ECLI:CZ:US:2023:2.US.3503.22.1
sp. zn. II. ÚS 3503/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Michaely Romanové, zastoupené Mgr. Lenkou Konvalinovou, LL.M., advokátkou, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2022 č. j. 33 Cdo 2055/2022-176 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 č. j. 22 Co 254/2021-150, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GAUDÍ, s. r. o., sídlem Národní 364/39, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro zmeškání ze dne 3. 4. 2019 č. j. 14 C 212/2017-62 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 142 500 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. V odůvodnění uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník, v tomto případě vedlejší účastnice, neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale projeví zájem zúčastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě, s ohledem na ochranu práv účastníků soudního řízení. Tak je podle městského soudu zajištěno hlavní poslání soudního řízení, tj. poskytovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků. Podle městského soudu nepostupoval obvodní soud zdrženlivě a správně neposoudil procesní aktivitu vedlejší účastnice.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu je soud oprávněn a nikoli povinen rozsudek pro zmeškání vydat, jsou-li splněny zákonem předvídané podmínky. Dále uvedl, že svou předchozí rozhodovací praxí určil prostor, v němž mohou soudy svou pravomoc realizovat. Uvedl, že konkrétní rozhodnutí závisí na individuálních okolnostech konkrétního případu, přičemž je nutné posuzovat dosavadní procesní aktivitu žalované strany v kontextu ochrany práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Podle jeho závěru se městský soud v takto stanovených mezích pohyboval.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, tj. rozsudkem městského soudu a usnesením Nejvyššího soudu v řízení, jehož byla účastnicí, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, který Nejvyšší soud vyslovil v napadeném usnesení. Domnívá se, že rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud odkazuje, vychází z jiných skutkových závěrů, a naopak by mělo být aplikováno usnesení sp. zn. III. ÚS 370/98 ze dne 28. 1. 1999 (U 7/13 SbNU 405; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice svou neúčast neomluvila, či omluvila pozdě a nedostatečně, což měly vzít obecné soudy v úvahu. Na tom podle ní nic nemění ani její případná procesní aktivita. Proto podle ní chybí zřetelný zájem účastnit se řízení, což je podle jejího soudu skutečnost uváděná v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Nepovažuje konkrétní procesní aktivitu za skutečnost, která by měla vylučovat vydání rozsudku pro zmeškání.
8. Po rozsáhlém rozboru vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že tento soud své usnesení dostatečně neodůvodnil. Domnívá se, že se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe, aniž by tuto změnu dostatečně vysvětlil. Včetně toho, že nezohlednil profesionální právní pomoc, které se vedlejší účastnici dostalo. Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami. Obecné soudy tak podle jejího názoru porušily meze stanovené zákonem pro vydání rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka také dodává, že pokud se příslušný senát Nejvyššího soudu domníval, že je nutné změnit dosavadní rozhodovací praxi, měl věc předložit velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
9. Stěžovatelka je také toho názoru, že existence rozsudku pro zmeškání je v souladu s ústavním pořádkem, přičemž se odvolává na nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.). Naopak tím, že obecné soudy rozsudek pro zmeškání odmítly vydat, způsobily, že jejich rozhodnutí nebylo předvídatelné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je dle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud vykonává svou pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze jej považovat za další instanci v soustavě obecných soudů. Ústavní soud nemá v těchto případech kompetenci či dokonce pravomoc vlastním rozhodnutím nahrazovat rozhodování obecných soudů a vstupovat do řízení jako orgán rozhodující na základě podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu, svěřeným mu Ústavou, je přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z tohoto důvodu, stejně jako z důvodu zdrženlivosti při zasahování do pravomocí jiných Ústavou zřízených orgánů veřejné moci, Ústavní soud respektuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zpravidla věcí obecných soudů. Ústavní soud má do jejich rozhodovací činnosti pravomoc zasáhnout pouze v případech, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
12. Stěžovatelka je přesvědčena, že nevydáním rozsudku pro zmeškání pochybil nejprve městský soud a následně pochybil Nejvyšší soud, když tomuto závěru přisvědčil. Domnívá se, že rozsudek pro zmeškání je nezbytné vydat, jsou-li splněny podmínky předvídané §153b o. s. ř. Jak však Ústavní soud několikrát konstatoval [patrné je to např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103), na nějž odkazují obecné soudy i stěžovatelka], ke splnění těchto podmínek nelze přistupovat mechanicky a formálně lpět na jejich naplnění.
13. Jak je patrné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je v pravomoci obecných soudů zjistit, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a rozhodnout se, zda - i za splnění zákonem předvídaných podmínek - je na místě tento rozsudek vydat. To ostatně potvrdil i Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2055/21 ze dne 31. 8. 2021). Přestože je v rozhodovací praxi Ústavního soudu četněji zastoupena situace, v níž byl rozsudek pro zmeškání vydán a tato praxe je stěžovatelkou napadena, konstrukce zákonného ustanovení §153b o. s. ř. nevylučuje ani situaci opačnou. Jazykové vyjádření příslušné právní normy používá slovní spojení "může soud rozhodnout". Není to povinnost obvykle vyjádřená oznamovací větou ("soud vydá"), ale oprávnění, které umožňuje obecným soudům návrhu vyhovět i nevyhovět. Vždy samozřejmě s náležitým odůvodněním respektujícím ústavně stanovené požadavky a zohledňujícím konkrétní okolnosti jimi projednávaného případu.
14. Je v pravomoci obecných soudů rozhodnout, zda jsou splněny podmínky, a zda - po zohlednění všech okolností - je žádoucí rozsudek pro zmeškání vydat. Tato aplikace však nemůže být mechanická a formální, případně jeho vydání nelze považovat za kauzální následek splněných zákonem stanovených podmínek. To plyne i z rozhodnutí, na něž se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odvolává. Povinností soudů je však své kroky a úvahy dostatečně vysvětlit. I přes opačný názor stěžovatelky tomu tak bylo i v tomto případě.
15. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil, že by mohlo dojít k namítanému porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Proto posoudil návrh jako návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu