ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2055.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2055/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. R., bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Konvalinovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Jáchymova 26/2, proti žalované GAUDÍ, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 364/39 (identifikační číslo osoby 251 17 645), zastoupené JUDr. Jiřím Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štefánikova 75/48, o zaplacení 142.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 212/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 254/2021-150, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 3. 4. 2019, č. j. 14 C 212/2017-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 142.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 2. 2017 do zaplacení a v téže lhůtě jí nahradit náklady řízení ve výši 50.201 Kč k rukám jejího zástupce.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 254/2021-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Vyšel ze zjištění, že žalovaná podala dne 27. 12. 2017 odpor proti vydanému platebnímu rozkazu a podáním z 25. 1. 2018 se vyjádřila ve věci samé, když uvedla, že žalovaná částka představuje polovinu rezervačního poplatku, který jako zprostředkovatelka vyinkasovala od zájemkyně o nemovitosti (žalobkyně). Poté, kdy žalobkyně s budoucími prodávajícími neuzavřela ve sjednaném termínu kupní smlouvu, vrátila jí polovinu rezervačního poplatku a druhou polovinu složila do soudní úschovy, neboť nevěděla, komu ji poukázat; nárokovali si ji totiž i budoucí prodávající z titulu smluvní pokuty, kterou si s žalobkyní sjednali. Má za to, že přijetím platby do úřední úschovy byl její závazek splněn. Dalším písemným podáním z 16. 5. 2018 pak žalovaná reagovala na rozsáhlou repliku žalobkyně z 23. 3. 2018. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. Akcentoval, že žalovaná nebyla v řízení nečinná, proti platebnímu rozkazu podala včasný odpor, ve věci se opakovaně a podrobně písemně vyjádřila a vznesla relevantní obranu proti uplatněnému nároku. Soud prvního stupně tudíž nepostupoval uvážlivě a zdrženlivě a nezajistil spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů žalované ve smyslu §1 a §3 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť je přesvědčena, že odvolací soud se při posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při řešení otázky, zda předchozí procesní aktivita žalované vylučuje vydání tohoto rozsudku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 98/2012, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 970/2013, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 976/2019, a ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000). Připomíná judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž je dovozováno, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednání vznášel námitky proti žalobním tvrzením a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, a že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pakliže je využit nástroj určený k postihu meškajícího účastníka řízení. Zdůrazňuje, že žalovaná se k jednání soudu nedostavila, svou neúčast včas neomluvila a její právní zástupce byl procesně pasivní ještě dva měsíce poté, co proběhlo soudní jednání, k němuž byli účastníci řízení a jejich zástupci s velkým časovým předstihem předvoláni. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Shrnula dosavadní průběh řízení, akcentovala, že v řízení nebyla procesně pasivní, naopak v odporu proti platebnímu rozkazu podrobně popsala, proč neuznává nárok žalobkyně na zaplacení částky 142.500 Kč, kterou k výzvě Obvodního soudu pro Prahu 10 obsažené v usnesení ze dne 23. 6. 2017 složila dne 3. 7. 2017 do úřední úschovy, čímž ve smyslu §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, svůj závazek z rezervační smlouvy splnila. Současně obeznámila, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 43 Sd 6/2017-34, částku 142.500 Kč do úschovy přijal a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 8. 2017.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (viz pojem „ může “ uvedený v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, jakým způsobem, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013). Obdobný právní názor zaujal ve své početné judikatuře i Ústavní soud (např. nálezy ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být proto posuzovány uvážlivě a zdrženlivě; ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, nebo jeho rozsudky ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2007/2018), a že zmíněný závěr je podpořen též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, v němž se uvádí, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno; i když uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, jsou jeho závěry aplikovatelné i nyní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 98/2012). Vedle soudní praxe i právní teorie zastává názor, podle něhož zmešká-li žalovaný bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, může soud rozsudek pro zmeškání vydat, i když se před jednáním ve věci písemně vyjádřil, ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a předložil soudu i listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. se dostavil k přípravnému jednání, při němž doplnil svá tvrzení a návrhy na provedení důkazů a učinil další potřebné úkony (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1051).
Z uvedeného vyplývá, že soudní praxe takto vymezila prostor pro zvážení soudu, zda – za situace, kdy se řádně předvolaný žalovaný bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo – vydat rozsudek pro zmeškání, či nikoliv. Konečné posouzení se bude odvíjet od individuálních okolností konkrétního případu, vždy však musí mít základ v úvaze, zda dosavadní procesní aktivita žalovaného odůvodňuje rozhodnutí věci jen na základě skutkových tvrzení žalobce na úkor zásady (vyjádřené ve shora uvedené nálezové judikatuře), podle které prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat.
V posuzovaném případě se odvolací soud všemi uvedenými hledisky řídil a při vědomí, že není povinností soudu rozhodnout rozsudkem pro zmeškání vždy, když nastane situace předvídaná §153b odst. 1 o. s. ř., neshledal postup podle tohoto ustanovení vhodným právě s přihlédnutím k dosavadní procesní aktivitě žalované a při zohlednění povahy sporu. Úvahy odvolacího soudu neshledal dovolací soud nepřiměřenými, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu