušení práva na tlumočníka Ústavní soud konstatuje, že pokud se za stěžovatele žádná fyzická osoba neovládající český jazyk jednání před soudem prvního stupně neúčastnila, nebyl pro jmenování tlumočníka žádný důvod. Odvolací soud pak již poté, co účast takovéto fyzické osoby na jednání byla dopředu právním zástupcem stěžovatele avizována, tlumočníka stěžovateli ustanovil. Ani ve vedlejším účastenství hl. m. Prahy v úvodní (přípravné) fázi prvostupňového řízení, pro které nebyl zákonný důvod a které bylo nepřípustné, nelze spatřovat natolik podstatnou procesní vadu, že by jí mělo být řízení kontaminováno v ústavní rovině, a to i přesto, že soud prvního stupně o námitce nepřípustnosti vznesené stěžovatelem patrně včas nerozhodl. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nic konkrétního, čím by mu měl vedlejší účastník v řízení přitížit, neuvádí (z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se jeví, že úkony vedlejšího účastníka se nakonec omezily jen na vstoupení a vystoupení z řízení). Paušální tvrzení stěžovatele, že tento stav je vadou "která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci", nelze považovat za ústavněprávní argumentaci, k níž by Ústavní soud mohl bez jejího dalšího upřesnění přihlédnout.
21. K namítanému zásahu do práv podnikat a provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze z jeho pohledu uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele.
22. Stěžovatelův návrh na zrušení §21e odst. 1 ZoSD Ústavní soud odmítl, neboť jde o návrh akcesorický, jenž sdílí stejný osud jako ústavní stížnost (nehledě na skutečnost, že dané zákonné ustanovení nebylo ve věci obecnými soudy při vydání napadených rozhodnutí ani užito).
23. Taktéž návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu popsaný výše v bodě 9 tohoto usnesení není důvodný. Odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je výjimečným postupem, pro který musí svědčit dostatečně přesvědčivé zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jejich naplnění Ústavní soud v souzené věci neshledal. Ústavní soud se předně neztotožňuje se stěžovatelovou argumentací o tom, že by napadená rozhodnutí musela být "vykládána v souladu" s ZoSD - pro takový právní závěr Ústavní soud nespatřuje žádné systémové či věcné důvody. Napadená rozhodnutí jsou autonomními rozhodnutími obecných soudů v soukromoprávní záležitosti a výrokové části jsou nadto srozumitelné a jednoznačné. Obsah veřejnoprávní regulace či pokynů Ministerstva dopravy by nemohl být při nařizování či provádění exekuce rozhodný.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a spolu s tím rozhodl o jeho dalších návrzích.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu