ECLI:CZ:US:2023:2.US.508.23.1
sp. zn. II. ÚS 508/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 96 Co 169/2022-1181, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2022, č. j. 18 P 3/2014-1081, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vydaly obecné soudy v řízení o zvýšení a snížení výživného pro nezletilého syna stěžovatele. Stěžovatel navrhoval snížit výživné, které určil Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 P 3/2014-478, v částce 4 500 Kč měsíčně. Matka nezletilého naopak navrhovala zvýšit výživné na částku 9 000 Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování, ve kterém zkoumal majetkové poměry obou rodičů a potřeby nezletilého, shledal, že došlo ke změně poměrů jak na straně nezletilého, tak na straně rodičů. Změna poměrů nezletilého nastala zejména v samotném plynutí času. Nezletilý v současnosti navštěvuje víceleté gymnázium, vzrostly také náklady na jeho ošacení, výživu a sport. Okresní soud proto nyní napadeným rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 18 P 3/2014-1081, rozhodl, že se výživné pro nezletilého stanovené otci zvyšuje na částku 6 500 Kč s účinností ode dne 1. 11. 2021 (výrok I.), návrh otce na snížení výživného se zamítá (výrok II.), nedoplatek na výživném je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a tímto rozsudkem se mění rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 P 3/2014-478, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 13 Co 519/2017-550 (výrok V.). Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu bránil odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem nyní napadeným rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 96 Co 169/2022-111, potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II. a V. Ve výroku III. týkajícím se nedoplatku na výživném změnil rozsudek okresního soudu v tom smyslu, že připočítal další dlužné výživné až do 31. 10. 2022 a stanovil, že otec je povinen uhradit dlužné výživné v měsíčních splátkách. Krajský soud potvrdil skutková zjištění okresního soudu jako správná, doplnil je však ještě o další důkazy vztahující se k majetkovým poměrům obou rodičů. Shodně jako okresní soud shledal, že změna poměrů jak na straně rodičů, tak na straně nezletilého vyžaduje zvýšení výživného stanoveného otci v roce 2017.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Jádrem argumentace v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů. Stručně řečeno stěžovatel namítá, že jeho majetkové poměry jsou výrazně horší než majetkové poměry matky nezletilého, a proto měly obecné soudy správně rozhodnout o snížení výživného, jak stěžovatel navrhoval. Stěžovatel se domnívá, že kasační zásah Ústavního soudu je odůvodněn tím, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. že je výklad provedený obecnými soudy natolik extenzivní či svévolný, že je v extrémním rozporu se smyslem a účelem interpretovaných ustanovení. V tomto tvrzeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními a navrhovanými důkazy. Namítá, že obecné soudy postupovaly zcela v jeho neprospěch a naopak ve prospěch matky nezletilého, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení, jakož právě i právo stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak již bylo zmíněno výše, podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
7. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Zejména okresní soud podrobně popsal, z jakých konkrétních důkazů dovodil změnu poměrů na straně nezletilého i na straně obou rodičů. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obou soudů, že byla prokázána potřeba zvýšit výživné pro nezletilého, které nebylo změněno po dobu pěti let (od posledního rozsudku okresního soudu), neboť se významně změnily jeho potřeby, které však odpovídají běžným potřebám dítěte jeho věku. Stejně tak prokázání majetkových poměrů obou rodičů se jeví jako naprosto dostačující. Právní hodnocení zjištěných skutečností provedené obecnými soudy proto Ústavní soud nepovažuje za nijak excesivní. Obě napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v dané věci nejedná. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu