ECLI:CZ:US:2023:2.US.470.23.1
sp. zn. II. ÚS 470/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Malým, advokátem, se sídlem Pražského 25, Praha 5, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. prosince 2022, č. j. 1 VZN 1875/2022-20, a Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 3 KZN 308/2022-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění z důvodu tvrzeného porušení čl. 6 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i vyslovení, že se státnímu zastupitelství zakazuje pokračovat v neprovedení účinného vyšetřování v rámci v záhlaví uvedené věci a že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo.
2. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dalších předložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel je osobou drženou v ochranné léčbě ústavní formou. Byla mu nařízena ochranná léčba sexuologická pro diagnostikovanou poruchu sexuální preference - efebofilii [tj. sexuální preference dospívajících (pubertálních) chlapců]. Stěžovatel byl ve výkonu trestu přibližně do roku 2018, následně byl umístěn v zabezpečovací detenci ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně. Po příznivém znaleckém posudku doc. Zvěřiny mu byla změněna zabezpečovací detence na ochrannou léčbu ústavní formou v květnu 2021 a byl umístěn v místě současného pobytu v Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze. Stěžovatel má v rámci léčby užívat lék Androcur 50, což je hormonální přípravek s antiandrogenním účinkem - zjednodušeně řečeno, jeho užívání způsobuje hormonální útlum mužské sexuální aktivity v rámci léčby parafilních sexuálních delikventů. V srpnu 2022 byl stěžovatel hospitalizován ve Fakultní nemocnici Bulovka po řadu týdnů z důvodu operace (endoprotézy), kdy byl upozorněn na to, že by neměl přípravek používat z důvodu rizika krvácení a trombózy. Stěžovatel na sobě subjektivně sleduje i úbytek svalové hmoty, což mu komplikuje úplné zahojení po operaci. S ohledem na tuto kontraindikaci odmítl lék užívat, v důsledku čehož byl zařazen do skupiny nespolupracujících pacientů, kteří mj. nezískají propustky na vycházky či návštěvy blízkých mimo zařízení.
3. Stěžovatel se obrátil na Městské státní zastupitelství v Praze s oznámením o možném spáchání trestného činu, spočívající v nucení stěžovatele k užívání léku ze strany ošetřující lékařky v zařízení psychiatrické nemocnice. V záhlaví uvedeným vyrozuměním městské státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že zde nespatřuje žádný trestný čin. Stěžovatel se musí ze zákona podrobit individuálnímu léčebnému postupu v rámci soudem nařízené ústavní léčby. Odmítáním režimu zařízení či stanovené medikace je v obecné rovině možné spatřovat naplnění trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Oznámení jednání ze strany stěžovatele proto městské státní zastupitelství založilo bez opatření dle §16a odst. 4 zákona o státním zastupitelství.
4. Vrchní státní zastupitelství v Praze následně v záhlaví uvedeným vyrozuměním o výkonu dohledu stěžovateli sdělilo, že se s vyhodnocením městského zastupitelství ztotožňuje. Zdůraznilo, že stěžovatel svým podáním směřoval proti samotnému nařízení ochranného opatření - ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Toto ochranné opatření nicméně bylo nařízeno soudem (konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 29 T 61/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 368/2013), přičemž pouze soud - nikoliv státní zastupitelství - je oprávněn rozhodovat o dalším trvání ochranného léčení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje dosavadní skutkový stav. Namítá rezignaci státu na jeho pozitivní závazky a nedostatek účinného vyšetřování v jeho věci. Stěžovatel by například neměl být nucen volit mezi ochranou svého zdraví, a svou socializací v rámci vnější společnosti. Nyní však buď bude lék brát a léčbě se podvolí i s nežádoucími účinky, nebo nebude zařazován do společnosti v rámci vycházek a návštěv blízkých osob. Ve věci se stěžovatel obrátil i na Radu Evropy, konkrétně na Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. V reakci ze dne 14. 10. 2022 sekretář uvádí, že není oprávněn přijímat rozhodnutí v individuální věci, ale v obecné rovině konstatuje, že výbor se problematikou antiandrogenní léčby zabývá. Stěžovatel souhrnně rozvádí, že vyšetřování nebylo účinné, neb nedosahovalo potřebné kvality (důkladnosti a dostatečnosti), ani veřejnosti. Státní zastupitelství například nepověřilo policejní orgán k výslechu svědků stran vhodnosti a efektivity léčby apod. Neexistuje žádné odborné vyjádření k lege artis postupu lékařů. S ohledem na to stěžovatel navrhuje vyslovit porušení jeho práva na účinné vyšetřování a zákaz v něm pokračovat.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, vůči kterému není přípustný opravný prostředek. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost byla podána včas. Je procesně bezvadná, byla podána oprávněnou osobou, které jsou řádně zastoupeny.
7. Podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud vrcholným článkem soustavy trestních soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu tedy není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí trestních soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Právo na účinné vyšetřování bylo v judikatuře Ústavního soudu dovozeno v návaznosti na ESLP [viz např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 34 a násl., nebo nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222), bod 32 a násl., a rozhodnutí ESLP v nich citovaná]. Není na volné úvaze veřejné moci, zda a jakým způsobem bude postihovat porušení základních práv. Povinností veřejné moci je zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení - v určitých situacích jsou totiž pouze trestněprávní prostředky dostatečně účinnou formou ochrany [viz obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61].
9. Jak uvedl sám stěžovatel, obhajitelného výsledku účinného vyšetřování tedy musí být dosaženo prostřednictvím následujících, kumulativně naplněných požadavků: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného [viz obdobně již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 56; nález sp. zn. II. ÚS 1376/18, bod 36; nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 30]. Pro posouzení stížnosti v nyní projednávané věci je klíčové, že účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva, a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče - negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci [již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 35]. Podstatou práva na účinné vyšetřování je "zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob" [viz obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N207/97 SbNU 222), bod 35; nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 29].
10. V posuzované věci se výsledek vyšetřování spočívající v tom, že nebyl zjištěn trestný čin ošetřujících lékařů, nepříčí nárokům kladeným na "řádný proces" účinného vyšetřování. Závěry státního zastupitelství jsou přehledné, logicky zdůvodněné a plasticky podložené.
11. Stěžovatel ve skutečnosti brojí proti samotnému ochrannému opatření - sexuologické ochranné léčbě ústavní formou. Ukončení této léčby však stěžovatel nedosáhne procesem podávání trestních oznámení na ošetřující lékařku, ta si počíná v souladu se soudním rozhodnutím, na jehož základě byla léčba fakticky uložena.
12. Ochranné léčení představuje v obecné rovině jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně (srov. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371). Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3801/19). To platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3801/19).
13. Ústavní soud nicméně v nyní projednávané věci nepřezkoumával ukládání ochranného léčení (či jeho prodloužení), ale účinné vyšetřování stěžovatelova podnětu na ošetřující lékařku. Následováním (výkonem) soudního rozhodnutí (tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 29 T 61/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 61 To 368/2013), však lékařka nepochybila.
14. Současné ochranné léčení stěžovatele je ze zákona omezeno, v případě jeho prodloužení může stěžovatel brojit proti rozhodnutí soudu opravnými prostředky podle trestního řádu (případně novou ústavní stížností). Ústavní soud k tomu připomíná, že podle §99 odst. 6 trestního zákoníku o propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud, přitom ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta s tím, že nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně - vždy však nejdéle o další dvě léta. Jinak zpravidla rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní.
15. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu